Český volební systém je špatný. Demokracii nahrazuje vládou technokratické partajní oligarchie. Volání po zavedení většinového systému neustane, pokud se mnohem demokratičtější a spravedlivější poměrný systém nedočká důkladné reformy.

Způsob, jakým se volí, skutečně není zdaleka tak podstatný ve srovnání s otázkou, jaká je kvalita možností, které se občanům ve volbách nabízejí. Zatím se zdá, že každé další sněmovní volby co do kvality nabídky představují určitý úpadek oproti těm předcházejícím. Na jedné straně narůstá znechucení lidí politikou a na straně druhé narůstá míra cynismu mezi politiky, což vzájemně samozřejmě souvisí. Povzdech: „Teď už opravdu není koho volit...“ je slyšet čím dál častěji a jakkoli se nakonec miliony lidí k volbám dostaví, většina z nich to udělá jen proto, aby odvrátili tzv. horší možnost.

Na kvalitu alternativ, které se ve volbách nabízejí, mají samozřejmě hlavní vliv historicko-politické faktory, například stav občanské společnosti, celková tradice politické kultury, osobnostní kvality příslušníků politické i společenské elity, kvalita médií či míra, v níž se společnosti daří krotit korupční tlak peněz. Přesto i relativně technická otázka, tedy systém, jakým si lidé volí své zástupce, má na to, jaké možnosti se lidem reálně ve volbách nabízejí, a tudíž i na jejich celkový vztah k systému demokracie, nezanedbatelný vliv.

Český volební systém je z toho hlediska mimořádně špatný, diskriminuje všechny nové politické projekty, diskriminuje všechny strany s podporou pod deset procent voličů, potlačuje váhu politických osobností a namísto skutečné živé demokracie nastoluje vládu partajní technokratické oligarchie. Je to vzácný případ proporčního systému, který je možná horší než čistý volební systém většinový. Hlavní nevýhody našeho volebního systému jsou tyto:

1. Uzavírací pětiprocentní klauzule
Než se na mě sesypou státotvorní přátelé disciplíny ve Sněmovně, které děsí představa antikomunisty Cibulky, arcikomunisty Štěpána, jednoho Moravana, Vlastimila Tlustého, Jan Hybáškové i Bobošíkové jednoho monarchisty a tří zelených ze čtyř různých stran, kteří by ve Sněmovně nejspíše nahradili několik bezejmenných hlasovadel s lidskou tváří v lavicích ODS a ČSSD, spěchám upozornit, že ani já nejsem pro úplné zrušení jakékoli uzavírací klauzule. Pět procent v dnešní podobě funguje ale skutečně jako potměšilý ďáblův vynález.

Jak jsem zde popsal nedávno, zcela bezdůvodně dává mimořádnou moc průzkumům veřejného mínění. Obsahově sebezajímavější politický projekt, jakým je třeba Klíčové hnutí Táni Fischerové nebo Česká pirátská strana, nemá kloudnou šanci na odezvu ve veřejném prostoru, pokud za sebou nemá agenturu s desítkami milionů korun, protože se nemůže vykázat procenty z průzkumů. Když už se někdo zajímavý vzmůže a začne se k pěti procentům blížit, voliči jsou manipulováni bajkou o propadlém hlase k tomu, aby neriskovali volbou strany, která může skončit pod pěti procenty – a tudíž bez mandátu.

2. Příliš mnoho obvodů, d´Hondtova metoda
Uzavírací klauzule navíc není ve skutečnosti pětiprocentní. V Karlovarském kraji se tradičně rozděluje mandátů pouze pět, uzavírací klauzule je tu tedy vysoko nad deseti procenty. Petr Pávek v Libereckém kraji dotáhl Stranu zelených v roce 2006 k fenomenálnímu výsledku 9,58 %, ale na mandát mu to nestačilo. Realita je taková, že ve velké většině volebních obvodů je k získání mandátu zapotřebí mnohem více nežli pět procent. Strana zelených v minulých volbách získala mandáty pouze v pěti krajích. Divím se, že tuto diskriminaci voličů z menších krajů Ústavní soud toleruje.

Nedosti na tom, způsob přepočítávání filištínskou d’Hondtovou metodou zvýhodňuje větší strany ještě víc. Strana zelených získala v roce 2006 přes šest procent hlasů, ale tři procenta mandátů. Lidovci získali přes sedm procent hlasů, ale jen 6,5 procenta mandátů. Zato ODS i ČSSD získaly skoro o tři procenta mandátů více, nežli byl jejich podíl na odevzdaných hlasech. Jaký asi může mít z demokracie pocit volič, pokud jeho hlas v případě volby ODS má zhruba dvojnásobně větší váhu v zastoupení poslaneckými mandáty ve Sněmovně nežli hlas odevzdaný TOP 09?

3. Upevňování partajní oligarchie
Jak ve své pozoruhodné analýze před časem ukázal Petr Holub, sestavování kandidátek stranickými sekretariáty a konferencemi vede k tomu, že se do Sněmovny dostává vcelku uzavřená společnost. Tvoří ji kromě krajských lídrů vesměs bezejmenné postavy, jejichž hlavní devízou je disciplína a věrná služba vlastní straně, nikoli prokázaná způsobilost prospívat věcem veřejným.

To vše berou v potaz následující tři návrhy, které by český volební systém učinily mnohem spravedlivějším a otevřenějším. Nejsem naivka a vím, o jak malicherný argument se v české politice jedná. Zkusím to tedy říct ještě jednou a poutavěji: To vše berou v potaz následující tři návrhy, kterých by se mohly ujmout ČSSD, KDU-ČSL či KSČM, neboť se jedná o kroky výhodné pro všechny kromě ODS.

1. Preferenční hlasování
Jedná se o metodu, která se používá v mnoha anglosaských zemích (známa je jako Instant-runoff), byť zpravidla ve volbách, z nichž má vyjít jediný vítěz. S cílem čelit obavě voličů z toho, že jejich preferovaná strana nepřekročí pět procent či jinou uzavírací klauzuli, zavádí se možnost sestavit své osobní pořadí stran. Pokud by strana uvedená na prvním místě pět procent nepřekročila, hlas by putoval k straně, kterou uvedl na druhém, posléze případně na třetím či dalším místě.

Konkrétní postup je takový, že po sečtení výsledků se hlasy odevzdané pro stranu, která jich celkově dostala nejméně, rozdělí stranám, které její voliči zařadili na další místo. Následně se znovu zjistí, která strana má hlasů nejméně, a stejným způsobem se její hlasy přerozdělí. Takto se poslední strany v pořadí vyřazují jedna po druhé až do té doby, dokud strana s nejnižším počtem hlasů nezůstává nad uzavírací – dnes pětiprocentní – klauzulí. Je to elegantní způsob, jak umožnit voličům hlasovat beze strachu, že jejich hlas připadne straně, která nakonec pět procent či jinou uzavírací klauzuli nepřekročí. Takový volič může například dát první hlas Koruně české, druhý hlas TOP 09 a třetí hlas ODS. Uvědomuji si komplikace při sčítání, které by zveřejnění celkových výsledků zdržely možná až o několik hodin, ale je to myslím jediný způsob, jak eliminovat diskriminační účinek zveřejňování průzkumů předvolebních preferencí.

V každém případě by tato metoda měla být zavedena ve volbách senátních – úplně bychom si tím mohli ušetřit náklady na druhé volební kolo.

Přitom stále platí, že diskuse o snížení hranice z pěti procent alespoň na tři procenta je legitimní, neboť není důvod, aby politické uskupení, jež muselo shromáždit na svou podporu hodně přes sto tisíc hlasů, nebylo ve Sněmovně reprezentováno.

2. Menší počet obvodů, náhrada d´Hondtovy metody prostým proporčním přepočtem
Pokud myslíme vážně pětiprocentní klauzuli, je zapotřebí snížit počet volebních obvodů, optimálně na pět až šest, tak, aby se v žádném z nich nerozdělovalo méně než dvacet mandátů. Pokud se podíváme na to, kolik mandátů se rozdělovalo v jednotlivých krajích v roce 2006, zjistíme, že více než dvacet mandátů a tedy reálná pětiprocentní hranice platila pouze ve čtyřech ze čtrnácti krajů: možnosti, jak kraje sdružit do pěti až šesti volebních obvodů se přitom samy nabízejí. Stejně tak by mělo být stanoveno, že zisk každé strany bude odpovídat v principu jejímu reálnému podílu na hlasech. Strana zelených by v takovém případě po minulých volbách získala nejméně třináct mandátů a Topolánkova koalice nemusela vládnout s přeběhlíky.

3. Zvýšení váhy volených osobností
Jediný silný argument zastánců většinového volebního systému spočívá v tom, že místo anonymních straníků podporuje výraznější osobnosti. Finský volební systém při zachování proporčnosti tuto nevýhodu velmi jednoduchým způsobem eliminuje. Každá strana předkládá svůj seznam kandidátů v konkrétním obvodě v abecedním pořadí a volič zvolí pouze jednoho jediného z nich. Hlas je tak odevzdán současně straně a současně tomuto kandidátovi. Pořadí kandidátů na kandidátce je tak ve výsledku stanoveno samotnými voliči. Počet hlasů pro stranu v daném obvodě je součtem hlasů odevzdaných všem kandidátům této strany. Mandáty se rozdělují v daném obvodě stranám podle celkového počtu hlasů, které získaly. O jejich konkrétním obsazení rozhoduje pořadí kandidátů. Je to systém dokonalý ve své jednoduchosti a tak snad právě to nebude překážkou v jeho uplatnění u nás.

Kdo to prosadí?
Samozřejmě vždy tu zůstane otázka prosaditelnosti jakékoli reformy českého volebního systému, která by stranickou politiku otevírala a přibližovala lidem. Taková možnost se objevuje zpravidla vždy těsně po volbách, kdy se dohadují principiální podmínky vstupu do koalice či tolerování menšinové vlády. Po minulých volbách mohla být takováto reforma jednou z řady podmínek, jimiž mohla Strana zelených podmínit vznik menšinové vlády ČSSD. Byl to ostatně jeden z bodů politického programu, který jsem v době, kdy Stranu zelených řídil Jan Beránek, redigoval.

Je dosti možné, že po příštích volbách se takováto možnost nabídne lidovcům. Proto je pravě nyní vhodný čas o volebním systému mluvit. Vznikne-li u nás systém většinový, bude, a to nejen pro lidovce, na mudrování pozdě.

JAKUB PATOČKA