Premiér Nečas prý prohlásil před kolegy z vedení ODS, že se současným managementem ČEZu by se Temelín dostavět nepodařilo. Odhlédněme od toho, že Daniel Beneš, který Romana v čele ČEZ vystřídal, nepředstavuje změnu, ale kontinuitu, a to negativním smyslu.

Temelínský projekt čelí problémům, na které management firmy nestačí.

Širší politický a ekonomický kontext, v němž se česká jaderná energetika nyní ocitá, se rychle zhoršuje. Maniakální vize šesti nových jaderných reaktorů do roku 2050, hodná doktora Strangelove ze známého Kubrickova filmu, zůstane naštěstí právě jen vizí. Otázka zní, jak zda vůbec dokáže ČEZ postavit dva nové reaktory do roku 2025.

Elektřina ze dvou plánovaných reaktorů je určena na export; pohánět v Čechách elektromobily rozhodně nebude. Více než polovina českého exportu elektřiny v současnosti směřuje do Německa a Rakouska. To se nyní podle českého premiéra, prezidenta a ředitele ČEZ pravděpodobně změní – ti všichni v uplynulých týdnech varovali, že tyto tradiční exportní trhy jsou nyní, po německém rozhodnutí opustit jadernou energii, ohroženy. Český jaderný establishment předpokládá, že Německo a Rakousko mohou přestat dovážet českou elektřinu z jádra. Je to rozumný předpoklad.

Rovněž existují důvody pochybovat o tvrzení ČEZu, kapitálovou investici v Temelíně bude schopen financovat z vlastních zdrojů (klesající ceny elektřiny, náročnější a nákladnější bezpečnostní požadavky atd.). Můžeme se s vysokou mírou jistoty spolehnout, že ČEZ bude muset požádat stát, aby garantoval bankovní úvěr na stavbu nových reaktorů, zejména budou-li z politických důvodů odmítnuti levnější ruští dodavatelé ve prospěch dražších amerických a francouzských.

Podle českých zákonů musí garanci takového objemu schválit Poslanecká sněmovna. A EU má pravomoc takovou garanci zablokovat na základě toho, že se jedná o státní pomoc.

Vzhledem ke zhoršujícím se politickým a ekonomickým podmínkám by nebylo nerozumné očekávat od ministra financí jakožto vykonavatele práv majoritního akcionáře ČEZ, aby vyzval kolegy ve vládě, zejména ministra průmyslu Martina Kocourka, aby vysvětlili, proč by se měli čeští daňoví poplatníci zaručovat za výstavbu nových jaderných reaktorů v Temelíně.

A nebylo by nerozumné očekávat od českých občanů, bez ohledu na jejich střízlivý pohled na rizika jaderné energie, aby žádali po vládě vysvětlení, zda má vůbec smysl se do tohoto projektu pouštět – je totiž pravděpodobné, že pokud projekt zkrachuje, účty budou platit oni.

And for readers of English...

A sober assessment of Czech nuclear ambitions

The wider political and economic context in which CEZ and the Czech nuclear industry now operate, is deteriorating. Forget Dr Strangelove’s nightmare vision of six new nuclear reactors by 2050. The challenge will be to build even two new reactors by 2025.

The electricity to be generated from the planned two new reactors at Temelin is intended for export. It is not intended for domestic consumption by electric cars, as the trade and industry minister suggested. More than half Czech exports of electricity today are to Germany and Austria. This is likely to change according to the Czech prime minister, the Czech president and the CEO of CEZ, all of whom have warned in recent weeks that these traditional export markets are now threatened following Germany’s decision to phase out nuclear power generation. The assumption being made by the Czech nuclear establishment is that Germany and Austria might not want to continue to import Czech nuclear-generated electricity. It seems a sensible assumption to make.

There are reasonable grounds as well for challenging CEZ’s assertion that it will be able to fund from its own balance sheet the capital investment required for the two new reactors at Temelin (depressed electricity prices, more strenuous and costly safety standards atd.) We may safely assume that CEZ will be obliged to turn to the Czech state to underwrite the necessary bank loan for the new reactors, especially if the apparently cheaper Russian suppliers are rejected, for political reasons, in favour of the apparently more expensive American and the French suppliers.

Under Czech law, a state guarantee of the size required must win parliamentary approval. And the EU has the power to block a state-backed loan to CEZ on the grounds that it is state aid.

Given these political and economic uncertainties, we might reasonably expect the Czech finance minister, as the representative of the majority shareholder in CEZ, to challenge his colleagues in government, and in particular the nuclear dreamer sitting in the trade and industry ministry, on why Czech taxpayers should be expected to underwrite the building of the new reactors in Temelin.

And we might reasonably expect Czech citizens, however rational they might be about the risks of nuclear power as such, to challenge the government on whether it makes sense to go ahead with the project at all, given the deteriorating context of the Czech nuclear industry.