Bye bye, pane Beneši!
Daniel Beneš opouští ČEZ. Jeho pochybné praktiky (a Karel Muzikář) zůstávají.
Vrabci na střeše ČEZu hlásí, že Daniel Beneš se brzy zařadí po bok Albánie a Arevy, neboť mu jeho naštvaný chlebodárce ukáže, kde jsou dveře. Další šeptanda hlásí, že řízení dostavby Temelína nyní přebírá premiérův oblíbený advokát Karel Muzikář mladší.
Každý sklízí to, co zasel. Ústup z Albánie přijde ČEZ podle analytiků na 200 mil. euro. Au revoir Arevě bude znamenat přinejmenším měsíce zdržení výběrového řízení zapříčiněné právními tahanicemi. Pokud se oba průšvihy sečtou dohromady, mohou Beneše klidně stát jeho křeslo.
Může se stát, že chlapec z Bohemia Coal bude konečně pykat za hříchy minulosti – ačkoli jeho nejproblematičtější rozhodnutí o nehorázně předražené smlouvě na výstavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva s papírovou společností CEEI z roku 2008 mu bylo prominuto a prakticky zapomenuto.
Promíjet takové věci je krátkozraké, a zapomínat na ně tím spíš. Jak moc krátkozraké, to se teprve ukáže v momentě, kdy se závazek na dostavbu Temelína stane nezvratitelným, protože od doby, kdy Beneš před pěti lety vybral CEEI, se v ČEZu ani u jeho většinového vlastníka nic podstatného nezměnilo. Pokud tedy za podstatnou změnu nepovažujete vystřídání Martina Romana Benešem. Nebo jmenování Václava Bartušky do funkce vládního zmocněnce pro dostavbu Temelína. Nebo jmenování Karla Muzikáře hlavním právním poradcem projektu.
Naděje na transparentnost dostavby Temelína je lichá – neexistuje jediný relevantní důkaz, že by v modu operandi ČEZu došlo k jakémukoli zlepšení. A bez takového důkazu není proč se domnívat, že se problematické praktiky minulosti, jejichž ztělesněním byla spolupráce s CEEI, nebudou opakovat.
Jaké byly okolnosti zmiňované transakce? Jak si čtenáři jistě pamatují, pozastavoval jsem se nad tvrzením, že CEEI se těší zvláštním vztahům s vysoce respektovanou německou společností GNS, vyrábějící kontejnery na vyhořelé jaderné palivo, a s její dceřinou společností WTI, která projektuje pro tyto kontejnery úložiště.
Vědom si pochybností o kvalifikaci CEEI, označil jsem obchodní vztahy s takovou společností za spíše nežádoucí. Když jsem se teď dostal ke kopii licenční smlouvy mezi WTI Wissenschaftlich-Technische Ingenieurberatung GmbH a CEE-IT Central Europe Engineering s. r. o. (nynější CEEI), už je mi jasné, že WTI se skutečně v květnu 2007 zavázala prodat své know-how CEEI. Jenže ČEZ pak přešel na český způsob podnikání, CEEI nikdy za licenci a know-how nezaplatila a projektová dokumentace výstavby meziskladu německého vyhořelého paliva v bavorské jaderné elektrárně Isar nebyla nikdy předána.
GNS opakovaně prohlašuje, že neví, kdo je vlastníkem CEEI, což já osobně chápu tak, že to ví, ale odmítá to zveřejnit. Stojí za připomenutí, že GNS poskytla prostřednictvím své další dceřiné společnosti GNB Essen licenci na výrobu kontejnerů Castor Škodě JS, někdejší součásti Appian Group, kterou v r. 2004 koupila ruská skupina OMZ – Power Machinery. GNS ve skutečnosti poskytla Škodě JS licenci na castory už v roce 2001. Když pak Škodu JS v roce 2003 koupila od státu Appian Group (Martin Roman et al.), licenční smlouva musela být znovu podepsána s novými vlastníky; totéž pak v roce 2004, kdy Roman prodal Škodu JS Rusům. Musíme tedy předpokládat, že GNS je vlastnická struktura Appianu (a potažmo CEEI) známa celkem dobře.
Sečteno a podtrženo: Přední evropský výrobce kontejnerů na vyhořelé jaderné palivo a projektant meziskladů na jejich uložení vstoupil do smluvního vztahu, jenž ho zavazuje k prodeji kompletní dokumentace ke zbrusu novému úložišti jaderného odpadu v Bavorsku papírové firmě zastupované lichtenštejnským advokátem.
Můžeme z toho tedy vyvozovat, že celá transakce byla provedena za účelem dodání hodnověrnosti Benešově preferované volbě – Němci sehrají svou úlohu tím, že vybaví jeho favorita referencemi (doslova) o váze listu papíru, a na oplátku za to dostanou… co Němci nakonec dostali, ví snad jen Pánbůh.
Nic z toho ovšem na důvěře v transparentnost (české ani jakékoli jiné) jaderné energetiky nepřidává. A zrovna tak to nepřidává na důvěře ve schopnost této vlády a jejího státního energetického monopolu provést transparentní tendr na dostavbu Temelína.
Daniel Beneš možná odchází, ale jeho pochybné praktiky zůstávají, stejně jako Karel Muzikář.
Odcházení?
Vrabci na střeše ČEZu hlásí, že Daniel Beneš se brzy zařadí po bok Albánie a Arevy, neboť mu jeho naštvaný chlebodárce ukáže, kde jsou dveře. Další šeptanda hlásí, že řízení dostavby Temelína nyní přebírá premiérův oblíbený advokát Karel Muzikář mladší.
Každý sklízí to, co zasel. Ústup z Albánie přijde ČEZ podle analytiků na 200 mil. euro. Au revoir Arevě bude znamenat přinejmenším měsíce zdržení výběrového řízení zapříčiněné právními tahanicemi. Pokud se oba průšvihy sečtou dohromady, mohou Beneše klidně stát jeho křeslo.
Může se stát, že chlapec z Bohemia Coal bude konečně pykat za hříchy minulosti – ačkoli jeho nejproblematičtější rozhodnutí o nehorázně předražené smlouvě na výstavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva s papírovou společností CEEI z roku 2008 mu bylo prominuto a prakticky zapomenuto.
Promíjet takové věci je krátkozraké, a zapomínat na ně tím spíš. Jak moc krátkozraké, to se teprve ukáže v momentě, kdy se závazek na dostavbu Temelína stane nezvratitelným, protože od doby, kdy Beneš před pěti lety vybral CEEI, se v ČEZu ani u jeho většinového vlastníka nic podstatného nezměnilo. Pokud tedy za podstatnou změnu nepovažujete vystřídání Martina Romana Benešem. Nebo jmenování Václava Bartušky do funkce vládního zmocněnce pro dostavbu Temelína. Nebo jmenování Karla Muzikáře hlavním právním poradcem projektu.
Naděje na transparentnost dostavby Temelína je lichá – neexistuje jediný relevantní důkaz, že by v modu operandi ČEZu došlo k jakémukoli zlepšení. A bez takového důkazu není proč se domnívat, že se problematické praktiky minulosti, jejichž ztělesněním byla spolupráce s CEEI, nebudou opakovat.
Jaké byly okolnosti zmiňované transakce? Jak si čtenáři jistě pamatují, pozastavoval jsem se nad tvrzením, že CEEI se těší zvláštním vztahům s vysoce respektovanou německou společností GNS, vyrábějící kontejnery na vyhořelé jaderné palivo, a s její dceřinou společností WTI, která projektuje pro tyto kontejnery úložiště.
Vědom si pochybností o kvalifikaci CEEI, označil jsem obchodní vztahy s takovou společností za spíše nežádoucí. Když jsem se teď dostal ke kopii licenční smlouvy mezi WTI Wissenschaftlich-Technische Ingenieurberatung GmbH a CEE-IT Central Europe Engineering s. r. o. (nynější CEEI), už je mi jasné, že WTI se skutečně v květnu 2007 zavázala prodat své know-how CEEI. Jenže ČEZ pak přešel na český způsob podnikání, CEEI nikdy za licenci a know-how nezaplatila a projektová dokumentace výstavby meziskladu německého vyhořelého paliva v bavorské jaderné elektrárně Isar nebyla nikdy předána.
GNS opakovaně prohlašuje, že neví, kdo je vlastníkem CEEI, což já osobně chápu tak, že to ví, ale odmítá to zveřejnit. Stojí za připomenutí, že GNS poskytla prostřednictvím své další dceřiné společnosti GNB Essen licenci na výrobu kontejnerů Castor Škodě JS, někdejší součásti Appian Group, kterou v r. 2004 koupila ruská skupina OMZ – Power Machinery. GNS ve skutečnosti poskytla Škodě JS licenci na castory už v roce 2001. Když pak Škodu JS v roce 2003 koupila od státu Appian Group (Martin Roman et al.), licenční smlouva musela být znovu podepsána s novými vlastníky; totéž pak v roce 2004, kdy Roman prodal Škodu JS Rusům. Musíme tedy předpokládat, že GNS je vlastnická struktura Appianu (a potažmo CEEI) známa celkem dobře.
Sečteno a podtrženo: Přední evropský výrobce kontejnerů na vyhořelé jaderné palivo a projektant meziskladů na jejich uložení vstoupil do smluvního vztahu, jenž ho zavazuje k prodeji kompletní dokumentace ke zbrusu novému úložišti jaderného odpadu v Bavorsku papírové firmě zastupované lichtenštejnským advokátem.
Můžeme z toho tedy vyvozovat, že celá transakce byla provedena za účelem dodání hodnověrnosti Benešově preferované volbě – Němci sehrají svou úlohu tím, že vybaví jeho favorita referencemi (doslova) o váze listu papíru, a na oplátku za to dostanou… co Němci nakonec dostali, ví snad jen Pánbůh.
Nic z toho ovšem na důvěře v transparentnost (české ani jakékoli jiné) jaderné energetiky nepřidává. A zrovna tak to nepřidává na důvěře ve schopnost této vlády a jejího státního energetického monopolu provést transparentní tendr na dostavbu Temelína.
Daniel Beneš možná odchází, ale jeho pochybné praktiky zůstávají, stejně jako Karel Muzikář.