Náměsíčným krokem – do zapomnění
Mlčení institucionálních investorů podporuje korporátní kriminalitu.
„Tito lidé se dopouštěli trestné činnosti ve velkém měřítku. Když skandál propukl, zahraniční investoři promluvili; domácí institucionální investoři ale zůstali zticha. Z jejich strany nepadlo na adresu tehdejšího vedení ani jedno kritické slovo. Ani slovem nepodpořili osobu, která skandál odhalila. Takto rozdílný přístup zahraničních a domácích akcionářů, kteří se v tomto případě rekrutovali z řad velkých místních bank a pojišťoven, nemá jinde ve světě obdoby.“
To jsou slova bývalého prezidenta a generálního ředitele společnosti Olympus Michaela Woodforda (na úplný záznam jeho interview pro BBC z minulého týdne se můžete podívat zde), který byl loni vyhozen po třicetileté službě, protože odhalil tunel, kterým z japonské společnosti vyrábějící fotoaparáty a zdravotnické přístroje odtekla 1,7 mld. dolarů.
Každému, kdo podniká v Praze, to bude připadat až depresivně povědomé. Tak třeba Burza cenných papírů Praha, jejíž předseda dozorčí rady, Martin Roman, je sám protagonistou pravděpodobně největšího kriminálního skandálu, jaký tato země viděla. A dále: dejte si tu práci a zkuste se dopátrat jediného veřejně odsuzujícího slova, které by na adresu vedení ČEZu vyřkl kterýkoli z jeho institucionálních investorů – ať už většinový vlastník, zastoupený ministerským předsedou, nebo velké tuzemské banky a pojišťovny, které vlastní zbytek akcií.
Rozdíl v přístupu investorů, o kterém mluví Woodford, může existovat i v Česku, jenže to sotva zjistíme, jestliže všichni zahraniční investoři se z ČEZu už vytratili. Můžete namítnout, že mlčení akcionářů je důkazem, že je všechno v pořádku. Ale to se budete tuze mýlit. Co víc tihle lidé potřebují, aby se konečně vzchopili k záchraně hodnoty svého majetku? Přinejmenším nějakého vysoce postaveného whistleblowera, jehož svědectví bude nezpochybnitelné. A dokonce ani to, jak dokazuje Woodfordův případ, není zárukou, že se odhodlají promluvit. Nebo je v tomto ohledu Česko tolik odlišné od Japonska?
V dnešním tisku se můžeme dočíst, že pražská burza zítřkem počínaje přechází na nový obchodovací systém, od kterého si GŘ BCPP slibuje oživení obchodů se zahraničními investory. Jeden z makléřů to komentuje slovy, že ti, kdo v Praze chtějí obchodovat, už tam obchodují. No jistě.
Co tato země potřebuje, je důslednější vymáhání součinnosti. Větší transparentnost podpoří ochotu zahraničních investorů umístit jejich peníze raději na BCPP než na burze ve Varšavě, která má podle mých informací v tomto ohledu před svou pražskou konkurentkou obrovský náskok. Jenže kdy sebere dozorčí rada pražské burzy odvahu k tomu, aby se zbavila svého těžce zkompromitovaného předsedy?
Woodford přirovnává důsledky neochoty institucionálních investorů odhalovat a odsuzovat korporátní kriminalitu páchanou jejich souputníky k situaci náměsíčného, který se zavřenýma očima a předpaženýma rukama kráčí a kráčí, až odkráčí do zapomnění.
„Tito lidé se dopouštěli trestné činnosti ve velkém měřítku. Když skandál propukl, zahraniční investoři promluvili; domácí institucionální investoři ale zůstali zticha. Z jejich strany nepadlo na adresu tehdejšího vedení ani jedno kritické slovo. Ani slovem nepodpořili osobu, která skandál odhalila. Takto rozdílný přístup zahraničních a domácích akcionářů, kteří se v tomto případě rekrutovali z řad velkých místních bank a pojišťoven, nemá jinde ve světě obdoby.“
To jsou slova bývalého prezidenta a generálního ředitele společnosti Olympus Michaela Woodforda (na úplný záznam jeho interview pro BBC z minulého týdne se můžete podívat zde), který byl loni vyhozen po třicetileté službě, protože odhalil tunel, kterým z japonské společnosti vyrábějící fotoaparáty a zdravotnické přístroje odtekla 1,7 mld. dolarů.
Každému, kdo podniká v Praze, to bude připadat až depresivně povědomé. Tak třeba Burza cenných papírů Praha, jejíž předseda dozorčí rady, Martin Roman, je sám protagonistou pravděpodobně největšího kriminálního skandálu, jaký tato země viděla. A dále: dejte si tu práci a zkuste se dopátrat jediného veřejně odsuzujícího slova, které by na adresu vedení ČEZu vyřkl kterýkoli z jeho institucionálních investorů – ať už většinový vlastník, zastoupený ministerským předsedou, nebo velké tuzemské banky a pojišťovny, které vlastní zbytek akcií.
Rozdíl v přístupu investorů, o kterém mluví Woodford, může existovat i v Česku, jenže to sotva zjistíme, jestliže všichni zahraniční investoři se z ČEZu už vytratili. Můžete namítnout, že mlčení akcionářů je důkazem, že je všechno v pořádku. Ale to se budete tuze mýlit. Co víc tihle lidé potřebují, aby se konečně vzchopili k záchraně hodnoty svého majetku? Přinejmenším nějakého vysoce postaveného whistleblowera, jehož svědectví bude nezpochybnitelné. A dokonce ani to, jak dokazuje Woodfordův případ, není zárukou, že se odhodlají promluvit. Nebo je v tomto ohledu Česko tolik odlišné od Japonska?
V dnešním tisku se můžeme dočíst, že pražská burza zítřkem počínaje přechází na nový obchodovací systém, od kterého si GŘ BCPP slibuje oživení obchodů se zahraničními investory. Jeden z makléřů to komentuje slovy, že ti, kdo v Praze chtějí obchodovat, už tam obchodují. No jistě.
Co tato země potřebuje, je důslednější vymáhání součinnosti. Větší transparentnost podpoří ochotu zahraničních investorů umístit jejich peníze raději na BCPP než na burze ve Varšavě, která má podle mých informací v tomto ohledu před svou pražskou konkurentkou obrovský náskok. Jenže kdy sebere dozorčí rada pražské burzy odvahu k tomu, aby se zbavila svého těžce zkompromitovaného předsedy?
Woodford přirovnává důsledky neochoty institucionálních investorů odhalovat a odsuzovat korporátní kriminalitu páchanou jejich souputníky k situaci náměsíčného, který se zavřenýma očima a předpaženýma rukama kráčí a kráčí, až odkráčí do zapomnění.