Ostře se rozcházející modely výroby elektrické energie v Německu a Česku mají dalekosáhlé ekonomické a politické důsledky.




Britský ekonom E. F. Schumacher publikoval svou nejčtenější knihu, soubor esejů s názvem Malé je krásné: ekonomie, která bere lidi vážně (Small Is Beautiful: Economics as if People Mattered), v roce 1973 v době probíhající energetické krize. Zařadil se mezi první obhájce decentralizované výroby elektrické energie v malém měřítku a pod lokální kontrolou. Argumentoval mimo jiné tím, že údajné „úspory z rozsahu“ jsou ve většině případů iluzorní.

Jako hlavní ekonomický poradce britské Národní rady pro těžbu uhlí (National Coal Board, NCB), působící v této pozici po dvě desetiletí v padesátých a šedesátých letech, něco o problémech souvisejících s rozsahem věděl. NCB kontrolovala těžbu uhlí v Británii a zaměstnávala více než půl milionu lidí. Pro srovnání uveďme, že státem kontrolovaná skupina ČEZ má přibližně třicet tisíc zaměstnanců.

Kdyby dnes Schumacher žil, měl by hodně co říct k dramaticky se rozcházejícím modelům výroby elektrické energie v Německu a České republice v roce 2013. A celkem není pochyb o tom, kterému z nich by dal přednost.

Schumacher by jednoznačně podporoval německý odklon od jaderné energetiky směrem k lokálně kontrolované výrobě a ve prospěch zvyšování efektivity spotřeby elektřiny. Zřejmě by řekl, že v Německu se dnes vyrábí elektřina tak, jako by na lidech opravdu záleželo.

Český přístup k výrobě elektřiny asi dobře znáte. Stačí zmínit dvě věci. Za prvé, téměř všechnu elektřinu v zemi vyrábí jedna, státem vlastněná společnost, jejíž management je dosazený (a tedy i kontrolovaný) politiky a odpovědný politikům. Za druhé, celý český politický a ekonomický establishment je oddaný myšlence zvyšovat nejen tržní podíl této státem vlastněné firmy, ale i podíl jaderné energie v celkovém českém energetickém mixu.

Bylo to před pouhým rokem a půl, kdy návrh nové energetické strategie české vlády doporučoval, aby si Česká republika kromě plánované výstavby dvou nových bloků v jaderné elektrárně Temelín pořídila do roku 2060 dalších osm reaktorů, každý o výkonu 1000 megawattů. Návrh obsahoval čtyři povrchní scénáře, které všechny počítaly s tím, že v budoucnosti bude 80 až 90 procent elektřiny vyrobené v ČR pocházet z jaderných elektráren.

Ony čtyři scénáře se od sebe lišily pouze zvažovaným podílem elektřiny z obnovitelných zdrojů a plynových elektráren. Návrh přitom doporučil ty scénáře, které předpokládaly nejnižší podíl elektřiny vyrobené z těchto zdrojů.

Tato hrůzostrašná vize budoucnosti české energetiky je zcela jistě jedním z nejabsurdnějších projevů centrálního plánování, který se kdy ocitl na jednání vlády.

Jeden z vizionářů, kteří stáli za návrhem energetické koncepce, byl bývalý předseda České akademie věd profesor Václav Pačes. Šéfoval skupině moudrých mužů a žen, z nichž polovina byli jaderní experti. Skupinu jmenoval tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek s cílem doporučit energetické priority pro Českou republiku pro nadcházející půlstoletí.

V prosinci profesor Pačes prohlásil: "Topolánek mi řekl, že potřebuje do vedení energetické komise důvěryhodného člověka, někoho, kdo je energetickému průmyslu vzdálený a dokáže vzdorovat tlakům." Minulý týden byl Pačes jmenován členem dozorčí rady ČEZ.

Když jsem poslouchal Martina Kocourka, později s ostudou vyhozeného ministra a předsedu dozorčí rady společnosti ČEZ, jak prezentuje jaderné sny české vlády, vzpomněl jsem si na scénu z filmu Stanleyho Kubricka Doktor Divnoláska. Divnoláska v ní doporučuje americkému prezidentovi, aby nechal hluboké důlní šachty naplnit množstvím dobrých Američanů v poměru deset žen na jednoho muže. Ujišťoval prezidenta, že tímto způsobem se Spojené státy znovu rychle zalidní poté, co dojde k jaderné válce vyvolané šíleným brigádním generálem Jackem D. Ripperem.


Hluboké důlní šachty...

Na tomto místě je vhodné, abych se se čtenáři podělil o jednu málo známou kuriozitu z prostředí kliky státních kapitalistů, kteří ovládají český energetický sektor: velmi obdivují to, co nazývají „výtlakem“, tedy v původním smyslu objemem vody vytlačované lodí. Zatímco vy nebo já můžeme někoho obdivovat pro jeho poctivost, skromnost, odvahu nebo laskavost, pánové kontrolující a řídící výšiny českého energetického sektoru se navzájem poměřují svou schopností „vytlačovat“ ostatní a odstraňovat je z cesty. Přitom jen málo tuší o tom, jak brzy budou vytlačeni oni sami – samozřejmě nikoli voliči, ale postupujícími inovacemi.

Tolik tedy k existujícímu českému přístupu k výrobě elektrické energie. V Německu je naproti tomu výroba elektřiny mnohem fragmentovanější. Tento rys se přitom každým rokem rychle prohlubuje s tím, že jsou postupně implementována opatření německé Energiewende, tedy energetické revoluce spuštěné v roce 2010. Krátkodobé náklady související s odstoupením od jaderné energetiky budou samozřejmě obrovské. Ale tyto náklady budou tak jako tak muset zaplatit všechny země disponující jadernými elektrárnami v okamžiku, kdy dojde k technologickému průlomu v oblasti skladování elektrické energie. Jde prostě jen o to, kdy to přijde, nikoli zda to přijde.

Takto to vysvětluje generální ředitel společnosti GE Energy Germany: „Dnes už víme, že energetický trh bude decentralizovaný, bude se jednat o fragmentovaný trh. Dříve jsme měli čtyři energetické společnosti. Dnes máme v Německu 350 firem vyrábějících elektřinu. Tento počet se zvýší na tisíce a možná na miliony, pokud budeme počítat každého, kdo má na střeše solární panel.“ (Více se o novém německém přístupu dozvíte zde v článku z časopisu MIT Technology Review).

Někomu, kdo se domnívá, že disponuje velkým „výtlakem“, musí tyto věty znít zcela nesrozumitelně. Stejně jako se Kubrickův brigádní generál Ripper domnívá, že fluorizace vody je komoušským spiknutím s cílem oslabit tělní tekutiny Američanů, česká energetická elita vedená Václavem Klausem a jeho oddanými obdivovateli Kocourkem, Kubou a Romanem (pokud na to máte žaludek, podívejte se zde na video zachycující Martina Kubu oslavujícího Klause) označuje obnovitelné zdroje za ekoteroristický komplot mající oslabit tradiční české hodnoty.

Uvážíme-li, že se jedná o vysoce centralizovaný a pouze svým vlastním zájmům sloužící establishment, můžeme od Klause a jeho oddaných stoupenců těžko očekávat, že podpoří myšlenku fragmentace. Kromě toho bychom neměli zapomínat ani na to, že všichni tito lidé mají hluboce zakořeněný osobní, profesní a politický zájem udržovat vertikálně integrovaný ČEZ co nejdéle při životě.

E. F. Schumacher by asi označil přístup prosazovaný českým energetickým establishmentem za mýtus vycházející z představy, že „čím větší, tím lepší.“ Viděl by jej totiž takový, jakým opravdu je – tedy nástrojem, který malé skupince lidí ovládajících český energetický sektor umožňuje zachovávat si svá privilegia a nadále čerpat svou ekonomickou rentu na úkor zbytku společnosti.

Německý přístup není tak primitivní. Spočívá na odhodlání vyvinout vhodná technická řešení, která pomohou překonat obtíže spojené s přechodem k fragmentovanému systému. V první řadě se jedná o efektivnější management výroby energie. Tím je v zásadě myšleno to, že vzniknou virtuální elektrárny, v nichž budou softwarové nástroje inteligentním způsobem kontrolovat (či spíše synchronizovat) stovky nebo tisíce malých zdrojů elektrické energie s cílem přetvořit je do obrovské struktury vyrábějící předvídatelný objem elektřiny. Dostatečně stabilní na to, aby se na ni velcí distributoři mohli spolehnout a v případě potřeby výrobu elektřiny navýšit.

Dokáži si představit, jak se pánové Klaus a Kuba otřásají nechutí nad samotnou myšlenkou „virtuální elektrárny“ – žádná ocel, žádný beton a hlavně žádné provize pro politiky.

Německý model totiž nakonec politiky od energetiky odřízne. Povede k dalšímu omezení moci centrální vlády v již tak značně decentralizované zemi. A učiní lidi, nebo spíše občany, nezávislejšími a více soběstačnými.

Ve Spojených státech mnoho lidí věří, že právo vlastnit střelné zbraně je předpokladem osobní svobody. Možná to tak dříve skutečně bylo a v některých částech světa je tomu tak dosud. V budoucnosti se ale základním předpokladem individuální svobody stane právo vyrábět si a skladovat svou vlastní elektřinu, ať už přímo doma nebo ve spolupráci se sousedy či v rámci obce.

Místo toho, aby se Česká republika německé energetické revoluce a množství komerčních příležitostí, které přináší, nějakým způsobem účastnila, raději se jí vysmívá. Místo toho, aby posilovali autonomii a svobodu občanů, jsou čeští politici rozhodnuti posilovat jen své vlastní postavení (a zisky svých zahraničních sponzorů) tím, že protlačí výstavbu dvou nových bloků v jaderné elektrárně Temelín, což ČR jednak nepotřebuje a jednak si to ani nemůže dovolit. Deklarovaným cílem je přitom zabezpečit domácímu těžkému průmyslu dostatek levné elektřiny na mnoho desetiletí dopředu. Co zbude, má být exportováno, zjevně především do Německa.

A zde se znovu ocitáme v té hluboké důlní šachtě doktora Divnolásky. To vše totiž znamená, že se české domácnosti stanou ještě zadluženější a ještě závislejší na skutečném vlastníkovi společnosti ČEZ, kterým je kartel politiků a byznysmenů naplňujících především své vlastní zájmy a zřejmě i zájmy jisté cizí velmoci odhodlané znovu si podřídit energetický sektor České republiky.

Pokud parafrázujeme název Schumacherovy knihy, tak tohle je energetika, která bere vážně jen politiky.

P.S. Rekonstrukce státu