Co všechno změnil Deloitte!
Před půl rokem si na mě vyšlápla právnička Deloitte a požadovala, abych smazal všechny blogy a omluvil se za lži, které o této firmě šířím. Varovala mě, že pokud tak neučiním do třiceti dnů, budou následovat další právní kroky. Mou žádost o zaslání seznamu oněch údajných lží ignorovala, takže jsem jí oplatil stejným.
Minulý víkend přinesla MfD zprávu z pera obdivuhodně ‚posedlé a nesnesitelné‘ Jany Klímové o tom, jak interní auditoři ČEZu odmítli zprávu Deloitte hodnotící podíl firmy v dole Mibrag, který ČEZ prodala v létě 2011 EP Holdingu.
ČEZ zřejmě stanovila účetní hodnotu svých aktiv v Mibragu na 3,69 mld Kč, zatímco Deloitte stejná aktiva ocenila na méně než 1 mld.
Při takto významném rozdílu pohledů není divu, že se o transakci začala zajímat finanční policie. Bezpochyby k tomu má své důvody. Aktiva se jen málokdy prodávají a kupují za účetní hodnotu (spíš nikdy). A k čemu by ostatně byl oponentní posudek, pokud by byl stejný jako ten první?
Rozdíl pohledů si nicméně žádá vysvětlení. Existují minimálně tři dobré důvody pochybovat o ekonomické prospěšnosti této konkrétní transakce pro akcionáře ČEZu.
Prvním je velikost rozdílu mezi oběma oceněními. Ta naznačuje, že Deloitte jako dlouholetý dodavatel znaleckých služeb pro ČEZ pod vedením Martina Romana a Daniela Beneše mohl mít k dispozici informace, které byly utajeny vlastním účetním ČEZu – například o dramatickém propadu goodwillu (nehmotné hodnoty aktiva).
Druhým důvodem k pochybnostem je střet zájmů, který podkopává efektivní dohled nad rozhodováním managementu ČEZu. Předseda dozorčí rady pan Roman je pochopitelně spokojen s okolnostmi transakce, kterou sám jako někdejší předseda představenstva uzavíral. Stejně tak dobrý důvod zamést pod koberec jakékoli pochybení v dozorčí činnosti má i premiér Nečas, jehož stranický kolega Martin Říman byl tehdy předsedou dozorčí rady (a před ním další Nečasův spolustraník, Martin Kocourek).
A konečně třetí důvod spočívá ve zvláštních vztazích (někteří by to možná označili spíše za koluzi), které existují mezi ČEZem pod vedením Martina Romana a Daniela Beneše a EP Holdingem pod vedením Daniela Křetínského. O tom, jak dobře spolu vycházejí ČEZ a EPH, zejména při akvizici aktiv, která by EPH sotva získal (kvůli cash flow) bez asistence ČEZu, a aktiv, která by ČEZ sotva získal (kvůli dominantnímu postavení na trhu) bez nechtěného vzbuzení pozornosti antimonopolních úřadů, jsem už psal jinde (viz zde.)
Skutečnost, že tento zvláštní vztah je nyní v troskách (podpis smlouvy mezi ČEZem a Czech Coalem, ke kterému došlo minulý měsíc, zničil beze zbytku dobré vztahy Křetínského vůči ČEZu) ovšem nic nemění na závěru, že prodej Mibragu v roce 2011 je natolik podezřelý, že je policejní vyšetřování zcela namístě; dokonce si dovlím tvrdit, že by nebylo od věci nezávislé šetření.
A tady nám Dinah Washington zpívá What a Difference a Day Made (Co všechno změnil jeden den).
Minulý víkend přinesla MfD zprávu z pera obdivuhodně ‚posedlé a nesnesitelné‘ Jany Klímové o tom, jak interní auditoři ČEZu odmítli zprávu Deloitte hodnotící podíl firmy v dole Mibrag, který ČEZ prodala v létě 2011 EP Holdingu.
ČEZ zřejmě stanovila účetní hodnotu svých aktiv v Mibragu na 3,69 mld Kč, zatímco Deloitte stejná aktiva ocenila na méně než 1 mld.
Při takto významném rozdílu pohledů není divu, že se o transakci začala zajímat finanční policie. Bezpochyby k tomu má své důvody. Aktiva se jen málokdy prodávají a kupují za účetní hodnotu (spíš nikdy). A k čemu by ostatně byl oponentní posudek, pokud by byl stejný jako ten první?
Rozdíl pohledů si nicméně žádá vysvětlení. Existují minimálně tři dobré důvody pochybovat o ekonomické prospěšnosti této konkrétní transakce pro akcionáře ČEZu.
Prvním je velikost rozdílu mezi oběma oceněními. Ta naznačuje, že Deloitte jako dlouholetý dodavatel znaleckých služeb pro ČEZ pod vedením Martina Romana a Daniela Beneše mohl mít k dispozici informace, které byly utajeny vlastním účetním ČEZu – například o dramatickém propadu goodwillu (nehmotné hodnoty aktiva).
Druhým důvodem k pochybnostem je střet zájmů, který podkopává efektivní dohled nad rozhodováním managementu ČEZu. Předseda dozorčí rady pan Roman je pochopitelně spokojen s okolnostmi transakce, kterou sám jako někdejší předseda představenstva uzavíral. Stejně tak dobrý důvod zamést pod koberec jakékoli pochybení v dozorčí činnosti má i premiér Nečas, jehož stranický kolega Martin Říman byl tehdy předsedou dozorčí rady (a před ním další Nečasův spolustraník, Martin Kocourek).
A konečně třetí důvod spočívá ve zvláštních vztazích (někteří by to možná označili spíše za koluzi), které existují mezi ČEZem pod vedením Martina Romana a Daniela Beneše a EP Holdingem pod vedením Daniela Křetínského. O tom, jak dobře spolu vycházejí ČEZ a EPH, zejména při akvizici aktiv, která by EPH sotva získal (kvůli cash flow) bez asistence ČEZu, a aktiv, která by ČEZ sotva získal (kvůli dominantnímu postavení na trhu) bez nechtěného vzbuzení pozornosti antimonopolních úřadů, jsem už psal jinde (viz zde.)
Skutečnost, že tento zvláštní vztah je nyní v troskách (podpis smlouvy mezi ČEZem a Czech Coalem, ke kterému došlo minulý měsíc, zničil beze zbytku dobré vztahy Křetínského vůči ČEZu) ovšem nic nemění na závěru, že prodej Mibragu v roce 2011 je natolik podezřelý, že je policejní vyšetřování zcela namístě; dokonce si dovlím tvrdit, že by nebylo od věci nezávislé šetření.
A tady nám Dinah Washington zpívá What a Difference a Day Made (Co všechno změnil jeden den).