Dubčeka v roce 1970 uklidili do Ankary. A pokud si prezident a první dáma prosadí svou, Dienstbiera čeká v roce 2014 vyhnanství v Bruselu.

Jiří Dienstbier by rád v příští vládě obsadil post ministra spravedlnosti. Bohuslav Sobotka by rád, aby ministrem spravedlnosti v příští vládě byl Jiří Dienstbier. Statisíce českých voličů by rádo vidělo na postu ministra spravedlnosti v příští vládě Jiřího Dienstbiera.

Ne tak prezident a jeho první dáma.

Sobotka minulý týden připustil, že až Petr Nečas a Miroslav Kalousek předají příští rok v létě ČSSD otěže vlády, nemá žádný nástroj, kterým by ministerské křeslo pro Jiřího Dienstbiera zajistil. Ale doslechli jsme se, že Sobotka dokázal Dienstbierovi nabídnout pozici lídra kandidátky ČSSD do voleb do Evropského parlamentu, které se uskuteční také příští rok.

Kartel personifikovaný novým prezidentem a jeho první dámou si přeje Dienstbierovo odstranění – nejen z vedení ČSSD, ale také ze země. A jaká lepší šance se jim naskýtá, než nabídnout mu sinekuru v Evropském parlamentu?

Proslýchá se, že přední umístění na kandidátních listinách pro volby do Evropského straničtí lídři nabízejí aukčním způsobem. Kdo odmítne zaplatit, ten se prostě v seznamu propadne na místo, ze kterého je šance na zvolení mnohem menší, a nejen proto, že si musí svou kampaň zaplatit ze svého.

V případě Dienstbiera by byla cenou za europoslanecké křeslo likvidace jeho domácí politické kariéry.

Vlastně by mě docela zajímalo, za jakou sumu v tvrdé měně se dneska takové eurokřeslo dá sehnat. Kšeftování s europoslaneckými mandáty se určitě děje napříč Evropou. Uchazeč o poslanecký mandát v Evropském parlamentu investuje řádově stovky jednotek příslušné měny, aby si u stranického šéfa zajistil volitelnou pozici na kandidátce, přičemž má jistotu, že během pětiletého volebního období se mu tato investice vrátí v tisících jednotek společné evropské měny.

Když je třeba umravnit populárního, avšak poněkud problematického spolustraníka, může se mu nabídnout volitelná pozice výměnou za to, že se ohne. Přesun do Bruselu a Štrasburku bude ve skutečnosti koncem jeho domácí politické kariéry; něco jako když člověka v roce 1970 strana vyšle do Ankary.


Rudý rebel

Pan Zeman a paní Klausová, sedmdesátníci, jejichž kariéry byly vystavěny na tiché podpoře komunistů, by velmi rádi tohoto mladého ‚rudého rebela‘ viděli bezpečně uklizeného na bruselské Rue Wiertz, kde postupně upadne v zapomnění.

Při vší úctě k ostatním europoslancům, Dienstbier by musel být padlý na hlavu, aby prodal svou politickou kariéru za tak nízkou cenu – a takovým lidem.