Je slovní spojení ‚etický lobbista’ protimluvem?

Před nějakými pěti lety se mě zeptala Jana Marco, dlouholetá lobbistka ve službách Martina Romana a Mirka Topolánka, jestli bych nechtěl podpořit její iniciativu směřující k ustavení profesního sdružení na podporu společných zájmů tuzemských lobbistických firem.

Chtěl jsem. Tedy chtěl jsem do té chvíle, než mi Marco prozradila, že plánované sdružení nemá problém s přijetím New Deal Communications mezi své členy. New Deal, jak se jistě pamatujete, byla lobbistická firma vlastněná obchodním partnerem Mirka Topolánka Markem Dalíkem.

Nevykládejte si to špatně; není to tak, že bych spatřoval mezi pracovními postupy Marka Dalíka a Jany Marco nějaký výrazný rozdíl. To, proti čemu jsem se ohradil, byla její arogance, s níž se tvářila, jako že není třeba ani předstírat, že by mezi nimi nějaký rozdíl byl. Nebo snad doopravdy věřila, že Dalík by byl vhodným reprezentantem nového sdružení? V takovém případě ovšem nemá všech pět pohromadě. Nebo – vzhledem k tomu, že tak dlouho jídala Topolánkův a Romanův chleba a zpívala jejich písně – neměla v této věci na vybranou?

Ať už byly její pohnutky jakékoli, nehodlal jsem propůjčit jméno své firmy takovému sdružení, které přijímá členy jako je Dalík. Byl bych měl dost velké dilema už jenom s Marco.

Sdružení bylo nakonec založeno loni v listopadu pod označením APAA. Tři týdny předtím policie nad ránem vytáhla Dalíka z jedné pražské restaurace a posadila do zadržovací vazby na základě později staženého obvinění z pokusu o podvod. Tohle drobné zaškobrtnutí vysvětluje, proč New Deal nakonec mezi členy sdružení není. Anebo možná nevysvětluje.

Mnohem pravděpodobnější vysvětlení, proč se Dalíkův New Deal nikdy členem asociace nestal, je, že Dalík se prostě čerta staral o to, aby se choval (nebo aby alespoň vypadal, že se chová) eticky – na rozdíl od šesti členů APAA.

APAA na svém webu uvádí, že „usiluje o transparentnost a otevřenost v oblasti poskytování služeb public affairs registrací členů APAA a dohledem nad dodržováním Etického kodexu členy APAA.“

Atrofovanými etickými kodexy přetékajícími dobrými úmysly by se dal zasypat Atlantik. Etický kodex se stal nepostradatelným doplňkem korporátní kultury. A jako každý módní doplněk je také stejně postradatelný. Nezbývá nám než věřit, že odhodlání APAA být transparentní a otevřenou je projevem skutečně poctivé snahy.

Neukvapujme se však příliš. Na papíře je etický kodex APAA prostě úžasný: zakazuje korupci, nekalé praktiky a spoustu dalších nehezkých fíglů. Jenže jako v případě všech podobných komerčních subjektů, které hlídají sama sebe, je důležité, jak se takový kodex prosazuje v praxi.

Rozhodl jsem se vyzkoušet pevnost kodexu a zjistit, jak vlastně funguje vzájemná odpovědnost členů asociace. Poslal jsem tedy předsedovi APAA Václavu Nekvapilovi několik otázek ohledně povinnosti zveřejňování informací, které svým členům ukládá, nebo lépe řečeno, které si její členové ukládají navzájem.

Předpokládám, že jestliže se někdo nový uchází o členství v APAA, musí o sobě v rámci registrace něco prozradit – jak jinak by členové mohli ohlídat, zda ten druhý splňuje všechny ty bohulibé záměry sdružení? Nebo snad znamená splnění podmínek etického kódu APAA pouze tolik, že se jeho subjekt pohybuje v mezích zákona? Nač se potom obtěžovat s nějakým kodexem? Je snad APAA jen PR kulisa na vylepšení image? (To si pište.)

Zavazuje APAA své členy k tomu, aby přiznávali komerční zájmy, které reprezentují, ještě předtím, než dojde ke střetu? Je řídicímu orgánu asociace (který tvoří zástupci jeho šesti členů) známo, jestli některý ze členů má v současné době nebo v nedávné minulosti měl uzavřenu smlouvu s veřejnoprávní institucí nebo společností s většinovým podílem státu?

Nutí se členové sdružení vzájemně evidovat svou skutečnou vlastnickou strukturu v rámci podmínek pro registraci? A pokud ne, jak lze potom určit, zda nedochází k protizákonnému konfliktu zájmů? Jsou členové povinni vzájemně se informovat o finančních transakcích, které probíhají mezi nimi a bývalými vládními činovníky?

Dám vám vědět, až dostanu odpověď (pokud ji dostanu). Pak budeme moudřejší a budeme moci soudit, zda je šest tuzemských lobbistických firem schopno účinně vzájemně vymáhat dodržování vlastního etického kódu – a co víc, zda je dokážou vymáhat také od svých klientů a státních zaměstnanců, s nimiž přicházejí do styku.