Ten, kdo sepsal volební program ANO 2011, měl na zřeteli zejména jednu věc: potraviny.





Sada českých karet s národními motivy z 19. století (Emanuel Neumann, kol. 1895). Sada „klasových“ figur symbolizuje úrodnost a zemědělství v českých zemích.

ANO 2011 je posedlé potravinami. Kromě dalších politických záměrů se tento politický nástroj milionářského absolutního vlastníka potravinářského a agrochemického koncernu Agrofert Andreje Babiše zavazuje zajistit nezávadné a vysoce kvalitní potravinářské produkty za rozumné ceny; zamezit dovozu podřadných potravin; podporovat místné výrobce potravin; dosáhnout stoprocentní soběstačnosti v základních potravinách; využívat evropské dotace k podpoře přímého prodeje potravin a zemědělských výrobků zákazníkům; a v neposlední řadě prosadit zákony na ochranu zemědělců a výrobců potravin proti tlaku obchodních řetězců.

Všechny to jsou jistě chvályhodná předsevzetí, snad kromě soběstačnosti v základních potravinách, se kterou to ANO poněkud přehání. Opravdu je tak důležité, jestli musí ČR pokrývat 30 % roční spotřeby brambor dovozem?

Když necháme soběstačnost v bramborách stranou, kdo, ptám se, dá přednost levným nekvalitním potravinám z dovozu, které mu nabízí místní Penny Market, před dostupnými kvalitními potravinami, které si bude moci koupit přímo od místních zemědělců? Nikdo, zní samozřejmá odpověď – pokud bude mít možnost volby. Přesto si kladu otázku, kdo z nás si může dovolit nakupovat všechny čerstvé potraviny pro svou potřebu na farmářských trzích, které teď ve všech větších městech vyrůstají jako houby po dešti?

Problém nespočívá v cílech, za jejichž dosažení ANO 2011 bojuje, ale v tom, že mu je vytyčil Agrofert, jenž v oborech svého podnikání disponuje dominantní tržní silou. Podívejme se na poněkud kontroverzní nástroje, s jejichž pomocí hodlá těchto cílů dosáhnout: subvence EU a ochrana před konkurencí.

Oba nástroje mohou být prospěšné, jsou-li ve správných rukou. Rozumné využívání dotací z veřejných rozpočtů je dobré, stejně jako ochrana před soutěží za předpokladu, že ona soutěž, proti které jsme chráněni, je nekalá. Kdo však určí, která konkurence je nekalá, a kdo rozhodne, zda nikoli bezedné dotační fondy mají podpořit bramboráře na Vysočině, rybníkáře v Třeboni, nebo vinaře ve Valticích?

Tím se dostáváme zpět k ANO 2011, či přesněji k jeho stoprocentně soběstačnému předsedovi. Evropské dotace a protekcionismus zná Andrej Babiš jako své boty. Jsou totiž dvěma základními přísadami jeho podnikatelského úspěchu.

Opravdu chceme, aby Babiš a jeho zaměstnanci převlečení za zákonodárce rozhodovali o těchto věcech v Parlamentu, o vládě nemluvě? Jen si představte, že se takový Andrej Babiš či Jaroslav Faltýnek, Radka Maxová nebo Richard Brabec, kteří všichni figurují na výplatní listině Agrofertu, stane předsedou zemědělského výboru Sněmovny. Asi by se nemohli vůbec účastnit projednávání a museli by se zdržet ve všech hlasováních, které by se dotýkaly obchodních zájmů jejich zaměstnavatele.

Tyto střety zájmů možná lze uhlídat v prostředí Parlamentu; představme si ale, že by se ANO 2011 dostalo do vedení ministerstva zemědělství, které rozhoduje o distribuci zemědělských a potravinářských dotací, nebo by dokonce obsadilo křeslo resortního ministra. A co post ministra průmyslu a obchodu, jehož resort připravuje návrh zákona na ochranu dodavatelů před nekalou konkurencí velkých obchodních řetězců. Jak se ministr nebo jeho náměstek mohou vyhnout konfliktu zájmů v takovém případě? Odpověď je jednoduchá: jedině demisí.

Někdo může namítnout, že Babišovy střety zájmů jsou přinejmenším všem zřejmé a mohou tedy být snáze ošetřeny, na rozdíl od politiků ODS, TOP 09 či ČSSD, jejichž obchodní zájmy jsou přikryty všemožnými bohu i lidem odpornými advokátskými šíbry.

To je jistě dobrý postřeh. Střet zájmů je zcela běžná věc. Maximum, več lze oprávněně doufat, je, že se jej podaří ukočírovat, sotva však zcela vyloučit. Otázka pak tedy stojí takto: Jak lze ukočírovat konflikty zájmů samovládného vlastníka Agrofertu, jestliže se stane ministrem financí, zemědělství, průmyslu a obchodu, nebo dokonce premiérem?

Podle mého soudu je toto velmi důležitá otázka, dokonce důležitější, než ta, která nás nyní všechny zaměstnává: zda totiž je přijatelné (nikoli zákonné, neboť to zcela zjevně je), aby se 25 let po zhroucení komunistické totality stal ministrem financí někdejší konfident StB.