Je Andrej Babiš nejlepší investicí, jakou kdy československá komunistická kontrarozvědka udělala?


Svět mu ještě u nohou neleží: Andrej Babiš v komunistické televizi, mlád 27 let. O tři desetiletí později je pověřen úkolem stát se českým premiérem.

Dnes už je jasné, že komunistické bezpečnostní a zpravodajské služby si začaly přerozdělovat státní majetek už před rokem 1989, a že nástupem demokracie se pouze urychlil tento proces neformální privatizace, který započal dávno předtím (viz zde).

Obrovské objemy kapitálu, který si bezpečnostní složky deponovaly v bankách a podnicích na Západě dávno před tím, než komunismus zkolaboval, se dostaly ‚domů‘ v první polovině 90. let minulého století, aby byly použity k získávání státních podniků, jež byly nyní na prodej.

Byl mezi těmi, kdo profitovali z tohoto procesu, také Andrej Babiš – jako příklad toho, jak s pomocí zdrojů ‚odkloněných‘ z této země před rokem 1989 bezpečnostní složky československého komunistického státu napomáhaly výrobě nových oligarchů z řad těch, kdo měli jejich důvěru?

Ve svém dřívějším textu (viz zde) jsem upozornil na to, jak se Andrej Babiš obklopuje vysokými policejními důstojníky a (spolu)pracovníky komunistické kontrarozvědky – jak ve svém podnikání, tak i v politice. Jako jeden z důvodů obliby, v jaké tyto lidi chová, jsem uvedl, že dost možná nemá na vybranou.

Patnáct let Babiš pracoval pro státem vlastněného monopolního dovozce ropných a chemických produktů na Slovensko Petrimex. Do roku 1993 to dotáhl na člena představenstva. Téhož roku založil Petrimex pobočku pod názvem Agrofert. Babišovi ale trvalo až do roku 1995, než přistoupil ke své rošádě, v níž z Andreje Babiše – zaměstnance státní firmy s těsnými vazbami na státní bezpečnostní služby, učinil Andreje Babiše – oligarchu.

V roce 1994 obskurní švýcarská společnost jménem Ost Finanz und Investition (dále jen OF&I) v tichosti rekapitalizovala Agrofert, čímž nad ním uchvátila kontrolu na úkor Petrimexu. Kde tato švýcarská firma získala prostředky na vytěsnění podílu Petrimexu, není jasné. Vše, co k tomu byl Babiš ochoten sděli, bylo, že peníze pocházejí od jeho „švýcarských spolužáků, kteří si chtěli vydělat nějaké peníze, tak jsem jim pomohl“. Babišův otec působil jako úředník československé delegace při OSN v Ženevě a Andrej navštěvoval gymnázium College Rousseau tamtéž.

Jak si čtenáři jistě vzpomenou, v březnu 2014 využil český ministr financí vládní tiskovou konferenci k tomu, aby zahrnul výhrůžkami vlastníka českého zpravodajského serveru ECHO24 – řekl, že je zvědav, jestli má dotyčný dostatečně velký přiznaný majetek, aby jím mohl pokrýt náklady na provozování takového podniku.

Stejné pochybnosti měly zaznít v případě samotného Babiše na vládních tiskovkách v období mezi lety 1995 a 2002, neboť Agrofert používal OF&I opakovaně k zisku dalších a dalších aktiv od českého státu (například Lovochemie and Aliachemu)

Žádná oficiální pochyba však nezazněla, navzdory tehdejším varováním BIS, že OF&I by mohla být nástrojem k zakrytí investic třetí strany, která koná na základě příkazů Ruska. Tato varování zpravodajců byla ignorována a vláda Miloše Zemana prodala v roce 2001 Agrofertu majoritní podíl v Unipetrolu.

Dokonce i sám Babiš nahlédl, že v případě tak strategického majetku, jakým je Unipetrol, si s historkou o ‚švýcarských spolužácích‘ nevystačí. Bylo třeba najít důvěryhodnější nástroj. Těsně před tím, než koncem roku skončila v privatizaci Unipetrolu lhůta pro podání nabídek, OF&I prodala svůj podíl v Agrofertu švýcarské společnosti obchodující s hnojivy jménem Ameropa (viz zde).

Tehdejší pokusy určit, kdo je vlastně majitelem Ameropy, vyzněly vniveč, právě tak jako pokusy odhalit vlastníka OF&I – i když v případě Ameropy firma tvrdila, že zaměstnává na 600 lidí na třech kontinentech (a dnes pro ni dokonce prý pracuje 5000 lidí a kontinenty narostly na pětku).

Jak vyšlo najevo, nikdo – dokonce ani ministři české vlády, kteří v roce 2001 odsouhlasili prodej Unipetrolu Agrofertu – nevěděl zhola nic o nějakém druhém vlastníkovi Agrofertu ve Švýcarsku. A ať už zaměstnávala kolik chce lidí na bůhvíkolika světadílech, ani Ameropa nebyla natolik ve vatě, aby dokázala vysolit těch 360 milionů eur, které Agrofert za 63% podíl v Unipetrolu nabídl. Z prodeje o dva roky později sešlo a Unipetrol byl prodán polskému koncernu PKN Orlen.

Dnes Ameropu řídí jeden z Babišových nejbližších důvěrníků Jan Kadaník, v letech 2001–2007 ředitel pro strategii a finance Agrofertu. Kadaník řídí Ameropu od roku 2007 – tedy alespoň oficiálně.

Vezmeme-li v potaz to, co víme o Babišových dlouholetých vztazích s bývalými komunistickými zpravodajci, jako je Libor Široký, který předsedá dozorčí radě Agrofertu, či Radmila Kleslová, která vede pražskou organizaci ANO 2011, musíme připustit možnost, že Babišovi ‚švýcarští spolužáci‘ ve skutečnosti zahřívali zdroje, před rokem 1989 ‚odkloněné‘ z komunistického Československa, a čekali na ten správný okamžik, až je bude třeba poslat zpět ‚domů‘

Proč to nemůžeme říci s jistotou? Jak je možné, že toho víme tak málo o původu kapitálu muže, který získal od českého státu takové majetky? Muže, který dnes, jako český ministr financí, ovládá velkou část tuzemské politiky? Muže, jenž se zítra může stát příštím českým ministerským předsedou?

Není načase, aby stát provedl důkladnou prověrku původu Babišova kapitálu – v zájmu své vlastní národní bezpečnosti? Je ale taková prověrka vůbec myslitelná, je-li dnes Andrej Babiš sám zdaleka nejmocnějším politikem v této zemi?