Ukrajina učinila z výběru mezi americkými a ruskými jadernými reaktory politický akt s nebezpečným dopadem na Českou republiku.


Iluze volby: americký, nebo ruský reaktor?

V červnu roku 1950 se v tehdejším Západním Berlíně sešlo na 150 intelektuálů z dvaceti zemí na tzv. Kongresu pro kulturní svobodu (Congress for Cultural Freedom), jenž byl americkými tajnými službami financovanou odpovědí na komunisty zorganizovaný Světový kongres inteligence k záštitě míru (Światowy Kongres Intelektualistów w Obronie Pokoju), který se uskutečnil o dva roky dříve v polské Wroclawi.

Byla to klasická akce období studené války. Jeden z účastníků berlínského kongresu, britský historik Hugh Trevor-Roper, ho označil za ‚Wroclaw naruby‘. Na rozdíl od ostatních účastníků nekompromisně odmítal tančit podle společných not a odmítl volbu mezi přijetím komunismu na jedné straně a útoky na něj na straně druhé nejen jako cosi falešného, ale zároveň nebezpečného. Pokud postavíte před takovou volbu evropské dělnictvo, riskujete, že se ke komunismu přimkne, varoval.

Trevora-Ropera ze všeho nejvíc iritovalo to, že racionální debatu na tomto setkání antikomunistických intelektuálů převálcovalo mlácení prázdné ideologické slámy. Mnozí z účastníků byli bývalí komunisté, kteří se od své minulosti zjevně nedokázali zcela oprostit: „Po těchto naprosto neplodných kongresech ve Wroclawi a v Berlíně jsem se utvrdil ve svém přesvědčení, že návrhu na uspokojivé řešení se lze nadít pouze od těch, kdo nikdy nepozřeli – a tudíž ani nemuseli zvrátit – tyto zpátečnické dogmatické žvásty, jejichž pozůstatků se organismus není schopen nikdy beze zbytku zbavit.“ (Více o roli Trevora-Ropera na berlínském kongresu najdete v jeho životopise od Adama Sismana)

S tím, jak se dnes Washington a Moskva ve vztahu k Ukrajině uchylují ke svým starým metodám, začíná brát racionální debata zasvé také v České republice. Nejvýmluvnějším důkazem toho je skutečnost, že otázka tu stojí takto: Kdo bude stavět v této zemi nové jaderné reaktory? – nikoli tedy, zda tato země nové jaderné reaktory potřebuje.

Ještě loni existovala jakási možnost racionální volby mezi Rosatomem a Westinghouse. V okamžiku, kdy se Ukrajina stala aktérem ‚války v zastoupení‘ mezi Ruskem a USA, tato možnost vzala zasvé.

Momentálně neexistuje žádná správná volba. Není a nemůže být v českém zájmu vybírat mezi Ruskem a Spojenými státy; pokud k tomu ale bude Praha dotlačena, vybere si Rosatom. Ať si ale vyberou jakkoli, Češi dají všanc svou politiku, hospodářství a státní rozpočet jednomu či druhému z hlavních aktérů nové fáze studené války. A v obou případech budou politické dopady takové volby nezanedbatelné. Jako bych už slyšel Carla Gershmana z National Endowment for Democracy: Výběr Rosatomu je zradou odkazu Václava Havla (nebo nějaký podobný žvást). Trevor-Roper by byl Gershmana prohlédl natotata: Gershman je bývalý socialista.

Jedním ze způsobů, jak se z toho vykroutit, je poslat do paďous jak Rosatom, tak Westinghouse, a dát přednost evropskému (tedy francouzskému) řešení. Zdaleka nejrozumnějším východiskem v tomto novém studenoválečném klimatu by ovšem bylo dilema této volby zcela odstranit.

Praha by měla rezignovat na svůj zálusk na nové jaderné reaktory, přinejmenším do doby, než hlavy vychladnou a na stůl se vrátí opět racionální argumenty. Měla by se zaměřit na alternativy velkých projektů jaderné generace energie, které neznamenají koncentraci tak velké moci v tak málo (cizích) rukou.

Jenže toto nejrozumnější z řešení se v těchto dnech čím dál více vzdaluje. Ztělesněním dnešní české politické reprezentace jsou její prezident a ministr průmyslu a obchodu, kteří svorně zastávají názor, že co je velké, to je hezké; a pokud je to velké, a ještě k tomu Ruské, je to ještě hezčí. Tihle pánové prostě nedokážou vybrat mezi Rusy a Američany způsobem, který by minimalizoval nevyhnutelné mezinárodněpolitické škody, které pro ČR bude znamenat špatná volba. A jiná volba než špatná prostě není ve hře.

Východisko ovšem existuje: jít německou cestou. Berlín je mocný soused a jediný cenný spojenec, v jehož pomoc by Česko mohlo doufat v případě, že by se rozhodlo proplout mezi americkou Skyllou a ruskou Charybdou.

Ironií osudu je Berlín zároveň tím jediným místem, kam se Praha při hledání pomoci při zavedení takové energetické politiky, která by jí dovolila zdvořile odmítnout nápadníky jak z Moskvy, tak z Washingtonu, a vyhnout se rozšiřování flotily jaderných reaktorů zcela a beze zbytku, nikdy neobrátí.