Píseň pro Rudolfa III. – pamětníci znají, z těch mladších generací možná pak ještě tak televizní fajnšmekři... Za mě po všech stránkách zajímavá ukázka skloubení neotřelého příběhu, perfektní filmařské práce, skvělých hereckých výkonů, nápadité hudební režie i skladby a... od sedmého dílu (celý seriál měl devět dílů) vlivem tehdy aktuálních událostí také operativnosti všech, kteří se na jeho výrobě podíleli. Nebýt Jaroslava Dietla, autora scénáře, resp. skladatele Jindřicha Brabce a textaře Petra Rady, by byla česká hudební scéna, ale vlastně celá naše historie, ochuzena o jeden významný song. Modlitbu pro Martu. Vlivem souhry pak už spíše politických událostí se z melodie, jež měla původně vyznívat jako určité poselství anděla smíru (Marta Kubišová), narychlo, zato natrvalo, stala nejdříve píseň proti okupaci a o více než dvacet let později symbol samotové revoluce, nové naděje.

Znalí jsou stále In, neznalí mohou zagooglit, každopádně Modlitbu pro Martu už většina zná a zde se dostávám k meritu věci... tohoto sloupku.

Na středu 21. srpna 1968 určitě nikdo z pamětníků nezapomene. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa byla natolik děsivá svou zdánlivou neskutečností a natolik zásadní pro další vývoj naší země svou „dočasností“, tedy dlouhodobostí, že na toto datum nelze zapomenout NIKDY. Jednoznačná okupace Československa spojeneckými vojsky. Jednoznačně odsouzeníhodná. A nemohla zůstat bez reakce. Od státu se to samozřejmě čekat nedalo, ale štáb Rudolfa III. začal hned druhý den po invazi pracovat na improvizované scénce, šestém dílu nazvaném Rudolf III. na dvoře Leonida I. Den na to Marta Kubišová natočila ve studiu Petynka první verzi písně, ještě pod názvem Modlitba (tzn. 23. 8. 1968). A tentýž den večer šla do „éteru“ celá nová aktuální epizoda, včetně písně. Další den samotná Modlitba zazněla ve vysílání Československého rozhlasu. Pouhý týden po invazi (28. srpna 1968) ji v orchestrální verzi paní Kubišová natočila pro sedmý díl seriálu. Tuto verzi pak 16. září 1968 převzal Supraphon a v říjnu téhož roku už vyšla jako singl Modlitba pro Martu na 7“ desce (strana B patřila smutně symbolicky písni Karla Černocha Zlej sen). Další osudy písně i její interpretky nejsou do roku 1989 veselé. Sametová revoluce byla pro obě dvě zlomovým návratem do „normálního“ života. Celé to zmiňuji proto, že si jako každý rok aktuálně připomínáme výročí okupace. Číslovka 55 se zdá být natolik vysoká, že by mohla svádět k pocitům „to je už tak dávno, téměř zapadáno prachem zapomnění, že se to už ani nemůže nikdy opakovat“. Nedávné události na Ukrajině jsou ale důkazem, jak liché by takové myšlenky mohly být... Musí být pro nás zcela zásadním mementem.

A dovolím si ještě jednu srpnovou hudební vzpomínku závěrem, drobně zlehčující vážnost situace. Necelý rok po sametové revoluci se 18. srpna 1990 v Praze na Strahově uskutečnil legendární koncert britské kapely The Rolling Stones. Byl prvním koncertem světového formátu u nás a vším, co se odehrávalo před i po koncertě, se stal zcela zásadní kulturní událostí. Typický široký úsměv frontmana kapely a jeho nezapomenutelný pozdrav „Hi, I’m Mick Jagger. Kameny se valí do Prahy“, spolu se sloganem akce Tanks Are Rolling Out, The Stones Are Rolling In. A to byly ještě daleko před námi, kdesi v budoucnosti, další události spojené se Stouny. Další koncerty, kdy dokonce v předvečer toho v roce 2003 u nás Mick Jagger oslavil šedesátiny. Nebo Jaggerova milá verze české lidovky Pec nám spadla z roku 2018. I když on to pravděpodobně nebude číst (rozhodně ne až sem k závěru) dodávám: Děkuji, Sire za přízeň a dodatečně všechno nejlepší k 80. narozeninám.

Jan Bartošek