Ne, není to řecká dluhová krize, není to ani Itálie, Portugalsko, Irsko nebo Španělsko a povážlivý stav jejich národního hospodářství, nejsou to ani rostoucí české dluhy, nebo sympatie ke spravedlivě orientované společnosti, které mě vedou k této úvaze. Historie lidstva se dá docela dobře popsat i jako kontinuální posloupnost společenských krizí.

Nejsou to ani fráze nebo ideologická rétorika euroskeptiků, kterým současný stav Europy jakoby dával za pravdu. Europská Unie je velmi mladé společenské a hospodářské seskupení a bylo by naivní si myslet, že všechno půjde hladce a bez problémů. Jsem přesvědčen, že spojená Evropa představuje logický vývoj tohoto kontinentu, potřebuje čas na svou smysluplnou a efektivní organizaci a její silné roky teprve přijdou. Není to ani vystřízlivění z „amerického snu“, který byl a pro mnoho lidí stále ještě je velmi přitažlivý. Nejsou to ani astronomicky vysoké státní dluhy Spojených států, které vedou toto společenství do slepé uličky, ale spíše vůle nebo přesněji řečeno nevůle lidí tyto dluhy platit. Placení vlastních dluhů je jistě krizí doby. Život na dluh, jako princip kapitalismu, je dlouhodobě neudržitelný.

To, co mě vede k úvahám o konci společenského principu zvaného „kapitalismus“, je postupné vyčerpání samotných jejich pilířů, na kterých jeho existence stojí: levná pracovní síla, levné surovinové zdroje a levná a dostupná energie. Toto jsou základní prvky, na kterých tento ekonomický model vznikl, na kterých se rozvinul a který s jejich postupným vyčerpáváním se zvolna vyčerpává i on sám. Na druhé straně je ovšem třeba zdůraznit, že tzv. socialismus nebo komunismus nejsou žádnou plnohodnotnou alternativou a tedy nemá smysl tímto směrem ani uvažovat.
Historie dokládá, že společenské změny přicházející v minulém tisíciletí se objevovaly celkem pravidelně a byly téměř zákonitě hybnou silou pozitivního společenského vývoje, byť byly vždy provázeny nepokoji, násilím, válkami a společenským neklidem. Dnes je více než evidentní, že svět, ve kterém je nám dáno žít, prochází také obdobím takovéto zásadní proměny.

Poslední velké zdroje levné pracovní síly – Čína a Indie se vyčerpávají mnohem rychleji než ekonomové a národohospodáři předpokládali. Automatizované stroje nebo roboti, (jak by řekl Karel Čapek) se zdají jistou alternativou nebo náhradou za levnou lidskou práci (která nespí, nestávkuje, nemá hlad a nežádá zvýšení platu), ale toto technologické řešení levné pracovní síly nenabízí nic, co by řešilo problémy společenské. Spíše naopak. Technologická řešení společenských problémů se v minulosti ukázala vesměs jako destruktivní a s katastrofálními následky. Problém není ve strojích, problém je v nesouměřitelnosti lidské a strojové práce.

Nerostných a neobnovitelných zdrojů surovin na Zemi je omezené a konečné monžství, i když se odhaduje, že je jich dostatek na mnoho a mnoho let dopředu. Není to ale množství, které je tu kritické, je to cena, kterou za jejich dobývání musíme platit - cena ve smyslu ničení a likvidace našeho životního prostředí. Obávám se, že je to cena podstatně vyšší, než jsme nejen ochotni, ale především schopni platit. Se stejnou akcelerací, s jakou se zvyšuje těžba nerostných surovin, akceleruje i devastace podmínek pro samotný lidský život. Člověk nežije z aut, strojů, luxusního zboží nebo peněz. Chlebem živ je člověk. Neuvěřitelná lehkost bytí na straně jedné a neuvěřitelně těžký životní úděl na straně druhé jsou průvodními jevy naší současné doby. Pokud tento rozpor dosáhne kritické meze, přivodí společenskou explozi.

Světové zásoby uhlí a nafty se rychle tenčí. Víra v pokračující ekonomický růst na principu využívání obnovitelných a tzv. čistých zdrojů energie se postupně ukazuje jako nereálná. Jednak na výrobu jejich generátorů je potřeba relativně velkého množství tradičních zdrojů energie a surovin, jednak jejich efektivita je relativně nízká a potom už vůbec tyto zdroje nejsou tzv. čisté a bez negativních vlivů na prostředí. Ekologické principy energetických zdrojů, byť se to zdá kacířské tvrzení, připomínají princip vyhánění čerta ďáblem. Atomová energie nebo snad jaderná fůze představují zase hru s energiemi, které pokud se vymknou naší kontrole, mají nedozírné důsledky. Je více než zřejmé, že k našemu životu v dostatku a blahobytu spotřebováváme podstatně víc, než si můžeme dovolit. Je tedy jen logické, že tento společenský a hospodářský koncept musí být dříve nebo později vystřídán něčím jiným.

Myslím, že není podstatné to, co zaniká, to co odchází, ale to, co přichází. Pro náš život je podstatné, jak žijeme dnes a jak nám bude dáno žít zítra. Samozřejmě z historie je možné porozumět společenským a hospodářským procesům a trendům, je možné se poučit z chyb a omylů, je možné se poučit i z lidské moudrosti a vznešenosti. Nicméně žádná historie nezaručuje budoucí vývoj. Jak uvádí Manuel De Landa, kapitalismus byl pouze jednou z několika možných alternativních cest, kterou se lidstvo v té době vydalo. Ve stejné době byly příhodné a velice reálné podmínky i pro zcela jiné uspořádání společnosti a světového hospodářství. Proč se však svět vydal cestou, jak nám to dnes popisuje historie, je velmi komplikované definovat.

Jaká tedy bude naše budoucnost? Zkušenost ukazuje, že ji bohužel není možné nalézt ve hvězdách, jak se domnívali mnozí naši předkové a jak doufají i někteří současní vědci. Kdyby tomu tak opravdu bylo, všechno by bylo o hodně snazší. O tom, že nadcházející svět bude světem globálním, není ovšem pochyb. Ostatně globalizace není nic nového pod sluncem. První a opravdu globální organizaci vybudoval už v 15. až 17. století Vatikán. Jeho vliv – jednoho z nejmenších států na světě – není možné podceňovat ani dnes. V 18. a 19. století se globalizace odehrávala na úrovni států. Britská říše byla tak veliká, že nad ní slunce nikdy nezapadalo a angličtina jako světový jazyk je dědictvím po tomto imperiu. Ve 20. století se globalizace odehrávala na úrovni korporací, nadnárodních koncernů, bank a velkých společností, které ovládly celý světový kapitál. Dnes digitální technologie umožnily globalizaci na úrovni drobných firem nebo samotných jednotlivců. Počítače, internet, mobilní telefony, iPhone, iPad, .... tohle všechno je tím, co dává předpoklad k jiné organizaci světa. Je více než zřejmé, že právě tyto technologie sehrají při formování příštího uspořadání společnosti jednu ze zásadních rolí.

Odmítání globalizace je přinejmenším naivní a připomíná rozbíjení strojů v 19. století – tedy upírání pozornosti a frustraci společnosti špatným směrem. Globalizace není záležitostí technologickou, globalizace je záležitostí organizační. Problémem není zda globalizace bude či nikoli, globalizace je tu. Problémem je jaká ta globalizace bude, do jaké podoby se vyvine, zda se podaří – nebo lépe jak dalece se podaří - kompenzovat její negativní dopad na lidskou existenci. Problémem je její forma, nikoli sama její existence. Digitální technologie umožňují podstatně jiný způsob vzájemné komunikace společnosti a zásadně její jinou organizaci. Tzv. arabská revoluce byla prý umožněna existencí sociální sítě „facebook“. Je to síla, jejíž moc dnes mnozí politikové podceňují a mnozí ji naopak zase přeceňují. Pošetilost mocných vede ke snaze kontrolovat v té či oné formě tok informací a peněz ve všech částech světa bez toho, aniž by si prakticky a plně uvědomovali důsledky svého jednání a svých rozhodnutí.

Žijeme ve světě akcelerující inflace hodnot. Je to alarmující jev a jeden z dalších projevů soumraku nad světem kapitalismu. Uměle vytvářený konzum, upírání se k fiktivním modlám jako jsou Gucci, Versace, BMW, Rolex a mnoho, mnoho dalších, nepřinášejí bohužel odpovědi na nejzákladnější otázky člověka – tedy proč jsme tu, odkud přicházíme a kam směřujeme. Chceme být nejbohatšími lidmi na hřbitově anebo se chceme ohlédnout za svým životem s tím, že jsme ho nežili nadarmo? Fiktivní nejsou v našem světě jen hodnoty padělků těchto značkových výrobků, fiktivní jsou i hodnoty samotných originálů. A tak jako se nedá věřit pravosti spotřebního zboží, nedá se věřit ani pravosti kapitánů současného průmyslu, nedá se věřit ani pravosti politiků, nedá se věřit lidem, kteří udávají směr vývoje našeho světa. Nedá se věřit už ani penězům a jejich pravosti, neboť ty se z velké části proměnily v nuly a jedničky, a s neuvěřitelnou rychlostí obíhají svět v globálním urychlovači nazvaném „burza“. Jejich „hodnota“ je nejen relativní, ale mění se z vteřiny na vteřinu. A se stejnou rychlostí, s jakou peníze obíhají svět, ztrácejí peníze i na své hodnotě. Inflace nejen věcí, které vytvářejí pozadí nádherného dobrodružství našeho života, ale především hodnot, na kterých náš život stojí a které určují jeho kvalitu, je jevem, který volá po změně. Je to především ztráta autenticity našeho života, která volá po změně.

Definovat naší budoucnost anebo se snažit ji nějak pojmenovat, je v tuhle chvíli nemožné a snad i naivní. Není se také nutné bát dní budoucích. Svět nezanikne, jen bude jiný. Jaký bude, zřejmě nezáleží na konstalaci hvězd, ale spíš na tom, zda člověk zůstane člověkem. Zda si uchová své lidství, svou důstojnost a zda bude schopen znovu poctivě definovat svou vlastní identitu.