Čechy se ani ne před dvěma měsíci staly „zemanstvím“ i když - doufejme - jen dočasným. Je třeba jen dodat, že zchudlým zemanstvím. Bohatství nebo chudoba jsou pojmy relativní a jen těžko měřitelné. Co je pro jednoho hodně, je pro jiného málo. A i když ve vyspělých zemích je stanovena minimální mzda nebo minimální příjem na rodinu, mám dojem, že ukazatelem hospodářského stavu Čech je pro velkou část národa cena piva.

Má to své dobré důvody. V Čechách se totiž neřeší hospodářské koncepce na Hradě, v parlamentu nebo v senátu, jak se mnozí mylně domnívají, ale v hospodě. Poslanci se sice mezi sebou dohadují, uzavírají koaliční nebo jiné smlouvy, předkládají zákony a schvalují státní rozpočet a podobné hlouposti. A i když se tváří důležitě, zdá se, že faktický politický život se odehrává přece jen v těch českých hospodách. Všichni štamgasti v celé zemi totiž moc dobře vědí, co a jak se má v politice dělat, co je dobře a co špatně, který politik je na straně chudiny a který na té opačné. V hospodě ani za dob komunistů nebylo tajemstvím, že politikové jsou lumpové, darebáci a darmošlapové. Samozřejmě, doba pokročila od totality k demokracii a mohlo by se zdát, že dnes je to už lepší. Ale je tomu skutečně tak?

Je třeba přiznat, že hospoda - nikoli parlament - je v Čechách faktickým místem praktické veřejné demokratické diskuze, protože v hospodě si každý může veřejně říkat, co chce, aniž by se za to musel někomu zodpovídat. Tam skákání druhému do řeči není v rozporu s jednacím protokolem, překřikování i používání hrubých, nevybíravých nebo urážlivých slov je naopak vnímáno jako výraz jasného politického názoru a jeho neohroženého prosazování. Silný úder pěstí do stolu nebo něčí tváře může být i pádným argumentem. Každý tu může plácat jakékoli nesmysly a vždy najde své příznivce. Obvykle se najde i někdo, kdo rozumí úplně všemu, kdo má názor na cokoliv a radí všem a pořád. Politická rozhodnutí se tam dělají snadno a rychle. Inu, ono je snadné vyslovit názor nebo předkládat řešení komplikovaného problému, když o jeho podstatě člověk zhola nic neví.

Hospodská politika je vždycky zaměřena levicově, to patří k jejím principům. To vědí všichni politikové na celém světě, kteří se opírají nikoli o sílu ducha, myšlenky nebo politického programu, ale o sílu mas, kterým je bližší košile než kabát. V Čechách najdete vždy víc lidí v hospodách než v divadlech, univerzitních auditoriích, přednáškových sálech, studovnách nebo galeriích. O tom svědčí i celosvětové prvenství Čechů ve spotřebě piva na osobu. Všichni ti, pro které je hospoda druhým domovem, moc dobře vědí, že myšlenky se nenajíš, zatímco dobře vychlazené a řízné pivo - zvláště, když se jich vypije více najednou - splní našinci i ten nejfantastičtější sen o blahobytu.

Myslím, že zvolení Miloše Zemana do funkce hlavy státu je v současném politickém klimatu velmi logické a srozumitelné, nevím však, jestli šťastné. Rozhodně mě to nepřekvapilo, i když také nepotěšilo. Co tedy rozhodlo mezi „zemanstvím“ a „knížectvím“? Pomalá jakoby rozvážná řeč, neustálé poučování, dobrá až intimní znalost prostředí českých hospod včetně myšlení a mentality jejich pravidelných návštěvníků. Potom samozřejmě ochota k používání prostředků posvěcených účelem.

"No a co je na tom špatně?", namítne někdo. "Vždyť Miloš Zeman byl zvolen absolutní většinou zůčastněných voličů, tak co? On nám naslouchá a my mu zase rozumíme jako Pražané Mozartovi".

To je jistě dobrá námitka, i když ne bez přídechu smutku. Ano, prezident má povinnost naslouchat lidem, aby porozuměl jejich trápení a mohl se případně zasadit o nápravu. To patří k prezidentskému povolání! Sice netuším, jak moc Pražané tehdy rozuměli Mozartovi, ale také si nejsem jistý, jak moc Miloš Zeman dnes rozumí svému úřadu - tedy pokud se práv a povinností s ním spojených týče. Vždyť už ve svém prvním oficiálním projevu se veřejně vzdal práva udílet amnestie a milost všem odsouzencům. Nevzdal se tedy jen důležitého práva hlavy státu, vzdal se i povinnosti se těmto věcem osobně věnovat. Vzdal se povinnosti naslouchat lidem a jejich trápení. A to je špatné znamení. Amnestie a udělení milosti přece není projevem pouhé humánnosti nebo shovívavosti vůči hříšným lidem, jsou to především nástroje spravedlnosti. Ve chvíli, kdy selže všechno ostatní, je tu prezident, kdo má pravomoc zakročit nikoli ve jménu litery zákona, ale ve jménu spravedlnosti. Pokud na tyto pravomoci Miloš Zeman rezignuje, rezignuje zároveň i na právní stát. A právní stát je tím, co je dnes pro obyčejné lidi podstatnější, než blahobyt.

Právní stát je protikladem ke státnímu absolutismu, diktatuře a totalitě. Ve svém principu tento koncept zamezuje zvůli vládnoucích skupin nebo jednotlivců, zamezuje zneužívání moci mocných proti obyčejným občanům a všem jejich svobodám. V právním státě jsou teoreticky všichni podřízeni právnímu systému, presidenta nevyjímaje.

Je nutné zdůraznit, že formálně Česká republika právním státem bezesporu je, neboť tento princip je zakotven v ústavě. Prakticky tu však existují soukromí exekutoři nebo některé orgány státní moci, jako například nezávislé soudnictví, policie, celní a finanční správa nebo i úřad prezidenta (v podání Václava Klause), kteří se vymykají částečně ze systému vlády zákona. Tyto úřady často postupují vůči lidem svévolně, arogantně anebo se spojují přímo s organizovaným zločinem. Díky profesní solidaritě, díky absurditě zákona o imunitě politiků (jak je dnes formulován), díky zbyrokratizovanému systému státní správy a policejní ochrany, obyčejní lidé nemají rychlou a efektivní obranu před zvůlí mocných. Jindy dochází k vydírání, zastrašování, fyzickému násilí, kriminalitě nebo vraždám. Samozřejmě, porušováním principů právního státu je i korupce. Pokud se tedy vrátíme k nejvyššímu úřadu země, prezident si nemůže vysvětlovat ústavu, právo a zákon podle svého vzdělání, osobního názoru, vlastního výkladu právního jazyka, osobních nebo politických preferencí, ve prospěch svých přátel nebo partnerů (partners in crime). Prezident musí dodržovat platné zákony vždy a za všech okolností a musí být jejich hlavním a svrchovaným ochráncem.

Je pravděpodobné, že pravému smyslu amnestie Miloš Zeman zatím neporozuměl, stejně jako ji nechápal ani Václav Klaus - alespoň podle slov, kterými ji na veřejnosti obhajoval. Jinou možností naopak je, že rozuměl svým pravomocem velmi dobře a vědomě je použil (zneužil) ve prospěch svých přátel, pro které zákon a právní stát jsou směšnými a prázdnými pojmy. Je zbytečné zde vyjmenovávat, čeho všeho se Václav Klaus za posledních deset let dopustil. Dobré mravy a slušné chování nebylo rozhodně jeho silnou stránkou. Ústavu ani platné zákony nebral moc vážně a až příliš často dával najevo, že zákon, to je přece "on" sám. Skutečnost, že soudní stíhání pro velezradu bylo zastaveno, ještě neznamená, že je bez viny. Obávám se, že pokud Klausovy činy zůstanou nepotrestány, ať už v jakékoli formě, je to jen další známka vážné společenské krize. Je to projevem krize demokracie a České republiky jako právního státu. Ani prezident nesmí stát nad zákonem. Spravedlnost a rovnost před zákonem, nikoli rovnost sociální, je tím, o co v Čechách nyní opravdu jde.

Přes všechny výhrady, které bych mohl k politikům českých hospod mít, k jejich pojetí chudoby či blahobytu, k jejich názorům na hospodářské reformy a jiné věci, přesto si myslím, že právě obyčejní lidé mají poměrně přesný cit pro právo a spravedlnost. Mají přirozený respekt k pravidlům, podle kterých lidé spolu mohou v klidu žít. Jejich morální kodex může být v některých bodech v rozporu s křesťanským desaterem a jejich jazyk jadrný nebo drsný, ale v principu tito lidé poměrně přesně rozeznávají dobro od zla, křivdu od práva. A i když se nevyznají v paragrafech a právních formulacích, mají velký smysl pro přirozené právo na důstojný - i když obyčejný – lidský život, soukromé vlastnictví a svobodu.

Na druhé straně jsou tu politikové, kteří se hlásí do služeb státu nikoli proto, že cítí morální potřebu sloužit lidem, potřebu změnit svět k lepšímu, ale prostě proto, že jim chutná moc a peníze. Jak jinak si vysvětlit ono neskutečné předvolební úsilí a velmi bujarou a drahou oslavu vítězství, když potom v úřadu projevují naprostou neschopnost vést svěřený úsek státní správy, neschopnost hospodařit se státními penězi a vytvářet dlouhodobé koncepce vedoucí k všeobecné prosperitě země. Namísto toho se často ocitají uprostřed skandálů a finančních machinací, zřídka však před soudy a jen výjimečně ve vězení. No, a když už k tomu přece jen dojde, jsou tu kamarádi a prezidentská amnestie….

Zločin a trest je jednou z velkých otázek moderního světa. Není otázkou ani černo-bílou, ani jednoduchou. To však neznamená, že bychom měli na spravedlnost rezignovat. Pokud chce Česko být součástí demokratického světa a chce sdílet společné hodnoty západní kultury, úřad prezidenta musí mimo jiné garantovat právní stát. Prezident musí plnou vahou své autority zakročit v případech, kdy selže všechno ostatní. Je to ostatně jeden ze smyslů jeho úřadu. To, že v případě Václava Klause byl kozel zahradníkem, je jiná věc. Chyby by se však neměly opakovat. Zákon o amnestii není součástí nejzávaznějšího státotvorného dokumentu pouze pro legraci.

Pokud se Miloš Zeman nechce problémem amnestie zabývat, porušuje svůj prezidentský slib, je křivopřísežníkem a dopustil se tím nezákonnosti hned první den svého prezidentování. Proto se ptám: o jakou autoritu se takový prezident chce a může opřít? Jaký respekt u veřejnosti může mít? K čemu takový prezident vůbec je, když ústava, o které při volební kampani tolik poučoval svého oponenta, pro něho znamená pouze prostředek k dosažení cíle? Je stejně arogantní, jako jeho předchůdce?

Úřad prezidenta se nemůže řídit principy hospodské moudrosti. Také se nedá v žádném případě s českými hospodami zaměňovat. Toho by si měl být Miloš Zeman plně vědom. Není prezidentem pouze „zemanovců“, nebo levicově orientovaných politických frakcí anebo jemu myšlenkově blízkých štamgastů. Na rozdíl od hospodských politiků je za své řeči i činy zodpovědný všem občanům České republiky. Je prezidentem všech lidí bez rozdílu. Je i mým prezidentem, i když většinu svého času trávím v zahraničí. A proto ho žádám, aby se především snažil lidem sloužit a ne jim vládnout!

Nic proti pivu, hospodám ani výsledkům prezidentské volby. Otázkou pro mě není osoba Miloše Zemana, otázkou pro mě je právní stát. Byl bych proto rád, aby prezident svůj postoj k amnestii změnil. Nemusí žádnou udílet, pokud k tomu nebude mít vážný důvod. Pokud ovšem svůj názor na tento problém nezmění, je jisté, že nebude lepším prezidentem, než jeho předchůdce!