„Na internetu nikdo neví, že jsi pes“, bylo napsáno pod karikaturou, kterou nakreslil Peter Steiner v roce 1993. Charakterizovala jednu z nejzákladnějších vlastností v té době formující se internetové sítě – „osobní“ anonymitu těch, kteří ji užívají. Internet byl chápán něco jako velkoměsto nebo jako velký, otevřený, společný prostor, který se postupně zaplňuje anonymní obcí. I přes jistý posun v povědomí lidí tato představa dodnes v určité formě stále přetrvává a ona anonymní společenost se stále zvětšuje.

Já jsem vyrůstal v malém městečku, kde se nikdy nic neutajilo a kde anonymita dodnes není součástí žívotního stylu jeho obyvatel. Neutajilo se, když jsem rozbil okno, s kým jsem šel na rande nebo kdo má v životě trápení. Moji pražští kamarádi mohli potajmu kouřit nebo někde vypít pivo a většinou jim to prošlo. Velkoměsto je anonymní, ne však ještě nutně svobodné. Dává možnost volné existenci v nepřehledném davu. Dává možnost se ztratit, schovat za masku anonymity. Zloděj může utéct nepozorovaně z místa činu a vyhnout se zodpovědnosti. Problém je v tom, že sám před sebou člověk neuteče, sám před sebou se neschová. Člověk může oklamat druhé, možná i své nejbližší. Ale nejhorší podvody, kterých se člověk v životě dopouští, jsou ty, které páchá sám na sobě. Nejde o jedno pivo nebo nějakou natajno vykouřenou cigaretu, jde o životní postoj. A pokud se vrátíme k internetu, nejde o to, zda mě někdo pro můj názor odsuzuje, nebo si mě pro něj váží. Jde o to, zda si můžu vážit já sám sebe, zda můžů mít k sobě respekt. A to je to, oč tu běží. To je to podstatné.

Anonymita představuje jistý druh neviditelnosti. Já sám jako malý kluk jsem chtěl být neviditelný, abych viděl. Chtěl jsem se dostat všude tam, kam mě dospělí nechtěli pustit a zavírali přede mnou dveře. Byl jsem hrozně zvědavý. Chtěl jsem být neviditelný, aby mi ta nádherná dobrodružství, která se podle mé představy za těmi dveřmi odehrávala, neunikla. Nešlo mi o anonymitu, šlo mi o účast na dobrodružstvích, která mi byla odpírána.

Později, když už jsem dosáhl na kliku a otevřel jsem si mnohé dveře sám, jsem měl opět touhu být neviditelný. Nešlo o dobrodružství, ale o strach. To bylo ve chvíli, když jsem rozbil své první okno. Když jsem provedl něco, o čemž jsem bezpečně věděl, že mi tak snadno neprojde. Když jsem se bál vzít na sebe zodpovědnost za něco, co jsem provedl. Táta byl přísný a myslím, že některé jeho tresty nebyly úměrné situacím, do kterých jsem se dostal – ať už svou vlastní vinou nebo náhodou. Neviditelnost se v tu chvíli pro mne zdála řešením. Ale nebyla.

A pak přicházely další situace, kdy touha po mé neviditelnosti nevycházela ze mě, ale z mého okolí. To byla doba, když jsem musel stát v řadě a nesměl vyčuhovat. Když jsem musel na sobě nosit formální znaky sounáležitosti s větší skupinou lidí – pionýrský šátek, cvičební úbor nebo vojenskou uniformu. Počáteční touha být akceptován, někam patřit a být součástí něčeho většího a mocnějšího, než jsem já sám, byla po čase vystřídána pocitem ztráty mé vlastní osobnosti, mého vlastního já. Nešlo o sportovní nebo pracovní tým, kde individuality spojují své síly do větší a efektivní formace. Já jsem se nebyl schopen zařadit do davového nebo přísně organizovaného společenství. Myšlenka, že bych se měl stát bezejmeným členem masy lidí, abych nenarušoval pořádek, byla pro mne i pro mojí ženu jen těžko akceptovatelná. Pro mě nebyl podstatný pořádek, pro mě byl podstatný řád, na jehož tvorbě jsem chtěl participovat. Vláda země mi zakazovala vidět svět takový, jaký je, a na místo toho mi předkládala zářné zítřky. Později ani to ne. Předkládala mi nikoliv vizi, ale iluzi. Vize je založená na společenských hodnotách, iluze na falešných ideálech. Zářné zítřky proklamované představiteli země nebyly totiž určené mně, ale anonymnímu davu. Dav nerozeznává individualitu ani hodnoty, nemá zodpovědnost, nepřipouští statečnost ani svobodu jednání. Dav se neřídí rozumem, dav se řídí davovou psychózou. Je manipulovatelný, čehož se dá snadno zneužít. To vědí velmi dobře psychologové, ale zejména pak politikové a diktátoři. Moc dobře to věděla vláda totality, moc dobře to vědí i dnešní politikové. A také se podle toho chovají.

Tahle neviditelnost s anonymitou do určité míry souvisí, ale není to jedno a to samé. V internetových diskusních klubech jako jsou Lidové noviny, Aktuálně.cz a další bylo nebo stále ještě je možné prezentovat názory pod přezdívkou - „nick“. Anonymita je tedy jedním z hlavních principů, na kterém tyto diskusní kluby fungují. Paní Zahálková například poukazuje ve svém „blogu“ (Chválím projekt blogů aktuálně.cz) na svobodu slova, která je stěžejním prvkem každého opravdovu demokratického světa. Dává jí přednost před povinnou registrací účastníků internetové výměny názorů ve prospěch otevřené anonymní společenské diskuse. Myslím, že oprávněně předpokládá, že obyčejný člověk, který si snad není jistý sám sebou nebo svým názorem a který nemá zkušenost s veřejným vystupováním, by svůj názor jinak neřekl. Snad také proto, že má ostych, strach z omylu, možná i strach z toho, aby se mu lidé nesmáli, nemá odvahu nést svou vlastní kůži na trh. Ono není snadné se dostat do otevřené palby kritiků. Tomu všemu dobře rozumím, sám jsem ve stejných situacích mnohokrát byl.

Kdokoliv tu může namítnout, že internetová diskusní společnost není nepřehlednou masou lidí ani anonymním davem, že jsou to individuální osoby, jejichž názor není ovlivněn názorem ostatních. Přiznávám, internetové společenství není davem, alespoň ne v tom původním slova smylu. Ale mně tu nejde o vnější formu internetové obce, jde o její chování. Jednání lidí v davu má mnoho podob a jen některé z nich jsou aplikovatelné na naši internetovou situaci. Zároveň musím podotknout, že nic není černo-bílé a tato úvaha v žádném případě neplatí obecně pro všechny účastníky blogů a pisatele komentářů.

Davová psychóza není platná pouze v situacích shromáždění velkého počtu lidí, ale je aplikovatelná i na taková společenství, jakými jsou posluchači rozhlasu a televize nebo čtenáři novin, časopisů a uživatelé internetu. Davové chování je podmíněné nutností zajistit si bezpečí v situaci, kdy se cítíme ohroženi vnějším světem, ať už fakticky nebo domněle. Dále je příznačné, že lidé, kteří jsou pod vlivem davu, nehledají vlastní pravdu, ale uchylují se k opakování formulací a frází, které mají odradit kohokoliv, kdo bourá jejich vžité představy nebo myšlenkové konstrukce a ideologie, na kterých stojí jejich svět. Dav pro ně představuje určitou formu bezpečí. Nechci tu dál rozvádět další symptomy, ale je jich mnohem víc. Pokud se pozorně začtete do komentářů k blogům, musíte přiznat, že nezávislost názorů je opravdu jen částečná. Značná část diskutujících se snaží přesvědčit ty druhé o svém názoru, o správnosti svého postoje. Hájí např. politická dogmata bez ohledu na jejich racionalitu nebo konkrétní fakta, a mnohdy hodně agresivním způsobem. Internetová diskuse se často rychle zvrhává na vyměnu názorů, které s původním tématem absolutně nesouvisí. Autorův blog je jen záminkou, nikoliv předmětem diskuse. Tady končí vláda rozumu nebo samostatných názorů a začíná vláda davové psychózy.

Proč mám tedy s tou anonymitou takový problém, když si zároveň myslím, že je nutné, aby se hlas jedince neztratil v rétorice politických či jakýchkoliv frází? Aby nezanikl v hlučné pivní společnosti nebo šumu kaváren? Proč se necítím dobře ve společenství, které je založeno na nerovnosti partnerských stran internetové diskuse, kde je jedna veřejná a ta druhá anonymní? Rozhodně ne proto, že bych si myslel, že pravdivé jméno pod příspěvkem nebo povinná registrace změní povahu komentářů. Nedá se ani zaručit, že kdyby se člověk musel pod svůj komentář podepsat, že by více vážil svých slov. Možná, že by se v pisatelích urážlivých komentářů ozvalo svědomí, možná i slušné vychování a od podobných věcí by sami upustili. Ale možná také že ne. Tohle není podstatou věci, mně jde o něco jiného.

Vykročením ze stínu anonymity člověk opouští území určité bezpečnosti a zdánlivé vnější svobody zaručené bezejmeností davu a hlásí se k opravdové svobodě vnitřní. Hlásí se ke svobodě, která se tak snadno nedá člověku vzít, která se nedá tak snadno potlačit zastrašováním, výhružkami ani násilím. Tahle svoboda dává člověku opravdovou vnitřní sílu. Opravdu svobodný člověk není tak snadno manipulovatelný a nestává se nástrojem politických her. Svobodný člověk si dokáže vytvořit svou vlastní identitu, názor a uhájit své lidství.

Je těžké mít respekt k názoru, který vlastně nikomu nepatří. Je těžké brát vážně názor, za kterým nestojí opravdový konkrétní člověk. Je těžké rozmlouvat s někým, kdo de facto není, kdo neexistuje. Síla hnutí Charta 77 nebyla v počtu signatářů, ale v podpisu konkrétních lidí, kteří se k ní svobodně přihlásili. Anonymní protest davu se dá přehlédnout, jeden konkrétní člověk už ne. Jistě je možné zneužít informace o diskutujících nashromážděných jejich povinnou registrací, ale nebezpečí zneužití anonymity je mnohem závažnější a s daleko horšími následky. Mám respekt k provozovatelům a správcům internetové sítě aktuálně.cz a snad i rozumím jejich situaci, ale moje problémy s anonymitou nemají povahu zodpovědnosti právní, ale zodpovědnosti lidské.

A tak si myslím, že tu nejde o anonymitu jako formu, že tu jde o opravdovou lidskou svobodu, o lidskou statečnost a důstojnost. Vystoupením z davu znamená přihlásit se ke své vlastní identitě, ke svému vlastnímu JÁ. Skutečně svobodný člověk nemá strach z osobní zodpovědnosti za svá slova a činy, svobodný člověk se nebojí složitých životních situací, nebojí se ani posledních věcí života. Je schopen si uhájit své lidství. A jak mi připomíná paní Zahálková slova Aristotelova: „Kdo dává přednost bezpečí před svobodou, ten je po právu otrokem“.