Bylo nebylo, v jedné malilinkaté zemi v srdci Evropy žilo deset kamarádů, kteří se znali od dětství. A když už byli větší, a v hospodě jim nalili, scházívali se pravidelně v pondělí večer na pivo a o útratu se spravedlivě dělili rovným dílem. Spravedlivé dělení o dobré i zlé bylo základem jejich kamarádství. Ale časy se změnily a přišla doba, kdy se mohlo volně cestovat a na vysedávání u piva už najednou nebyl čas.

Každý se vydal hledat své štěstí jinam. Ale slíbili si, že se za deset let ve staré dobré hospodě zase sejdou. A tak se taky stalo. Jeden přes druhého vykládal, co zažili a jaká je potkala dobrodružství. Jak se ukázalo, ne všem se dařilo ve světě zrovna dobře. Jen Honza toho mnoho nenamluvil, on byl vždycky takový jiný. O věcech víc přemýšlel, než by o nich mluvil. Ale ať to bylo jak bylo, všichni kamarádi se po letech zase rádi viděli a dohodli se, že se ve staré dobré hospodě budou pravidelně jednou za týden - zase v pondělí, jak jinak - scházet na večeři a pivo.

Ani hospodský na ně za ty roky nezapomněl a udělal jim speciální nabídku. Když prý budou chodit pravidelně, budou za jídlo a pití, pokaždé platit dohromady pouhých 1 000 korun. Ale musí přijít vždycky všichni, jinak to neplatí. Společně rozhodli, že se na té tisícovce budou podílet zase jako dřív spravedlivě a každý tedy zaplatí v poměru k výši svých daní. Takže první čtyři, ti nejchudší, ti nebudou platit nic. Pátý zaplatí 10 korun, šestý 30, sedmý 70, osmý 120, devátý 180 a desátý nejbohatší Honza, ten tu útratu dorovná a zaplatí zbytek – rovných 590 korun. Všichni byli spokojení a nikdo nic proti této dohodě nenamítal. A všechno by bylo opravdu dobré dodnes, kdyby ten hostinský jednou při pondělku nepřišel s nápadem, že jim dá další slevu.

„Ode dneška budete platit pouze 800 korun, namísto původní tisícovky“, řekl hostinský, usmál se a přinesl na stůl jednu rundu tuzemáku gratis. Byl to dobrý hostinský, který se v tomhle kšeftu vyznal a věděl, že pro pravidelné hosty je třeba něco dělat.

„Ten hospodský je prima chlap“, pochvalovalo si devět kamarádů. Jen Honza nic neříkal, v obchodech se řídil selským rozumem a tahle nabídka se mu zrovna moc nelíbila. Se slevama bývá obvykle problém. „Kšeft je věcí rozumu, ne milosrdenství“, říkal.

„Takhle se chová ke svým štamgastům dobrý hostinský“, podotkl Václav a Mirek mu přitakal.

„Je vidět, že hostinskému se dobře daří“, řekl Jiří a po chvilce dodal. „..ne každý má v životě to štěstí“. V tu chvíli sice nebylo jasné, koho tím má na mysli, zda sebe nebo bezdomovce, ale o to tu nešlo. „...těch 200 korun je vlastně náš zisk a o ten bychom se měli spravedlivě podělit.“ řekl Jiří a na kratičkou chvíli se mu tvář rozjasnila. Bylo také zřejmé, že i když o tom přemýšlí tak moc jak může, nenachází řešení, které by ho uspokojovalo. Kdyby totiž každý z těch deseti kamarádů zaplatil o 20 korun méně, prvních pět by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí do hospody na jídlo. To se nelíbilo nejen jemu, ale ani Mirkovi ani ostatním, a tak začala vášnivá debata a posléze i hádka. Pěsti bušily do stolu, sklenice s pivem se převracely, a kdyby je hostinský včas nezarazil, došlo by i na pranici. Jen Honza seděl opodál a pořád mlčel. O ty dvě stovky mu nešlo. Věděl, že co se dá v životě zaplatit penězi, není nikdy moc drahé. To, co se platí zdravím, přátelstvím, lidskými vztahy....., to je to, co opravdu drahé je. Těch devět kamarádů mělo Honzu odjakživa tak trochu za přihlouplého podivína. Nedošlo jim snad nikdy, jak moc se mýlí. „...Honzové v Čechách totiž nejsou nikdy bráni moc vážně“ říkával Jan Werich, „i když k tomu nejsou žádné dobré důvody“.

Hostinského, který byl za ty dlouhé roky v hospodě zvyklý na ledacos, to hloupé hádání a žvanění začalo otravovat. A tak jim jako zkušený obchodník navrhl, ať se o úsporu rozdělí ve stejném poměru, jak platí za oběd. „To je přece jednoduché, logické a spravedlivé“ říkal. A hned vzal papír a tužku a začal za nálevním pultem počítat. Kamarádi se trochu uklidnili a hostinský jim na důkaz dobré vůle natočil jedno pivo zdarma. Inu, každá sranda něco stojí. Když dopočítal, vrátil se ke stolu, sedl si mezi těch deset kamarádů, nasadil si brýle a začal pomalu a pozorně z toho bílého papíru číst:

„Ty nebudeš muset odedneška platit nic!“, a ukázal prstem na pátého z kamarádů. Ten se jen na malou chvilku lehce pousmál, ale když zavadil o Jiřího pohled, tvář mu hned zase zvážněla. Hostinský dál pokračoval: „....stejně jako vy tady po levé straně!“. A ukázal prstem na první čtyři kamarády, „takže vlastně každý z vás uspoří celých 100%“. Podíval se podle svého zvyku přes obroučky brýlí na těch pět šťastlivců, povytáhl obočí, ale ani jeden z nich nehnul brvou. Všichni jen seděli a vyčkávali, jak to ten hospodskej celé vymyslel. A ten pokračoval:

„Šestý bude platit jenom 20 korun namísto 30 a ušetří tím......ušetří přesně 33%“. A zase se přes ty brýle podíval, a zase nic. Chlapi tam seděli jak zařezaní a jen civěli na hostinského. Musíme uznat, že nebyl ve výpočtech přesný. Na těch 33% musel zaokrouhlovat, takže chybělo 0.33% což je bratru 66,66 haléřů. Inu je třeba mít na paměti, že milión bez jednoho haléře není milión.

„Mirek bude platit 50 namísto 70 korun, ušetří 28%. Jiří zaplatí 90 namísto 120 korun a ušetří 25%. Václav zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22%. A Honza bude platit jako vždycky zbytek. To dělá“ a podíval se zase do papíru „..... to dělá rovných 490 místo 590 korun. Honza ušetří ze všech nejmíň“, dodal. „Jen 16%“.

Hostinský sundal brýle, přeložil papír napůl, podíval se po všech tvářích, ale těch prvních šest chlapů se mračilo, jako kdyby je bolely zuby, a těm třem dalším koukala z očí velká nespokojenost. Jen Honza nic neříkal, věděl, o čem je řeč. Znal své kamarády dost dlouho a dobře na to, aby tušil, co se v jejich hlavách asi děje.

„Vždyť na tom všichni vyděláte, co to s váma ksakru chlapi je?“ zlobil se hostinský. „To opravdu nemáte radost?“ A už zvyšoval hlas v neblahé předtuše toho, co by mohlo následovat. Věděl dobře, že po hádce nebo rvačce kšefty váznou. A rozbité sklo bude muset zaplatit sám. „Každý z vás šesti na tom bude líp než předtím“ povídá dále hostinský. A seč mohl, snažil se ty bývalé kamarády nějak ukmotřit. „....a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo!“, dodal po chvíli a otočil se k odchodu.

Ale jak to dořekl, začala opravdová mela a hádanice, že skoro nebylo slyšet vlastního slova. Rány pěstí do stolu se stupňovaly, stejně jako jejich frekvence. A s počtem vypitých piv to bylo ještě horší.

"Takže mi chceš říct, že já z těch 200 korun dostanu jen 10?", křičel šestý z kamarádů na hostinského, ukázal na nejbohatšího Honzu a pokračoval: "...a tenhleten jo.... tenhleten dostane hned celou stovku!".

"To je pravda!", přidal se pátý kamarád, ".....já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát tolik!…“ křičel, až se zajíkal, a kdyby mu ti první čtyři kamarádi, kteří teď drželi pohromadě, nedali pořádnou herdu do zad, snad by se závistí a vzteky i zadusil.

"Pravda, pravda!", přidal se teď i Mirek, "...takže Honza dostane stovku a já jen dvacku? To je mi nějaká divná demokracie! To je lumpárna a nespravedlnost, s tím já nemůžu souhlasit“. A zvedl prostředníček levé ruky, který ukazoval směrem k nebesům. A teď se přidali i ti první čtyři kamarádi a křičeli jeden přes druhého, že takhle teda určitě ne!!!!!!!

„...ale pánové, pánové....“, snažil se je uklidnit hostinský, aby alespoň ochránil náhodné hosty, kteří si před chvíli sedli k rohovému stolu a netušili, oč se jedná. Byli v této hospodě podle všeho poprvé. A i když vše pozorovali jen z povzdálí a nerozuměli ani za mák podstatě toho rámusu, připadalo jim to bylo celé k smíchu.

„Že já vůl“ říkal si hostinský sám pro sebe, když se vracel k nálevnímu pultu, „chtěl těmhle pitomcům udělat nějakou radost...... Vždyť to vlastně všechno platím ze svého“.

A co čert nechtěl, teď se rozkřičeli i první čtyři kamarádi. „A my nedostaneme z těch dvou stovek ale vůbec nic! Jak k tomu přijdeme? Zase to odnesou ti nejchudší, jako vždycky jsou na tom nejhůř!" A všech devět kamarádů se najednou vrhlo na Honzu, který nestačil říct ani slovo, a zmlátili ho jen proto, že toho v životě nikdy moc nenamluvil, ale o to víc dřel.

Příštího pondělí se Honza u večeře neukázal. Kamarádů bylo sice jen devět, ale zdálo se, že jim to nijak zvlášť nevadí. Zapomněli na původní dohodu o počtu lidí u stolu, ale hostinský se rozhodl jim to pro tentokrát prominout, jako jestli třeba ještě nepřijdou k rozumu. Kamarádi nebyli sice tak hovorní jako jindy, ale na chuti k jídlu to nebylo moc znát. Ani hostinský nebyl tak přívětivý jak jindy, byl po té minulé mele ještě celý rozmrzelý. Kamarádi si však pochutnali a nepřítomnost Honzy jim nijak zvlášť vlastně nevadila. Stejně toho nikdy moc nenamluvil. Až ve chvíli, kdy došlo na placení účtu, nastalo hrobové ticho. Neměli dohromady ani na polovinu toho, co právě snědli.

Stůl deseti kamarádů je každé pondělí od té doby prázdný. Honza si našel jinou hospodu, kde také dobře vaří a kde platí jen za to, co sní. Ale ani těch devět ostatních kamarádů se ve staré dobré hospůdce už neschází. Jiří nikdy za druhé rád neplatil. Ne, že by byl tak lakomý, ale raději rozdával z cizího. Ani Mirek už neměl na své kamarády čas, chytil se jiných kumpánů. Vašek vlastně rád poslouchal jen sám sebe, a tak nikoho nepotřeboval. A těch šest zbývajících se nikdy nepřestalo divit, jak se to jen mohlo stát, že teď za večeře, kdy porce jsou notabene poloviční, musí platit plnou cenu a navíc ze svého. „Je tohle nějaká spravedlnost????“.

Jen Honza stále nic moc neříká, hodně dře a má v životě čím dál tím větší štěstí. Tak už to v českých pohádkách ostatně chodí. A pokud máte pocit, že vám to něco připomíná, není to náhoda. Pohádky už od nejstarších dob byly, jsou a budou inspirované skutečným životem. Je v nich lidská moudrost pro ty, kteří pozorně čtou anebo poslouchají. A ti ostatní, ti se stále jen diví a čekají na chvíli, kdy se Honza vrátí a všechno zase zaplatí. Ale on opravdu není hlupák. Věřte mi, že ne! A zázraky? Na ty nevěřte, ty se přece dějí jen v těch pohádkách.