Po euforii z nově nabyté svobody v listopadu 1989 se zdálo, že v Čechách nastanou opravdu dobré časy. Vše tomu nasvědčovalo a za dvacet let se toho hodně podařilo udělat. Avšak každá euforická doba bývá vystřídána realitou všedního dne, a tak přišlo zákonitě i určité rozčarování nad tím, kam se ubírá vláda země. Domnívám se, že současná nespokojenost a společenská desiluze v České republice není zapříčiněna ani tak absencí materiálních hodnot jako absencí jakékoli společenské vize těch, kteří stojí v čele společnosti.

Schopní, vzdělaní a slušní lidé, kteří byli po léta nuceni přihlížet vládě komunistického režimu, v nadšení z nově nabyté svobody nezištně nabídli své síly a schopnosti ve prospěch nové svobodné a demokratické společnosti. Nabídli to nejlepší, co v nich bylo. Avšak praktická politika je něco jiného než rádikální politické postoje formulované v příšeří kaváren.

Praktická správa země totiž vyžaduje kromě dodržování etických a mravních postojů a politické moudrosti také uskutečnění velkého množství zcela přízemních rozhodnutí o hospodaření s penězi, o správě majetku a státní ekonomice. Každý den je třeba dělat velké množství kompromisů a rozhodnutí, která nejsou ani černo-bílá ani populární.

Vize demokracie byla sice na určitou dobu sjednocujícím elementem pro všechny z nás, bohužel si pod tímto pojmem každý představoval trochu něco jiného. Pro jedny to byly svobodné volby, pro jiné svoboda slova a cestování, náboženská svoboda anebo svoboda podnikání, vstup do Evropské unie, pro mnohé většinový názor a pro někoho jen naděje na zlepšení životních podmínek. Ale všichni ti, kteří nikdy v životě nic podobného jako je demokracie nezažili, pro ty demokracie znamenala cokoli, jen ne totalitární komunismus.

Znechuceni parlamentními neshodami a frustrováni nekonečnými jednáními, kompromisy a polovičatými řešeními se část lidí rozhodla z politiky postupně odejít. Utvrdili se v názoru, že politika je přece jenom svinstvo a že jako slušní lidé se tím nechtějí dále zabývat. Mnozí snad odešli i z upřímného přesvědčení, že politika není to, čemu opravdu rozumí, a že se na splnění svěřených úkolů necití. Vrátili se zpět do kaváren a soukromého života s pocitem, že to raději přenechají jiným.

Uvolněných křesel se v mnoha případech rádi a ochotně ujali lidé s větší trpělivostí, ale často s nižším morálním nebo etickým standartem, s větší vůlí ke kompromisům, s ochotou měnit názory v závislosti na povětrnosti a s vizí sice ne společenskou, ale spíše s vizí příležitostí, které jim státní úřad sám o sobě nabízí. Na rozdíl od jejich předchůdců pozice státního úředníka pro ně neznamenala službu veřejnosti, ale příležitost k získání moci, naplnění osobních ambicí a v neposlední řadě příležitost k osobnímu prospěchu. Korupci nechme raději stranou. Těch opravdu slušných a mravných lidí zůstalo v politickém životě opravdu jen málo.

Po dvaceti letech od Sametové revoluce je český národ z politického vedení země opět znechucen a opět reptá. Dělá to, co umí velice dobře a co vždycky dělal i v období totality - nadává na poměry. Nic víc. Nadává na politiky, hledá příčinu nepříliš dobrého stavu společnosti v těch, kteří se prodrali do jejího čela. Pokud se nad celou věcí vážně zamyslíme, je třeba konstatovat, že vize jakékoliv politické frakce (pokud nějaké vůbec existují) nikdy nepřesahují jedno volební období a sám premiér si není jistý svou příští výplatou. Opravdová společenská vize je často nahrazována politickými hesly a frázemi, kterým – podobně jako v období totality – nikdo stejně příliš nevěří. Volební sliby jen zřídka přežijí samotné volby.

Důvodů a výmluv, proč tomu tak je, existuje dost a dost. Provincionalismus České republiky postupně nabírá svých dřívějších rozměrů. Lidé ztrácí víru ve spravedlivou společnost a současná ekonomická krize v kombinaci s praktikami vůdců politických stran přivádí obyčejné lidi na pokraj zoufalství. Nadávají nakonec všichni. Nadávají ti, pro které je kus chleba dnes podstatnější než hostina zítra, stejně jako ti, kteří se vzdali svého politického mandátu v zájmu zachování si čistoty svého politického přesvědčení.

Pan prezident (euroskeptik) proti svému přesvědčení podepsal jako poslední ze všech evropských politiků dokument Lisabonské smlouvy s prohlášením, že proti Evropě je nutné otevřeně bojovat. On sám je tedy také nespokojený s vývojem politické situace. Upřímně musím říct, že jeho postoji přesně nerozumím, ale pokud zastupuje určitý článek v demokratické struktuře naší země definovaný ústavou České republiky, pak se obávám, že demonstruje skutečnost, že i v demokratické zemi je možné se chovat velmi nedemokraticky.

Česká veřejná scéna začíná opět připomínat absurdní divadlo dřívějších dob. Obyčejní lidé ztratili víru nejen v poctivost politiků, ale ani nevěří, že se s tím dá něco dělat. Politikům nevěří ani intelektuálové a ani jiní slušní lidé, kteří pozorují situaci od kavárenských stolků s obavami, kam to celé povede a v teoretických a téměř absurdních diskusích nevylučují možnost návratu komunistického režimu.

Masová média se honí za senzacemi a skandály namísto pravdivé reflexe stavu společnosti. Jistě je tu Respekt a některé další časopisy, seriozní rozhlasové a televizní pořady, ale „bulvár“ je čtenější a pro běžného člověka přitažlivější. Nikdo se však neodhodlá povolat nejvyšší představitele země k zodpovědnosti, když ve jménu svých mocenských a stranických zájmů vyvolají vládní krizi uprostřed českého prezidentství v Evropské unii nebo když nemanželské děti považují pouze za banální soukromou záležitost.

Ti, kteří nerespektují nejzákladnější morální kodex, kteří zaměňují pojmy víry a pověry, řádu a pořádku, kteří nerozlišují mezi soustředěním a hromaděním, mezi mocí a pomocí, mezi citem a pocitem, mezi strachem a postrachem, ti by neměli vstupovat do veřejného života. Lidé, kteří nejsou schopni rozlišit postoj služby veřejné věci a postoj služebnictví, ať už ve jménu jakékoli ideologie, kteří se nedovedou podívat sami sobě přímo do očí a čelit i nepříjemné pravdě, že vlastně nestačí na úkol, který na ně veřejná funkce klade, ti nejsou dobrými politiky.

Mám nepříjemné tušení, že Češi opět čekají na svého spasitele, že čekají na někoho, kdo za ně všechno vyřeší. Tak jako čekali, že západní spojenci nepřijmou Mnichovskou smlouvu a že se za Československo postaví, že Západ nepřipustí vpád armád varšavské smlouvy na československé území, tak i tiše přihlíželi, jak několik málo statečných lidí podepsalo Chartu 77 a trpělo v komunistických koncentrácích. Nečinně také přihlíželi aktivitám politických vězňů a nespravedlivě stíhaných, kteří ve jménu pádu totalitního režimu a v nelidských podmínkách apelovali na svědomí světa.
A když studenti vyšli do ulic a postavili se s prázdnýma rukama proti po zuby ozbrojené polici, trvalo chvíli, než se přidali i ostatní. Češi stále čekají, že přijde někdo, kdo nastaví svou kůži ve prospěch ostatních. Obávám se, že čekají i dnes, že se stane zázrak. Že přijde někdo, kdo konečně udělá v zemi pořádek, aniž by bylo nutné se špinit politikou, aniž by bylo nutné měnit vlastní radikální a čisté politické postoje.

Je třeba se smířit s tím, že nikdo nepřijde a nikdo nic za nás neudělá. Že pokud jsme nespokojení, nezbývá nám, než abychom si pomohli sami. Demokracie znamená především převzetí zodpovědnosti za své vlastní činy a rozhodnutí. Svoboda slova neznamená pouhé pouštění si pusy na špacír, ale je to zodpovědná politická řeč, která naplňuje smysl demokracie. Přijmutí názoru většiny neznamená získání výhod jedné zájmové nebo mocenské skupiny, ale že jde o prospěch všech, tedy i těch, kteří hlasovali proti.

Premiér nezastupuje pouze svou politickou stranu a její názory, ale zastupuje všechny lidi v zemi, zastupuje také mě, je i mým ministerským předsedou. Je třeba si uvědomit, že i pan prezident svým vystupováním reprezentuje každého z nás. Pokud tedy vyjadřuje svůj skeptický názor na smysl existence Evropské unie, obávám se, že nejenže většina národa s ním přímo nesouhlasí, ale že i překračuje své pravomoce. A pokud podepisuje státní dokument - jak mu to předepisuje jeho úřad - proti svému svědomí, měl by jako poctivý, mravný a zodpovědný člověk rezignovat na svou funkci. Protože úřad prezidenta je služba, ke které se sám a svobodně přihlásil.

A stejně tak – pokud my sami nejsme spokojeni se stavem věcí veřejných – je na nás, abychom opustili své kavárny a pivnice, abychom přestali nadávat na poměry a mlátit pěstí do stolu v zapadlé hospůdce a šli věci změnit v rámci svých zákonných možností, ke kterým patří i veřejné demonstrace a otevřený projev nesouhlasu. I my bychom měli rezignovat ve smyslu vyššího principu mravního na svůj nezúčastněný postoj k věcem veřejným a vzít svůj osud do vlastních rukou. Je pouze a pouze na nás, jak bude naše země vypadat a jak se v ní budeme cítit.

Je třeba si uvědomit, že politická parlamentní diskuse by neměla být hádkou ve jménu prosazování priorit politických seskupení, ale diskuzí o celospolečenské vizi. Osobně jsem fascinován tím, jak pan senátor hrabě Karel Schwarzenberg, který po hříchu nemá zapotřebí ani slávu, ani žádný další majetek a ani sám sobě už nic dokazovat, vzal na sebe zodpovědnost za věci veřejné. Jsem fascinován jeho pocitem zodpovědnosti za zemi, kde prožil jen menší část svého života, a která se k jeho rodině v minulosti nezachovala právě nejlíp. Neměli bychom přece jenom přehodnotit naše dřívější názory a postoje a ještě jednou se zamyslet nad naší občanskou zodpovědností?

Myslím, že není podstatné, zda se vláda naší země hlásí více k sociálně-demokratickým, konzervativním anebo environmentalním tradicím, ale co je opravdu podstatné je to, zda je to vláda dobrá anebo špatná. Domnívám se, že nespokojenost a obecná deziluze je zapříčiněna absencí poctivé služby veřejné věci. Současná nespokojenost s vládní politikou je podle mého názoru zapříčiněna neochotou řady českých osobností nadřadit osobní zájmy zájmům veřejným.

Náše veřejná politická scéna snad nejvíce trpí nedostatkem důvěryhodných osobností, které by dokázaly vydobýt pro sebe i pro naši zem celoevropský respekt, jak se to podařilo řadě českých politických osobností v minulosti, např. Tomáši a Janu Masarykovým, Václavu Havlovi a dalším. Domnívám se, že obecná deziluze je zapříčiněna absencí smysluplné vize, která by byla definována nikoli z pozic politických cílů několika málo zájmových skupin, ale z pozic dlouhodobého prospěchu nás všech.

Postrádám vizi, která by respektovala nejen tradice a teritoriání identitu našeho území. Postrádám definici smysluplného vztahu naší země k Evropě. Bez takovéto vize není možné očekávat respekt Evropanů nejen k naší vládě, ale i k nám samotným, obyvatelům České republiky. Absence takovéto vize není jen problém české vlády, ale je to problém nás všech. Vždyť tu jde přeci o nás!