Letošní výročí jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki je jednou z posledních příležitostí vyslechnout přímá svědectví lidí, kteří útok přežili. Situace kolem nukleárních zbraní je ale i dnes alarmující a velký podíl na tom má jaderná energetika.

Nikdo nezjistí přesně, kolik obyvatel padlo za oběť jadernému útoku na japonská města Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Odhady počtu lidí, kteří zemřeli bezprostředně během bombardování nebo později v důsledku nemocí způsobených radioaktivním zářením, se pohybují v širokém rozpětí kolem čtvrt milionu obětí.

Těch, kdo jaderným peklem prošli a jsou stále naživu, valem ubývá. Ale abychom neskončili u abstraktního čísla, připomeňme několik svědectví přímých pamětníků. Vybírám z přepisů videozáznamu, který v roce 1986 pořídila Hirošimská nadace pro kulturu a pro mír a zachytila na něm stovku výpovědí.

Několik zaznamenaných příběhů se odehrálo v jediné tramvaji. Ta krátce po osmé hodině ráno vyjela z nádraží v Hirošimě na nádraží Koj. V okamžiku výbuchu se vůz blížil stanici Hačobori. Nacházel se 780 metrů od hypocentra, když jej zasáhl oslepující záblesk a tlaková vlna. Následně se celá tramvaj ocitla v plamenech. Cestovalo v ní asi sto lidí a přežilo deset, podařilo se shromáždit svědectví sedmi z nich. Čtyři ocituji:

Tomiko Sasaki bylo sedmnáct, když se dvěma spolužačkami jela na návštěvu. Do dvou týdnů po výbuchu obě její kamarádky zemřely. „Stála jsem vepředu s ostatními. Přišel záblesk a tma. Asi jsem byla chvíli v bezvědomí, protože pak jsem přišla k sobě a volali jsme se navzájem. Kamarádky si stěžovaly na horko a hroznou bolest. Viděla jsem jednu, jak má půlku těla úplně sežehlou. Poblíž byla požární nádrž s vodou, ale byla špinavá kvůli prachu všude kolem. Namočila jsem do ní kapesník a chladila kamarádce popáleniny, ale ona dál plakala bolestí. Já jsem měla zakrvácenou celou tvář, ale naštěstí jsem nebyla tolik popálená. Myslím, že díky tomu jsem přežila.“

Ejko Taoka bylo jednadvacet a cestovala s ročním synem, aby domluvila auto na dopravu kvůli nucené evakuaci domu, kde bydleli. Její syn zemřel na následky ozáření o tři týdny později. „Právě mě jedna mladá žena pouštěla sednout, když tu jsem ucítila podivný zápach. Najednou se udělala tma a já instinktivně vyskočila ven. Pevně jsem držela svého synka a podívala se na něj. Byl blízko okna a úlomky skla ho pořezaly na hlavě. Obličej měl zalitý krví, ale díval se mi do očí a usmíval se. Jeho úsměv se mi vtiskl do paměti. Vůbec nechápal, co se děje. A tak se s úsměvem díval na moji zakrvavenou tvář. Měla jsem hodně mléka a on pak během dne pořád pil. Myslím, že mé dítě mi vysálo škodliviny z těla. Krátce poté syn zemřel. Ano, myslím, že se pro mě obětoval.“

Cutaiči Macuzaka, sedmatřicetiletý dělník, jel se třemi spolupracovníky nakoupit materiál do dílny. Jeho tři kolegové byli mrtví do konce srpna. „Vypadaly mi vlasy, měl jsem skvrny po celém těle. V té době se vyprávěly různé historky, třeba že kdo má takové skvrny, je odsouzen zemřít. Měl jsem strach o svůj život. Hajaši umřel po týdnu, další dva kamarádi za dva, tři týdny. Modlím se, aby nikdy nebyla jaderná válka. Je to živoucí peklo.“

Keiko Macuda, čtrnáctiletá studentka, cestovala se dvěma kamarádkami, protože ten den měli volno z mobilizačního nasazení. Jedna z kamarádek zemřela na stanici první pomoci v Nukušině na akutní popáleniny. „Bylo mi strašlivé horko. Když jsem si sáhla na kůži, hned se začala loupat. A kolem pětadvacátého srpna mi naráz vypadaly všechny vlasy. Vychovala jsem dvě děti, ale nikdy jsem jim o svém zážitku nevyprávěla. Až dodnes jsem o tom nechtěla mluvit, ale když se teď tolik lidí odhodlalo vylíčit svou zkušenost, řeknu to také.“

Vojenští historikové se dodnes dohadují, jestli byl jaderný útok na civilisty v samém závěru druhé světové války nutný. Jako hlavní argument se uvádí, že rychlá kapitulace Japonska, která následovala, ušetřila desetitisíce životů (především amerických) vojáků, kteří by padli v pokračujících vleklých konvenčních bojích o tichomořské ostrovy. K rozhodnutí prezidenta Trumana vydat příkaz k útoku na Hirošimu a Nagasaki prokazatelně přispěl i strategický zájem ukázat Sovětskému svazu na konci války americkou vojenskou převahu. Stejně tak byla americká armáda nepochybně motivována příležitostí provést zkoušku obou tehdejších typů jaderné zbraně v reálném nasazení: na Hirošimu dopadla puma postavená na obohaceném uranu, nad Nagasaki explodovala nálož vyrobená z plutonia. Zdravotní statistiky populace zasažené jadernými útoky slouží dodnes jako hlavní pramen při studiu působení ionizačního záření na lidské zdraví, přičemž do té doby byly znalosti této problematiky méně než kusé.

Z dnešního pohledu je taková akce jasně neospravedlnitelná. Ke zlomení odporu japonské císařské armády by patrně stačilo provést exemplární jaderný výbuch v nějaké řídce osídlené oblasti. Ostatně trvalo dlouhých pětašedesát let, než se vzpomínkové akce v Hirošimě zúčastnili vysocí představitelé Spojených států i OSN: Teprve letos jsme na ní mohli vidět amerického velvyslance Johna Roose a generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona.

Dnes stojíme před těžkou otázkou, zda měly statisíce obětí – a každá z nich skrývá lidský příběh s hrozným koncem – smysl. Je pravda, že se zatím podařilo vyhnout nasazení jaderného arzenálu ve vojenském konfliktu. Nicméně statistiky uplynulých desetiletí jsou děsivé a dávají nám tušit, že jaderný věk zdaleka neskončil.

Od roku 1945 provedlo postupně osm států celkem přes dva tisíce pokusných jaderných výbuchů. Fascinující časovou animaci, ukazující mimo jiné jejich rozmístění na planetě, vytvořil japonský výtvarník Isao Hašimoto.

Navzdory dlouhodobému snižování jaderného arzenálu v Rusku a Spojených státech disponuje lidstvo v roce 2010 více než dvaceti tisíci funkčními jadernými náložemi, z nichž více než třetina je aktivována v pohotovosti. Co do počtu jich má nejvíc Rusko (12 000 hlavic, z toho 4 650 aktivovaných), následováno Spojenými státy (9600 hlavic, 2468 v pohotovosti). Ve velkém odstupu za nimi jsou Velká Británie (225 hlavic, z nich asi 150 aktivních), Francie (300 hlavic, všechny aktivní) a Čína (240 hlavic, asi 180 aktivovaných). Mimo tuto pětici stálých členů Rady bezpečnosti OSN i mimo mezinárodní smlouvy o nešíření jaderných zbraní stojí čtyři další státy: Indie (asi 70 hlavic), Pákistán (asi 80 hlavic), Severní Korea (odhadem méně než 10 náloží) a Izrael (odhadem 80 náloží).

Jaderné zbraně v minulosti úspěšně vyvinula i Jižní Afrika, velmi blízko se k nim dostaly i diktátorské režimy v Brazílie a Argentině, přestože se jich po změně režimu tamní vlády oficiálně zřekly. Ovšem například Brazílie odmítla podepsat protokoly Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, takže v plné míře neumožňuje mezinárodní inspekce – vyvíjí přitom vlastní a plně soběstačný jaderný program. Plány na stavbu nových reaktorů se stávají záminkou pro expanzi těžby uranu a jeho obohacování, přičemž šéfem tamní jaderné společnosti Eletronuclear není nikdo jiný než admirál admirál Othon Luiz Pinheiro da Silva, koordinátor programu rozvoje brazilského jaderného námořnictva z let 1979 až 2004.

V centru pozornosti mezinárodního společenství dnes stojí vzpurný Írán se svým obohacováním uranu, které může sloužit stejně tak dobře k výrobě paliva pro jaderné elektrárny jako pro konstrukci jaderných bomb. To nám znovu a názorně ukazuje dvousečnost jaderné energetiky: jejím prostřednictvím se totiž štěpné jaderné materiály i jaderné technologie šíří do dalších a dalších zemí, a tedy potenciálně i do rukou mnoha organizovaných skupin, ať už vojenských, polovojenských či teroristických.

Současně čelíme situaci, kdy se vážně rozpadá legitimita a funkčnost mezinárodního režimu OSN, který má bránit šíření jaderných zbraní (a dlouhodobě je úplně eliminovat). Takzvaná Smlouva o nešíření jaderných zbraní je chronicky ignorována nejen pokud jde o závazek stávajících jaderných velmocí své zbraně zlikvidovat, ale také pokud jde o poskytování citlivých informací, materiálů a technologií zemím, které dosud jaderným potenciálem nedisponují nebo které se k mezinárodní dohodě nepřipojily. Kvůli pochybným komerčním zájmům vzniká čím dál více výjimek. První velký průlom nastal v roce 2008, kdy Spojené státy uzavřely smlouvu o dodávkách jaderných reaktorů a technologií s Indií. Následovala Čína, která usiluje o podobnou výjimku pro svůj obchod s Pákistánem (ten stejně jako Indie odmítl podepsat související mezinárodní úmluvy). USA také jednají s Jižní Koreou o dodávce technologie na přepracování jaderného paliva, která umožňuje z vyhořelého paliva z reaktorů oddělit plutonium – právě tímto způsobem postavila své jaderné zbraně Severní Korea. V této atmosféře dává brazilský prezident Lula najevo svoji podporu Íránským jaderným ambicím (které se, nutno dodat, na rozdíl od třeba bilaterálního partnerství USA a Indie uskutečňují zcela v rámci platných mezinárodních úmluv). Podrobněji jsem o tom psal pro Deník Referendum ve svém sloupku 28. června 2010.

Dnes je výročí shození plutoniové nukleární bomby na Nagasaki. Jaderného džina vypustilo lidstvo z láhve v roce 1945. Je přitom jasné, že jedině uskutečnění vize bezjaderné budoucnosti – světa bez jaderných zbraní i bez jaderných reaktorů – ho dokáže zkrotit. Nenechme se ošálit propagandou a obchodními zájmy: takový svět je možný. Dlužíme jej nejen obětem z Hirošimy a Nagasaki, ale i našim vlastním dětem.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

Tento text byl napsán pro Deník referendum dne 2. 8. 2010.