V Literárních novinách probíhala přes léto diskuse o konformitě české občanské společnosti. Svůj příspěvek na toto téma nabízím nyní i čtenářům aktualne.cz.

Ekologické hnutí v České republice devadesátých let představovalo v postsovětském bloku fenomén, který přitahoval pozornost osobností tohoto proudu z celého světa. Na rozdíl od sousedního Polska, Slovenska nebo Maďarska u nás působilo hned několik výrazných a celostátně organizovaných skupin, které se nebály otevřených střetů s projekty a rozhodnutími, které škodily přírodě i lidem. Hnutí DUHA, Děti Země, Svoboda zvířat, Greenpeace i další organizovali konfrontační kampaně, jež přitahovaly pozornost médií, oslovovaly mladé lidi a po zásluze dostávaly politiky, úředníky i investory do velmi nepříjemných situací. A co je ještě důležitější, na pozadí nejkřiklavějších kauz se tyto organizace snažily upozorňovat na neudržitelnost způsobu, jakým naše společnost hospodaří. Varovaly před globálními dopady spotřebního konzumu i před rostoucím vlivem korporací, který oslabuje a ohrožuje demokratické mechanismy a zodpovědné rozhodování lidského společenství.

Dnes se takřka všechny české ekologické organizace soustředí především na konstruktivní, dílčí a většinou technické úpravy systému, který lze nyní z ještě lepších důvodů než kdysi popsat jako sebevražedný. Jako takový už jej ale nikdo nezpochybňuje. Namísto organizování blokád, demonstrací a přímých akcí občanské neposlušnosti se dnes z kanceláří ekologických sdružení zpravidla vydávají studie, připomínkují zákony, lobbují poslanci, chodí ke kulatým stolům se zástupci průmyslu v takzvaných partnerských projektech.

Hnutí DUHA, které v minulém desetiletí organizovalo blokády Temelína, napadalo rozmach automobilismu a podílelo se coby respektovaný účastník mezinárodních fór na kampaních proti ekonomické globalizaci, nyní samo sebe na internetových stránkách charakterizuje doslova takto: „Jak pracujeme: Přesná fakta. Tichá diplomacie kombinovaná s veřejnými argumenty. Rady domácnostem.“ Tečka.

Nechci zpochybňovat potřebu kvalitních studií či diplomatického lobbyingu. Potíž vidím v tom, že se málokdy dělá něco jiného. Ekologická sdružení – svojí proměnou z konfrontačních organizací s progresivním programem v konstruktivní a konformní ekologické agentury – ztrácejí schopnost systém opravdu výrazně měnit: předkládat průlomové vize, zaujmout v kaleidoskopu mediálních zpráv, někoho pro svou věc opravdu nadchnout, budovat v pravém slova smyslu hnutí za změnu. Z vlastní zkušenosti vím, že na takové poslání rezignovala, nemají o ně zájem nebo je dokonce považují za vadné.

Když několik zavedených ekologických organizací před pěti lety v parlamentu obhajovalo mimořádně špatnou první verzi vládního zákona o obnovitelných zdrojích energie, neváhaly dokonce agresivně vystupovat proti jiným spolkům, jež navrhovaly převzít úspěšný a osvědčený německý model této legislativy. Argumentovaly tehdy smyšleným tvrzením převzatým od ministerstva životního prostředí, že je zcela nemožné přenést koncept takzvaných pevných výkupních cen do českého právního prostředí a trhu s elektřinou. K tomu se ještě důrazně rozhořčovaly, že pokud všichni společně nepodpoříme mizerný zákon, nebude žádný, protože nic lepšího prý nemá šanci parlamentem projít. Díky neústupnosti několika osobností, z nichž si zaslouží jmenovat především Neela Winkelmann, se nakonec pevné výkupní ceny podařilo prosadit. Po několika měsících střetů si tento „nemožný“ návrh osvojilo i ministerstvo a zákon s pevnými výkupními cenami byl hladce schválen, i když v něm zůstalo několik problematických děr.

Tento příběh připomínám proto, že názorně ilustruje slabiny myšlení řady českých ekologických organizací: mentalitu kompromisu, smíření se s předem očekávanou prohrou, nadřazení dobrých vztahů s politiky a institucemi nad vlastní kritickou analýzu a věcný obsah problému. A bojím se, že takové uvažování nahlodává už třeba i donedávna jednoznačné odhodlání koalice občanských sdružení zabránit nesmyslnému přesunu brněnského vlakového nádraží.

Znám řadu lidí, kteří si takové chování nedokáží vysvětlit jinak než přímou finanční korupcí zúčastněných spolků a jejich představitelů. Pokud mohu soudit, tato hypotéza není pravdivá a navíc zní hodně urážlivě. Za proměnou mnoha ekologických organizací stojí podle mého názoru jiný fenomén, jenž – pokud zůstaneme u této terminologie – lze pojmenovat jako korupce společenská nebo sociální a který přísně vzato není o mnoho lichotivější: Oč pohodlnější je být zaběhnutou součástí systému. Oč příjemnější je být akceptován, mít v politických kruzích pověst „seriózního“ partnera, stát se médii citovaným „expertem“, zažít uznání a drobné diplomatické úspěchy. Oč snazší je řešit úzce vymezenou tematiku, myslet a chovat se přísně apoliticky, a vědomě se tak vyhýbat stanoviskům k aktuálním problémům sociálním, bezpečnostním, politickým, rozvojovým, lidským.

To vše píšu s vědomím toho, že se velice proměnilo také prostředí a podmínky, ve kterých ekologické organizace působí. Mediální prostředí hrubne, citlivost lidí se otupuje, organizace procházejí vlastním vývojem a nezbytnou profesionalizací, která proměňuje jejich původní étos, vůdčí osobnosti zrají a obrušují své hrany (což nemusí být nutně na škodu). Nevěřím ale tomu, že profesionalizace nebo osobní zrání nutně musí znamenat posun směrem ke ztrátě ostrého vidění, přizpůsobivosti, zaběhnutým schématům a dominanci osobního pohodlí a zájmů. Ani mně se nepodařilo takovému vývoji zabránit v Hnutí DUHA a ve Straně zelených, v jejichž vedení jsem v minulosti působil. Jsem ale pevně přesvědčen, že je potřeba tento problém reflektovat a promýšlet, znovu a znovu se zkoušet samopohybu ke konformitě bránit.


Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.