Říká se, že čas léčí, někdy to ale může být zrádné. Zapomeneme-li na bolestivou minulost, přestaneme být obezřetní a jsme na nejlepší cestě ji prožít znovu. Příkladem může být havárie v černobylské jaderné elektrárně, která je dosud největší civilní jadernou katastrofou.

Výbuch čtvrtého reaktoru elektrárny v Černobylu před dvaadvaceti lety způsobil vážnou kontaminaci území na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku o celkové rozloze 150 tisíc čtverečních kilometrů, což odpovídá dvojnásobku území České republiky. Tři sta padesát tisíc lidí bylo evakuováno, ale několik milionů dalších zůstalo v místech, kde zvýšená radiace ohrožovala a stále ohrožuje jejich zdraví a životy.

Radioaktivní spad významně zasáhl i tisíce kilometrů vzdálená území jako sever Skandinávie nebo Skotska, kde jsou v některých oblastech dodnes nezbytná opatření zamezující konzumaci dobytka, jehož maso přesahuje povolené limity. To proto, že z hlediska škodlivého biologického působení jeden z klíčových radioizotopů – cesium 137 – má poločas rozpadu třicet let. Jeho koncentrace proto zásadně poklesne teprve po uplynutí staletí.



Dnešní generace studentů ale události roku 1986 nezažila a vzpomínky těch ostatních se po více než dvaceti letech vytrácejí. Oběti a lidé postižení následky černobylské katastrofy upadají v zapomnění i přes to, že tragédie si bude vybírat svoji daň ještě několik desetiletí. Vědecké studie odhadují celkový počet předčasných úmrtí na desítky tisíc, ačkoliv se Mezinárodní agentura pro atomovou energii pokouší vědecká data přepisovat a následky bagatelizovat (více viz můj blog z loňského roku zde).

Ponaučili se z toho lidé? Někteří snad ano, ale rozhodně to není případ jaderného průmyslu. Ten nyní podniká velkolepý pokus postavit se znovu na nohy. Staví přitom na našem zapomnění a vědomí potřeby omezit emise oxidu uhličitého.

Jenže když se podíváme pod povrch reklamních tvrzení o tom, jak se jaderná energetika od roku 1986 zásadně proměnila k lepšímu, vidíme přesně stejnou směs nekompetentnosti, tutlání, arogance a politických i ekonomických tlaků, jaké vedly k tehdejší katastrofě. Jen za posledních deset let došlo k zásadním selháním bezpečnostních systémů, zahájení neřízené štěpné jaderné reakce nebo událostem vedoucím nebezpečně blízko k tavení reaktoru v jaderných zařízeních v Japonsku, Spojených státech, Velké Británii, Švédsku, Bulharsku a dalších zemích.

Také čerstvý skandál v jaderné elektrárně Ascó ve Španělsku odhaluje dlouhý řetěz stěží uvěřitelných událostí. Podle dostupných informací zde pracovníci vyprázdnili padesátilitrový barel obsahující vysoce radioaktivní odpady (štěpné produkty a drobné úlomky z aktivní zóny a primárního okruhu reaktoru) do bazénu na vyhořelé jaderné palivo. Z neznámých důvodů byl tento nasála havarijní ventilace, která byla z neznámých důvodů právě spuštěná. Po třech dnech (!), opět z neznámých důvodů, někdo vypnul filtry v komíně, kam havarijní ventilace ústila, takže radioaktivní částice byly volně vyfukovány do ovzduší. Jejich únik z neznámých důvodů nezaznamenala čidla, která mají radiaci monitorovat a spustit poplach.

Z důvodů, které už však můžeme dobře hádat, vedení elektrárny nenahlásilo havárii státní inspekci a neinformovalo o ní ani veřejnost. Naopak, v následujících dnech areál navštívilo bez jakýchkoliv opatření několik školních exkurzí. Teprve když byly vysoce radioaktivní částice po čtyřech měsících (sic!) nalezeny na veřejných prostranstvích, musela firma nehodu přiznat. I státní inspekce však několik následujících dní snižovala význam a rozsah kontaminace. Teď už je známo, že aktivita uniklých látek je nejméně stokrát vyšší, než uváděly první oficiální údaje. Dva tisíce osob musí projít zvláštním vyšetřením a uniklé částice obsahující radioaktivní kobalt byly nalezeny na nákladním automobile ve vzdálenosti přes šedesát kilometrů od elektrárny! Dávkový příkon některých z nich stonásobně převyšuje radiační úroveň přirozeného pozadí. Greenpeace a další ekologické organizace proto požadují trestní stíhání odpovědných osob a zároveň vyzvali Evropskou komisi k nezávislému vyšetření.

Francouzský průmysl, který má v sektoru jaderné energetiky nejsilnější postavení, na tom není o mnoho lépe. Firma Areva nabízí nový typ reaktoru pokročilé generace (EPR – Evropský tlakovodní reaktor). Propaguje jej jako bezpečnější, levnější a spolehlivější než ty dosavadní, protože využívá technologii údajně vyzrálou dlouholetými zkušenostmi. Přesto tato vlajková loď jaderné renesance – jak se o ní také někdy mluví – zažívá při výstavbě prvního exempláře ve finské elektrárně Olkiluoto doslova fiasko. Po necelých třech letech výstavby nabral projekt už dvouletý skluz a jeho rozpočet se zvýšil o polovinu na 4,5 miliardy Euro. Na vině jsou chronické potíže s kvalitou prací a materiálu, od betonové základové desky přes tlakovou nádobu reaktoru, hlavní chladící potrubí až po nedostatečnou odolnost kontejnmentu a chybné svary jeho ocelové výstelky.

Snad aby napravili reputaci svého reaktoru, podnikli Francouzi druhý pokus o jeho stavbu - tentokrát na domácí půdě, v elektrárně Flamanville na pobřeží Normandie. Stavební práce začaly vloni v prosinci, ale už po třech měsících objevili inspektoři následující nedostatky: nesprávný způsob lití základového betonu, špatný poměr vody a cementu vedoucí k jeho praskání, chybně sestavené armovací tyče, svařování ocelového pláště kontejnmentu firmou bez požadovaného oprávnění... což přispělo k tomu, že čtvrtina kontrolovaných svarů byla špatná. V dokumentech, které státní úřad ASN díky novému zákonu zveřejňuje na internetových stránkách, kontroloři také konstatují fakt, že se prováděcí plán bez vysvětlení odklání od schváleného projektu, investor nezajišťuje uspokojivou kontrolu kvality a není schopen včas a účinně napravit zjištěné nedostatky.

Znepokojivý obrázek. Jaderná energetika je dnes stejně jako před dvaceti lety promořena neschopností, nehodami a utajováním. Stejně jako nekončí černobylská tragédie, neskončil ani průmysl v hazardování se zdravím a životy obyvatel. Pouze se naučil lépe předstírat a najímat si profesionální agentury, které nás za peníze přesvědčují o něčem, co není pravda.

Bylo by smutné, kdybychom se po všech dosavadních zkušenostech s Černobylem, Temelínem a dalšími podobnými příběhy znovu nechali nalákat na sliby, že jaderné elektrárny jsou čisté, bezpečné, laciné (a i kdyby nebyly, jsou každopádně nezbytné). Jaderná energetika zůstává špinavou a probíhá kolem ní hodně špinavá hra, kterou vskutku nemáme zapotřebí.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

Text v upravené verzi vyjde v Literárních novinách číslo 18/2008.