Náš planetární Titanik
Ptala se mne nedávno Jana Klusáková, proč mluvím o naší planetě v epoše klimatických změn jako o planetárním Titaniku. To přirovnání jsem použil, když jsem měl před týdnem shrnout do jedné věty, co očekávám od své nové práce pro Greenpeace International v Amsterdamu: už v nejbližších letech se rozhodne, jestli se podaří včas změnit kurs našeho planetárního Titaniku – a já tomu chci, i kvůli svým dětem, maximálně pomoci.
Máme letos znovu a s ještě větší jistotou od světových klimatologů potvrzeno, že abychom odvrátili nejhorší a nevratné dopady klimatických změn, musíme snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 60 až 80 %. Jejich objem se ale namísto poklesu rok od roku dále zvyšuje. Je proto nezbytné prakticky okamžitě začít křivku obracet. Jestli se to nepodaří do deseti, patnácti let, budeme bez šance, protože ve zbývající lhůtě by pak musel propad emisí probíhat mimořádně strmě. Varianta, že se budeme ještě několik let v dýmání pokračovat jakoby nic a pak najednou prudce otočíme, je sice teoreticky možná, ale politicky stěží uskutečnitelná.
Společnost i její ekonomika mají totiž obrovskou setrvačnost, podobně jako mohutný parník hnaný na plný výkon touhou svého kapitána získat prestižní modrou stuhu a urputností jeho šéfa pokořit stůj co stůj konkurenci. Ledovec už je na dohled, ale my pořád ještě zrychlujeme: navzdory tomu, že na rozdíl od někdejšího kapitána Edwarda Smithe máme od vědců v dostatečném předstihu docela přesné informace o tom, jak daleko leží a o kolik musíme změnit směr i rychlost, abychom se fatální srážce vyhnuli.
Příměr naší planety s Titanikem má ale přinejmenším ještě jednu, hodně krutou polohu.Změny klimatu probíhají jednoznačně v důsledku pohodlí a luxusu menší části lidstva, žijících v průmyslových zemích. Jeden Američan přispívá k přehřívání planety sedmkrát víc než Číňan; jeden Čech se vyrovná třinácti Indům. Chudá většina se veze v podpalubí a nemá na situaci na velitelském můstku pražádný vliv. A ještě hůř: až se začne loď potápět, leckteří bohatí, kteří to vše zavinili, si snad dokáží zaplatit přesun někam a tam se zabezpečit. Miliarda chudých nebude mít na vybranou a skončí pod vodou, na mnoha místech doslova.
Dobrou zprávou ovšem je, že o problému se mluví a mnozí si jej i začínáme připouštět. To sice zdaleka nestačí, ale je to první a nezbytný krok k nápravě. Díky tomu nejsem úplným pesimistou. Naše generace žije v divné, ale nesmírně zajímavé a důležité době. Během našeho života se rozhodne o mnoha zásadních věcech, a každý z nás může být při tom!
V souvislosti s parníkem mne napadá ještě jedna asociace, na závěr a pro odlehčení: tučňáci obsadí loď, otočí ji na jih a když vystoupí do antarktické vánice, šéf se slovy „tak to je na prd“ otočí loď zpátky do teplých krajů. Kdo viděl film Madagaskar, ví, o čem mluvím. Takže – vítejte na palubě a vzhůru za dobrodružstvím!
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.
Máme letos znovu a s ještě větší jistotou od světových klimatologů potvrzeno, že abychom odvrátili nejhorší a nevratné dopady klimatických změn, musíme snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 60 až 80 %. Jejich objem se ale namísto poklesu rok od roku dále zvyšuje. Je proto nezbytné prakticky okamžitě začít křivku obracet. Jestli se to nepodaří do deseti, patnácti let, budeme bez šance, protože ve zbývající lhůtě by pak musel propad emisí probíhat mimořádně strmě. Varianta, že se budeme ještě několik let v dýmání pokračovat jakoby nic a pak najednou prudce otočíme, je sice teoreticky možná, ale politicky stěží uskutečnitelná.
Společnost i její ekonomika mají totiž obrovskou setrvačnost, podobně jako mohutný parník hnaný na plný výkon touhou svého kapitána získat prestižní modrou stuhu a urputností jeho šéfa pokořit stůj co stůj konkurenci. Ledovec už je na dohled, ale my pořád ještě zrychlujeme: navzdory tomu, že na rozdíl od někdejšího kapitána Edwarda Smithe máme od vědců v dostatečném předstihu docela přesné informace o tom, jak daleko leží a o kolik musíme změnit směr i rychlost, abychom se fatální srážce vyhnuli.
Příměr naší planety s Titanikem má ale přinejmenším ještě jednu, hodně krutou polohu.Změny klimatu probíhají jednoznačně v důsledku pohodlí a luxusu menší části lidstva, žijících v průmyslových zemích. Jeden Američan přispívá k přehřívání planety sedmkrát víc než Číňan; jeden Čech se vyrovná třinácti Indům. Chudá většina se veze v podpalubí a nemá na situaci na velitelském můstku pražádný vliv. A ještě hůř: až se začne loď potápět, leckteří bohatí, kteří to vše zavinili, si snad dokáží zaplatit přesun někam a tam se zabezpečit. Miliarda chudých nebude mít na vybranou a skončí pod vodou, na mnoha místech doslova.
Dobrou zprávou ovšem je, že o problému se mluví a mnozí si jej i začínáme připouštět. To sice zdaleka nestačí, ale je to první a nezbytný krok k nápravě. Díky tomu nejsem úplným pesimistou. Naše generace žije v divné, ale nesmírně zajímavé a důležité době. Během našeho života se rozhodne o mnoha zásadních věcech, a každý z nás může být při tom!
V souvislosti s parníkem mne napadá ještě jedna asociace, na závěr a pro odlehčení: tučňáci obsadí loď, otočí ji na jih a když vystoupí do antarktické vánice, šéf se slovy „tak to je na prd“ otočí loď zpátky do teplých krajů. Kdo viděl film Madagaskar, ví, o čem mluvím. Takže – vítejte na palubě a vzhůru za dobrodružstvím!
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.