Už je to tady zase. Putin s Gazpromem zavřeli vprostřed tuhé zimy kohoutky od ruského plynu. Politici odlétají jednat, energetici otevírají strategické zásobníky, novináři píšou o energetické krizi. A lobbisté zneužívají tísnivé nálady, aby prosadili další jaderné elektrárny. Déjà vu toho, co se dělo právě před třemi lety. Jenže proč se od té doby pramálo změnilo? Odpověď lze shrnout do jedné věty: protože chybí politická vůle, nebo schopnost (patrně však obojí) k nezbytné proměně energetiky.


Špatná energetická koncepce

Platná Státní energetická koncepce České republiky přijatá v roce 2004 označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“. Naše republika nyní dováží 42 % zdrojů energie, které ročně spotřebuje (dovážíme všechno jaderné palivo a většinu ropy i zemního plynu). Jak se tato základní priorita zvyšování nezávislosti promítla do schváleného (snad naschvál tzv. "zeleného") scénáře? Těžko uvěřit vlastním očím, ale takto: dovozní závislost roste na 49 % v roce 2020 a na 58 % v roce 2030.

Vládní experti počítají s nadále rostoucí spotřebou energie, a proto navrhli postavit další jaderné reaktory, vybudovat nové tepelné elektrárny, dovážet více plynu, dovážet více ropy. Zpracovali sice celý vějíř scénářů, ale jak ukazuje následující graf, ani v jednom nebyli schopni nalézt cestu ke skutečnému snížení dovozní závislosti a rozdíly jsou jen kosmetické:



Oficiální energetická koncepce tedy, navzdory všem proklamacím, v případě své realizace naši situaci během dvaceti let zásadně zhorší.


Trójský kůň jaderných elektráren

Pozoruhodným fenoménem je mimořádný důraz na budování jaderné energetiky coby nástroje ke snížení energetické závislosti. Během plynové krize se toto dogma znovu objevuje ve výrocích premiéra na Slovensku nebo prezidenta v Bulharsku – zemí, které jsou postiženy vyschlými plynovody nejvíce.

Jenže odložme emoce a paniku stranou a podívejme se na fakta. Nakolik mohou jaderné elektrárny omezit dovozy zemního plynu? Nakolik mohou snížit naši energetickou závislost?

Zemní plyn se v našem regionu používá především k výrobě tepla: ohřevu vody, vytápění budov, vaření. Jen malá část plynu se spaluje pro výrobu elektřiny – což je prakticky jediná oblast, kde by jaderné elektrárny hypoteticky mohly plyn nahradit.

Na Slovensku se za účelem výroby elektřiny spaluje 12 % dováženého zemního plynu, v České republice je to 9 %, v Bulharsku 26 % (viz poslední oficiální statistiky Eurostat, data z roku 2005).

Na Slovensku se ale například téměř všechen takto využitý plyn spaluje v kogeneračním režimu: elektřina je vyráběna spolu s teplem jako vedlejší produkt. Kdyby se těchto 12 % plynu přestalo spalovat a nahradilo jadernou elektřinou, chybělo by potřebné teplo. V Bulharsku činí podíl zemního plynu na výrobě elektřiny pouhá 4 % a slouží tam jako špičkový zdroj pro vyrovnávání výkyvů spotřeby – ani zde jej tedy jaderné reaktory, které běží v základním pásmu na plný výkon (nebo jsou odstaveny), nemohou nahradit. I kdybychom ale pominuli tato praktická omezení, pomohly by jaderné elektrárny našim zemím snížit spotřebu zemního plynu řádově o pouhá procenta.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají rostoucí závislost na dovozech ze zahraničí - a opět zejména z Ruska! Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů. Ani kdybychom rozšířili těžbu uranu, nijak to nepomůže, protože tento materiál musí projít mimořádně složitým zpracováním (konverze, obohacení, výroba pelet z oxidu uraničitého), než je ho možné vsunout do reaktoru v podobě palivových tyčí – a tyto procesy zvládá jen několik zemí na světě.

Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, na Slovensku a my v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se stále kroutí, praskají a ohrožují provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

Další Trójský kůň spočívá v jaderných technologiích. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Chyba lávky. Již v roce 2004 se stoprocentním majitelem firem Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny stala ruská firma OMZ. A od roku 2006 tři čtvrtiny akcií firmy OMZ kontroluje společnost Gazprombank, jejíž zástupce výkonného ředitele je současně předsedou představenstva OMZ.

Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren téměř přímočaře tahá Putin. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu VVER 440 v Mochovcích, aby se údajně snížila závislost země na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.


Skutečná změna energetiky

Přiznejme si otevřeně, že obří jímky na plyn, do kterých si můžeme napumpovat rezervy na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických zásob. Putinovi stačí držet potrubí přiškrcené půl roku, a už nás bude mít na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Je žádoucí, aby česká (stejně jako slovenská či bulharská) ekonomika začala hledat cesty, jak spotřebu dovážených paliv snižovat, a ne ji nechávala jako dosud stále narůstat.

Že je možné tímto směrem proměnit energetiku celého Evropského společenství, ukazuje mimo jiné scénář publikovaný počátkem prosince organizací Greenpeace. Zpracovali jej experti Institutu technické termodynamiky při německém Ústavu pro letectví a aerodynamiku a nizozemské výzkumné organizace Ecofys. Ve spolupráci s univerzitami a zástupci průmyslu z oboru obnovitelných zdrojů modelují do roku 2050 potenciál reálně existujících a technicky uskutečnitelných opatření zaměřených na zvyšování energetické efektivity a na rozvoj obnovitelných zdrojů energie.

Ve srovnání s prognózou Mezinárodní energetické agentury by takový scénář dokázal snížit spotřebu zemního plynu na méně než polovinu, viz následující graf:



Celkově můžeme při zachování ekonomického růstu, vývoje populace i životního komfortu výrazně snížit celkovou spotřebu energie a zároveň zásadně proměnit skladbu jejích zdrojů. Většinu potřeb můžeme již v polovině století pokrýt kombinací domácích obnovitelných zdrojů (vítr, slunce, vodu ani biomasu nemusíme dovážet). Spotřeba fosilních paliv v zemích EU 27 se snižuje na třetinu dnešní úrovně, a spolu s tím dochází k potřebnému poklesu emisí skleníkových plynů:



A jak by taková reforma energetiky vyšla ekonomicky? Do roku 2030 by stála na počátečních investicích do úspor a výstavby obnovitelných zdrojů asi o 350 miliard Euro víc než referenční scénář (1790 miliard v alternativním scénáři oproti 1420 miliardám v prognóze Mezinárodní energetické agentury). Zároveň by se ale do roku 2030 ušetřilo za nákup fosilních paliv zhruba 1700 miliard Euro (průměrně asi 75 miliard Euro ročně), což by téměř pokrylo veškeré vstupní investice.

Že to zní nereálně? Jen proto, že se zatím bohužel nenašel politik, který by dokázal překročit vlastní stín a krátkodobé zájmy energetických společností, postavených na tzv. „klasických zdrojích“.

My optimisté doufáme, že současná plynová krize třeba rozsvítí nějaké osvícené hlavy a věci se konečně dají do pohybu. Bylo by škoda, kdybychom museli procházet stále novými šokovými terapiemi.


Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.