Průmysl nám chce vymazat Černobyl a jeho oběti z paměti. Teprve když se mu podaří dosáhnout toho, že zapomeneme na děsivý rozsah černobylské tragédie, má šanci prosadit stavbu dalších jaderných elektráren. Vedle public relations agentur, jejichž úkolem je proměnit naše názory podle zadání a za peníze klienta, se popíráním Černobylu provinila i Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ta dokonce úmyslně vypustila velkou mezinárodní lež o tom, že počet obětí nepřesáhne čtyři tisíce osob. Jaderný průmysl, který si neumí poradit s vlastními problémy, se tak snaží aspoň proměnit svůj obraz. Vychází přitom z poznání, že rozhodující není realita, ale to, jak ji vnímáme.

Proti opakovanému ubezpečování o tom, jak jsou jaderné reaktory spolehlivé, stojí vzpomínky na katastrofu v Černobylu dne 26. dubna 1986. Po havárii tamní elektrárny se sice začalo mluvit o tom, že šlo o nebezpečnou technologii v rukou nezodpovědných politiků a inženýrů, ale ještě v roce 1983 Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) psala, že těžká nehoda na tomto typu reaktorů je vyloučena. Jsou také známy a popsány scénáře možných nehod, které by i na rozdílných typech reaktorů – včetně těch tlakovodních v Temelíně – mohly vést ke srovnatelnému rozsahu zamoření.

Od jaderné tragédie na pomezí Ukrajiny a Běloruska uplyne letos už jednadvacet let. Kromě samotného času, který zastírá nepříjemné vzpomínky a zrodil novou generaci, jež si nepamatuje události roku 1986 vůbec, se nám leckdo snaží namluvit, že se vlastně až tak moc nestalo. Pomineme-li extrémní tvrzení popíračů Černobylu, že při nehodě přímo zemřeli dva lidé a že celkový počet obětí je třicet, narážíme často na údaj Mezinárodní agentury pro atomovou energii, že v důsledku Černobylu zahyne všeho všudy méně než čtyři tisíce lidí.

Lidský osud každého z postižených představuje nevyslovitelnou bolest, hádat se v jejím světle o abstraktní čísla je neslušné a cynické. Jenže ono je mimořádně zajímavé porozumět tomu, jakým způsobem v médiích často citované a tradované čtyři tisíce mrtvých vlastně vznikly. Původem je tisková zpráva MAAE z 5. září 2005. Pod nadpisem „Skutečný rozsah nehody“ uvádí hned v prvním odstavci, že v důsledku havárie zemře „celkem méně než čtyři tisíce lidí“, přičemž se údajně jedná o závěr mezinárodního týmu více než stovky vědců. Když si ovšem dáte tu práci a pročtete studie tzv. „Černobylského fóra“, ukáže se, že v mnoha případech experti pouze konstatují, že k přesnějšímu posouzení chybí data nebo že prameny nejsou dostatečně spolehlivé či věrohodné. Ve skutečnosti tak především potvrzují značnou míru nejistoty pramenící z toho, že údaje o zasažených likvidátorech i obyvatelích byly od počátku sovětskými institucemi úmyslně falšovány a poté jich část úplně zmizela. Zjišťujeme tedy především, že toho ve skutečnosti moc nevíme.

V případě odhadu počtu obětí, které MAAE vyčísluje, však existuje původní vědecký pramen, kterým je studie kolektivu vedeného doktorkou Cardisovou z roku 1996. Podívejme se na původní tabulku reprodukovanou i v závěrečné zprávě Černobylského fóra:



Zjišťujeme s údivem, že počet mrtvých se zde odhaduje na více než dvojnásobek, a to přes devět tisíc! Tisková mluvčí MAAE Melissa Flemingová prostě z tabulky vypustila poslední kategorii, kterou je nejpočetnější skupina téměř sedmi milionů zasažených občanů někdejšího SSSR. Ačkoliv se jedná o prokazatelnou a průhlednou manipulaci, tato lež mezinárodní atomové agentury už žije vlastním životem.

V dubnu 2006 navíc tým Cardisové zveřejnil stejnou metodou odhadnutý počet předpokládaných vyvolaných úmrtí v celé Evropě, která byla radioaktivním spadem znatelně zasažena i v oblastech tisíce kilometrů vzdálených od Černobylu. V této skupině populace Cardisová předpovídá výskyt dalších šestnácti tisíc předčasně zemřelých.

Měli bychom se ptát, jaký má Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která funguje v rámci OSN, zájem na zkreslování pravdy. Je to otázka zásadní a odpověď na ni je překvapivě snadná. Mezinárodní agentura pro atomovou energii má podle svých dodnes platných stanov z roku 1957 hned v článku číslo dvě ukotven tento hlavní cíl: „urychlení a rozšíření využití jaderné energie pro mír, zdraví a prosperitu ve světě“. A jak jsme již konstatovali, účinné šíření jaderné energetiky se bez zlehčování rizik a popírání dopadů havárie v Černobylu neobejde.

Mohl bych vyprávět příběhy, které jsem osobně vyslechl a na vlastní kůži zažil při návštěvě oficiálně zakázané zóny kolem Černobylu v roce 1996. Nebo načrtnout ságu obyčejné rodiny jednoho likvidátora, který nyní žije na východním Slovensku. Hluboce mnou otřásly. O to víc mne děsí, jak snadné je s přívětivou tváří a odborným make-upem tvrdit, že se nic takového nestalo.

Na závěr ale zvolím jednu lehčí ilustraci pokrytectví mezinárodní atomové agentury. MAAE v minulých letech a v logice bagatelizace Černobylu prohlašovala, že radioaktivními látkami zasažené oblasti na Ukrajině a v Bělorusku již nejsou tak nebezpečné a dají se postupně znovu osídlovat. Organizace Greenpeace proto provedla na jaře 2006 odběr několika vzorků půdy v obci Bober, která leží mimo zakázanou oblast a kde lidé již dnes sbírají lesní plodiny a pěstují si pro svoji obživu brambory a zeleninu. Zhruba jeden kilogram zeminy následně pracovníci Greenpeace během loňského dvacátého výročí Černobylské katastrofy dopravili do budovy MAAE. Tam vypukla panika a musela zasahovat speciální protiradiační jednotka rakouských požárníků. Ukázalo se totiž, že půda deklarovaná agenturou jako vhodná pro pobyt Ukrajinců překračuje více než desetinásobně úroveň radiace, kterou Evropská komise definuje nebezpečný radioaktivní odpad.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.