Od mé poslední zprávy o novém francouzském reaktoru EPR ve Finsku neuběhlo ani půl roku. I to stačilo k nahromadění řady nových potíží na stavbě, která byla okázale zahajována jako vlajková loď jaderné renesance.

Francouzská firma Areva, která reaktor v lokalitě Olkiluoto staví, oznámila na konci srpna, že překročení rozpočtu již dosáhlo částky 2,3 miliardy Euro. Když finský parlament v roce 2002 projekt těsnou většinou schválil, poslanci vycházeli z informace, že půjde o investici ve výši 2,5 miliardy. Dnešní oficiální suma 5,5 miliard tedy více než dvojnásobně překračuje výchozí předpoklady, za kterých byl nový jaderný reaktor vyhodnocen coby cenově nejvýhodnější alternativa.

Jenže to jsme sotva v polovině výstavby. Ta začala v roce 2005 a původně měla být elektrárna uvedena do provozu po čtyřech letech, konkrétně v květnu letošního roku. V tomto termínu přitom ještě ani nebyla dokončena stavební část, nemluvě o technologické montáži. Poslední informace hovoří o tom, že Olkiluoto 3 nestihne vyrábět elektřinu ani do konce roku 2012, takže v tuto chvíli – po čtyřech letech budování – můžeme odhadovat skluz na čtyři roky.

Následující graf ukazuje názorně nárůst nákladů a časový skluz nového finského reaktoru:



Všimněte si, že časová osa je vynesena do roku 2013, což pravděpodobně nebude stačit. Čtyři roky zpoždění jsou totiž teprve současný stav. Ta nejnáročnější fáze výstavby, kterou je kompletace hlavních komponent, kabeláž a instalace řídícího a kontrolního systému, teprve začíná. Kdo si vzpomeneme na nikoliv nepodobnou temelínskou ságu z 90. let, ví, že právě tady ležel hlavní kámen úrazu, který sám o sobě zavinil skluz dostavby Temelína o další tři až čtyři roky.

Finský úřad pro jadernou bezpečnosti již odhalil přes tři tisíce nedostatků stavby, a právě špatně prováděné svary potrubí a chybná architektura digitálního systému, který má být řídícím mozkem jaderné elektrárny, patří mezi nejčerstvější problémy Olkiluota z letošního podzimu.

Zprávy z francouzského Flamanville, kde společnost elektrárenská společnost EdF (Electricité de France) začala před necelými dvěma lety budovat druhý exemplář reaktoru EPR, nejsou o mnoho příznivější. Zpoždění už přesáhlo jeden rok a rozpočet, který začal na 3,3 miliardách Euro, zatím narostl o 20 % a byl oficiálně upraven na 4 miliardy.

Problémy s betonáži, nekvalitními svary, defektními komponentami a chronickým porušováním předepsaných postupů se navlas podobají těm, které byly hlášeny z Finska, a naznačují, že jaderný průmysl se navzdory pěkným proklamacím ze svých chyb poučit prostě nedokáže.

Pro ty, kdo si ve světle francouzské blamáže namlouvají, že nakonec by přece jen mohly být lepší – nebo alespoň levnější – volbou reaktory ruské provenience, připomeňme dvě zprávy posledního měsíce. Bulharská vláda dala koncem října k ledu projekt dvou reaktorů v lokalitě Kozloduj. Ty měla stavět ruská firma Atomstrojexport, avšak původně slibovaný rozpočet ve výši 4 miliard Euro byl letos přehodnocen a dosáhl závratných 10 miliard Euro. A minulý týden stornovala výběrové řízení na své nové reaktory vláda v Turecku. Jediným finalistou tamního výběrového řízení se stali právě Rusové, avšak po otevření obálky se ukázalo, že nabízejí dodávku elektřiny z nové jaderné elektrárny za cenu 21 amerických centů za kilowatthodinu – to je zhruba 3,60 koruny, zhruba čtyřnásobek dnes běžné ceny.

Jadernému průmyslu teče do bot a začíná ztrácet nervy. To je patrně důvodem šarvátky, která se čerstvě rozhořela mezi dvěma hlavními hráči francouzského jaderného průmyslu: koncernem Areva, který vyvinul a nabízí jaderný reaktor EPR (plus jaderné palivo a služby), a již zmiňovanou elektrárenskou společností EdF, která provozuje flotilu jaderných elektráren ve Francii. Ačkoliv jsou obě firmy ve státním vlastnictví, soupeří mezi sebou o nadvládu. Tento týden nově nastupující výkonný ředitel EdF Henri Proglio prohlásil v rozhovoru pro deník Les Echos na adresu Arevy:

„Znáte snad nějakou jinou společnost, která by měla v nabídkovém katalogu jediný výrobek? Ano, například Ford se svým modelem T. Ale to bylo před sto lety, a ten ho navíc skutečně uměl postavit a prodat.“

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.