Naše děti, které chodí do zdejší školy v Amsterdamu, mají počátkem května dva týdny prázdnin. Letos jsme je využili k putování se stanem napříč Andalusií.

Vrcholem mnoha krásných objevů z cesty po Španělsku pro mě bylo setkání s architekturou islámských paláců v Alhambře, tyčících se pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady. Kromě názvu a zamlžené souvislosti s maurskou říší jsem toho o ní dosud mnoho nevěděl. Alespoň pro mne se tak stala bránou k poznávání skvělých stránek islámské kultury.

První věc, která člověka překvapí, je strohý zevnějšek komplexu paláců, které zde jako součást pevnosti vybudovali během několika staletí panovníci dynastie Nasrídovců. Ačkoliv se nedochovala původní podoba, je prý pravděpodobné, že budovy neměly žádnou impozantní fasádu ani v době, kdy v nich sídlili sultáni. Jako by na vnější okázalosti mnoho nezáleželo.

Druhý rozdíl oproti sídlům evropských panovníků spočívá ve vnitřním uspořádání. Arabské paláce si nejen nezakládají na vnější velkoleposti, ale ani na mohutnosti, pokud jde o velikost. Navzdory omezenému půdorysu ale žasnete, jaký vyvolají pocit rozsáhlosti při procházce zevnitř. Návštěvník vstupuje z místnosti do místnosti nečekanými směry, objevuje další a další sály rozmanitých tvarů a velikostí. Není tu žádná jasná symetrie ani železné uspořádání, na jaké jsme zvyklí. Spíše se to podobá procházce rozsáhlým systémem doupat, úlu nastavovaným mnoha generacemi divokých včelstev nebo vnitřku schránky nějakého po věky rostoucího organismu. Měl jsem pocit, jako bych procházel těmi úžasnými fantaskními domy a místnostmi, které popisuje Michal Ajvaz ve svém románu Zlatý věk.

A ta vnitřní výzdoba! I když se dochovaly jen částečně, zdánlivě abstraktní arabesky pokrývající v neuvěřitelné spletitosti a důvtipu stěny, klenby i okna potvrzují, že procházíte místem, které vytvořila úplně odlišná civilizace. Každá místnost je jiná, využívá hru světel přicházejícího zvenčí, vše tu působí vzdušně, ale zároveň křehce až pomíjivě.

Dočetl jsem se, že je to snad i záměr – na rozdíl od křesťanských staveb, které mají ambice nést svědectví o svých majitelích či stavitelích navěky, islámští architekti pracují právě s tím, že všechna ta krása, kterou vytvářejí, je odrazem dané chvíle a nakonec spíše zdůrazňuje právě její prchavost. Jestli je to pravda, záměr vyšel dokonale a potvrzuje pocit, s jak odlišným světem se tu setkáváme. A je mně takový přístup i sympatický.

Nemůže snad být většího protikladu k velikášskému a panovačnému pojetí evropských císařských a královských zámků. A důkaz toho, dost možná nechtěný, nám dává Alhambra sama. Vprostřed pevnosti, hned v sousedství budov sultánova paláce, jež se zachovaly, ční obrovská, ale až na své rozměry nudná kostka, postavená na stále opakované, strojové symetrii – renesanční palác, který zde nechal vybudovat po obsazení Granady španělský král Karel V. Aby měla jeho stavba dost místa, nechal dokonce strhnout i část sultánových budov. Do celku Alhambry tento palác zapadá asi jako vepřová kýta do arabské cukrárny. Jako by zde dobyvatelé po sobě úmyslně chtěli zanechat obrovský nápis „Byli jsme tady“.

Dočetl jsem se, že tento první dojem je mylný a že vzhledem k symbolické hodnotě Granady a mnoho století dlouhého úsilí o její ovládnutí neměli křesťanští dobyvatelé v úmyslu ji zničit. Naopak podle některých historiků zamýšleli přesunout centrum své říše právě sem a součástí jejich plánu byla i symbióza starého, maurského světa s novou křesťanskou érou.

Jaký byl skutečný záměr španělských vládců a jak by nakonec dopadl, se však přesvědčit nemůžeme. V následujících letech se totiž jejich pozornost přesunula směrem na západ, za oceán – k břehům „Nového světa“ doplul Kryštof Kolumbus ve stejném roce, kdy byla dobyta Granada. Dost možná to bylo pro Alhambru štěstí. Víme totiž alespoň to, jak si tam konkvistadoři počínali a jakým způsobem integrovali starobylé kultury amerického kontinentu.

Tento text byl napsán pro Deník referendum dne 17. 5. 2010.