Lina Heydrichová byla všemi mastmi mazanou zlodějkou. Na rozdíl od jejího manžela, válečného zločince Reinharda Heydricha, se o ní v Česku ví málo. Dalo by se dokonce říci – skoro vůbec nic. Co to bylo za bytost a jak se chovala ve stínu svého muže, šéfa nacistické státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst)? Vrhněme letmý pohled do evropských vojenských archivů a výpovědi svědků, se kterými jsem na ostrově Fehmarn (SRN) 1985 hovořil. Ledasco nám prozradí…

Blíží se 70. výročí atentátu (27. 05. 1942) na zastupujícího protektora Čech a Moravy, Reinharda Heydricha. Existuje však i jiné, i když méně významné výročí – 70 let od doby, kdy se Heydrichová nastěhovala do zámku v Panenských Břežanech. Upřímně řečeno, do tohoto objektu se doslova vloupala, tzv. „na černo“. Sama si k tomu vystavila potvrzení, které podepsala „Himmler“ a tím hravě postavila kdejakého esesáka i gestapáka do pozoru.

Když se to Heydrich dozvěděl, málem zešílel. Začal na ní hulákat v poněkud zoologicko-zemědělských pojmech: „Ty krávo jedna! Chceš, aby mne vyhodili? Ty huso! Ty slepičí mozečku!“

Vpravdě řečeno, manželka tisícinásobného vraha byla všechno možné, jen ne „slepičí mozeček“. Její geniální podvody byly naprosto bezkonkurenční.

Rodina Heydrichů se měla do Panenských Břežan nastěhovat až začátkem dubna, ale podnikavec Lina Heydrichová, začala kroužit kolem objektu již nejpozději v lednu 1942. Na její příkaz se tam objevili kolem poloviny ledna i první vězňové z Terezínské pevnosti a Hradišťka-Krhanic (mezi nimi i můj otec). To bylo rovněž vše na „černo“. Žádné povolení k takovéto akci Himmler v Berlíně nikdy nevystavil.

Protektorátní vládu ignorovala ona podivná „dáma“ definitivně. Aby nějakým způsobem svoji přítomnost na zámku v Břežanech před dubnem 1942 patřičně zdůvodnila, vyrobila si „Himmlerův“ dokument s písemným potvrzením, že se jedná o „rekreační objekt“ Reinharda Heydricha. Byl to samozřejmě podvod!

Lina Heydrichová (rozená von Osten) byla šlechtičnou. Jako taková sice ve vítězství III. říše nijak zvlášť nevěřila, ale uměla ze situace vytěžit, co se dalo. V protikladu ke svému manželovi, fanatickému nacistovi, který Hitlerovi pouze „věrně sloužil“, dokázala jeho žena režim obratně využít ke svému vlastnímu obohacení. Heslo „kdo nekrade, okrádá svou vlastní rodinu“ fungovalo již za nacismu a u Heydrichů dvojnásob…

Na rozdíl od všech možných legend, Heydrich a jeho rodina k prominenci nacistického Německa opravdu nepatřili. Do okruhu soukromých schůzek – Hitler, Hess, Göring, Bormann, Goebells, Himmler atd., neměl Reinhard Heydrich se svojí ženou takřka žádný přístup. Když se na takovémto dýchánku jednou (nějakým nedopatřením) u Hitlera na Obersalzbergu objevil, Göring ho i s jeho ženou Linou prostě a jednoduše nechal vyhodit.

Maršál vojenského letectva Herrmann Göring trpěl vůči šéfovi SD Heydrichovi silnou averzí. Nepřipadal mu dost nóbl. Aby ho nemusel mít na očích, domluvil se s Hitlerem, Bormannem a Himmlerem. Společnými silami Heydricha vykomplimentovali do Prahy – a tím ho měli „i s tou zlodějskou bábou“ (výrok pochází od Alberta Speera) prostě z krku. Hitlerův tajemník Bormann dokonce roztrušoval: „Heydrich má židovské předky!“, ačkoli věděl, že to není v žádném případě pravda.

Lina celou diskriminaci těžce nesla, a tak se mstila po svém. „Když se Heydrichové k elitě nemohli dostat přímo, tak to půjde oklikou!“, usmyslila si. Mazaná podvodnice se naučila mistrovsky napodobovat podpisy Himmlera, Göringa, Bormanna, Hesse a dokonce i samotného Hitlera. Padělky listin byly extrémně dokonalé. Dokonce i spojenci v norimberských procesech s válečnými zločinci z těchto „archivních dokumentů“ vycházeli a nepochybovali o jejich pravosti. Při odsuzování k trestům smrti a dlouholetým žalářům se nacističtí vrahové nestačili divit, co všechno se na sebe „dovídají“ a co „podepsali“ za vyložené hovadiny. V naprosté nechápavosti vrtěli hlavou, když je odváděli do vězeňských cel nebo dokonce pod oprátku.

Tak to „slepičí mozek“ (abychom použili výroku masového vraha vůči své vlastní manželce) v žádném případě nemyslel. Heydriška se chtěla v první řadě obohatit a svým nezákonným zlodějnám zprostředkovat alespoň zdání legality. A tak pobíhala s dokumenty údajně podepsanými „Himmlerem“, „Bormannem“ a „Hitlerem“ po svém rodném ostrově Fehmarn a vydírala tamní sousedy. Nejdříve od místních zemědělců nakoupila stovky kuřat, kachen a hus za naprosto směšně nízké ceny. Ty byly stanoveny v „odvodních listinách“ podepsaných „Bormannem“ a samotným „Hitlerem“. Aby byla pohyblivější, jezdila na motocyklu BMW. Získala jej zadarmo od armády na základě neexistujícího potvrzení od „Rudolfa Hesse“. Objížděla zemědělské usedlosti a kradla dál. Drancovala od rolníků ovoce a zeleninu po metrácích na základě neexistujícího nařízení „odvody pro letectvo v ruském tažení“. Listinu podepsal údajně maršál vzdušných sil „Hermann Göring“. Když mu byl v norimberském procesu dokument předložen, mohl si ukroutit hlavu: „Ano, je to můj strojopis a podpis, ale já jsem takové příkazy nevydával.“ Vysmáli se mu, coby lháři. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti a než ho stačili oběsit, spáchal sebevraždu.

Podvodnice prodávala potraviny dál do Berlína, Kielu a Frankfurtu. Vyšmelila tím tak obrovskou sumu, že mohla koupit na Fehmarnu další rodinnou vilu, která jí byla ovšem po válce zkonfiskována. Když jí Heydrich onu činnost vyčítal, pohádali se. Na rozdíl od něho věřila mazaná zlodějka jednoznačně ve vítězství Svazu sovětských socialistických republik.
Sdělila mu to takto: „Ty hlupáčku, co budeš chtít papat, až přijdou kozáci!? “

Šéf SD a gestapa nevěděl, co bude „chtít papat až přijdou kozáci“, a tak se dál věnoval zabíjení nevinných obětí. Linu nechal krást bez omezení, aniž by věděl, že se příchodu „kozáků“ vůbec ani nedožije.