Žádný český literát nebyl komunisty tak nestydatě zneužíván jako Jaroslav Hašek. Rudá totalita se nespokojila pouze s výmysly a ideologickými žvásty. Padělávala i dokumenty a fotografie. Posléze je vydávala za „pravé“. Bylo nutné autora „dobrého vojáka Švejka“ od tohoto nánosu bahna totalitní mytologie očistit. Nebylo to lehké, ale myslím, že se mi to podařilo.

Koncem roku 2011 vyšla další moje kniha literatury faktu - Jan Berwid-Buquoy: „Jaroslav Hašek a jeho ‚dobrý voják Švejk‘ – Čeští občané, rakouští vojáci anebo ruští bolševici? “ (České Budějovice 2011). Jde mi v ní o to Haška rehabilitovat a vyrvat ho z náruče zaběhnutých bolševických legend vyráběných hlavně v Moskvě a v Praze. Je nutné ovšem současně podotknout, že první legendy o životě tohoto „geniálního idiota“ (výraz pochází od Ivana Olbrachta) vznikaly již krátce po jeho smrti v roce 1923. Tyto zkazky se však potácely v anekdotických podáních a neměly žádný ideologický podtext. Přesto i oné anekdotické mystifikace byly groteskou, která šla okolo Haška naprosto mimo.

Celou situaci změnilo vypuknutí studené války a nástup komunismu v ČSR v únoru 1948. Ministr informací Václav Kopecký dostal příkaz od sovětské GRU postavit Haška na nový třídně politický základ a vyrobit z něho „komunistu“. Dalo by se říci, že soudruh ministr nelenil a pustil se do práce s vervou jemu vlastní. A tak obratem ruky vznikl ideologický žvást pod titulem: „O životě Jaroslava Haška“ (Praha 1953). Podepsal se pod to komunistický novinář Zdena Ančík. Ve své publikaci otevřeně píše: Hašek a jeho žena Jarmila spolu četli díla ruských autorů a hlavně se zajímali o Maxima Gorkého. K obsahu knihy se mi vyjádřil syn humoristy Richard Hašek: „Upřímně řečeno o tom nic nevím. To tvrdí Ančík ve své knize. Poté, co jsem si knížku přečetl, ptal se mě na moje mínění. Řekl jsem mu, že v tom nepoznávám ani svého otce ani svou matku…Nevzpomínám si, že by moje matka měla kdy v knihovně nějakou ruskou knihu. Nikdy jsem ji rovněž neviděl rusky číst a mluvit už vůbec ne. To je naprostá báchorka!“

Jaroslav Hašek do KSČ nikdy nevstoupil, i když ho k tomuto kroku komunistická poslankyně Anežka Hodinová-Spurná několikrát přemlouvala. Slíbil jí pouze, že bude do „Rudého práva“ psát humoresky. S KSČ nechtěl mít zásadně nic společného! Hodinová-Spurná ho nazvala zrádcem „bolševické revoluce“ poté, co v kabaretu „Červená sedma“ napadal ruské bolševiky tak nehorázným způsobem, že ho musel ředitel kabaretu Jiří Červený propustit. Jinak podle tvrzení Richarda Haška, nazýval autor Švejka fanatickou komunistku Hodinovou-Spurnou „ohnivzdornou čarodějnicí“.

Haškův průkaz (na jméno Gašek Jaroslav-Roman) Komunistické strany Ruska je padělek, vyrobený sovětskou GRU v roce 1950. K tomu generál StB Ludvík Hlavačka v rozhovoru se mnou v květnu 1968: „Sám jsem na zhotovení tohoto průkazu osobně spolupracoval…“ Dále uvádí podplukovník Ministerstva vnitra JUDr. Zdeněk Nečacký: „Legitimace prochází z roku 1950 a je vyrobena na papíře, který v roce 1920 vůbec neexistoval.“ I Haškovo museum v Bugulmě (bývalá SSSR) je smyšlenou mystifikační atrakcí. Neexistuje žádný důkaz o Haškově pobytu v Bugulmě. Autor „dobrého vojáka Švejka“ velitelem Bugulmy nikdy nebyl. Byl jím donský kozák Vasja Širokov. Jeho zástupci byli Taranov, Romanovič a Špitulský. Hašek mezi nimi není. Roman Romanovič (1885 – 1936) je sovětskou výzvědnou službou GRU vydáván za „Haška“. Jedná se o nesmysl a pustou lež. Romanovič byl ukrajinský Žid, syn obchodníka a v pozdějších stalinských čistkách zemřel 1936 v pracovním táboře na Sibiři. Toto je výpověď ruské historičky Iriny Dunajevské (manželky sovětského haškologa Alexandra Dunajevského), Památník národního písemnictví, Praha-Strahov 1981:

„Něco vám řeknu, ale nesmíte nikde říkat, že to víte ode mne. Zabili by mne. V SSSR nemá lidský život žádnou cenu. Říkají o Vás, že jste patrně západoněmecký špión (Omyl. Byl jsem v té době spolupracovníkem britské výzvědné služby Intelligence Corps, MI-6 v Západním Berlíně. To ovšem ani Moskva, ani Praha nevěděly). Hlídají Vás na každém kroku. Musíte si dávat na sebe pozor! Ale teď k věci. Nevím jak je to s československou dokumentací, ale veškeré sovětské prameny jsou uměle vyrobené nebo alespoň zkreslené. Nevěřte prosím Vás ničemu. Je to všechno pustá lež. Materiály o Haškovi do jeho muzea v Bugulmě byly všechny dodány z Moskvy. Hašek v Bugulmě nikdy nebyl. Co vlastně dělal v Rudé armádě a kde vůbec působil, nikdo neví. Mimo padělků o tom neexistuje žádný zápis. Naše komunistická strana si vytvořila Haška tak, jak ho potřebovala a tento pokřivený, smyšlený obraz musí být jako oficiální ‚pravda‘ vnucen i Čechoslovákům. Proto je zde i můj muž, aby na to dohlédl…“

Chcete-li se dozvědět více, je nutné si opatřit celou publikaci, buďto u knihkupců nebo na dobírku – Jan Berwid-Buquoy: „Jaroslav Hašek a jeho ‚dobrý voják Švejk‘ – Čeští občané, rakouští vojáci anebo ruští bolševici?“, Český Institut Mezinárodního Setkání (ČIMS), Chýnovská 1, 391 56 Tábor, e-mail: jan.berwid-buquoy@arcor.de, cena: 149,- Kč.