Erotika se v postmoderní společnosti bude kultivovat a stane se motorem všeho dění.
Coby neoddělitelná součást budoucí kultury, pronikne do všech sfér postmoderního státu.

Nedávno jsem jel po dlouhé době autobusem. Veřejný dopravní prostředek směřoval z Měšic na táborské nádraží. Sedě, pozoroval jsem obličeje ostatních cestujících. Každý se tvářil, jako by mu právě umřela babička. Otevřel jsem si noviny a tam stálo, že v Evropě je víc než 60% manželství rozvedených. Ve Španělsku prý existují oblasti, kde je každý druhý bez práce. V SRN, Rakousku a Česku předsedové vlád vyhazují jednoho ministra za druhým a z větší části nikdo netuší konkrétně proč. Zdůvodnění jsou nevalná a nudná – asi se jedná pouze o stranické intriky, podle známého návodu „kdo s koho“. Sem tam se dá nějaký prezident slyšet, že zachránit Řecko není v našich silách… Lze v takovém světě ještě vůbec normálně žít?

Odpověď je jasná: Svět je takový, jak jsme si ho vybudovali a jiný nemáme. Jinde v naší sluneční soustavě se žít nedá. I to nejstrašnější místo na zeměkouli je úplným rájem proti tomu, co by nás čekalo, např. na Marsu. Postmoderní společnost s internetovou revolucí nahradila tradiční moderní svět ideologií. Mimo křesťanského náboženství, které je schopno přizpůsobit se modernímu trendu, všechny dosavadní ideologické směry ustupují do pozadí. Není třeba politických příkladů světových velikánů jako např. Churchill, Kennedy, Adenauer, de Gaulle nebo dokonce Havel. Postmoderní svět je anonymní a má sklony k tomu sám sebe řídit. Prostřednictvím internetové revoluce, ne pouze vyvolení, nýbrž i ten největší prosťáček může zasahovat do dění tohoto světa, pakliže nežije v dosahu komunistických cenzur Číny, Kuby, Vietnamu nebo dokonce Severní Koreje. Lze však s určitostí předpokládat, že tento anachronismus lidských dějin nejpozději do roku 2025 nenávratně zanikne…

V současnosti se často hovoří o „hospodářské krizi“. Tato krize ovšem není hospodářská, nýbrž zcela transparentně lidská. Hospodářství jako taková neselhávají, selhávají lidé. V anonymitě postmoderní společnosti to není snadné včas vypozorovat, neboť jsou-li v "provozu" anonymní neexistující kontrolní mechanizmy (viz katastrofální stav Řecka), nelze najít vhodná opatření k řešení. V anonymitě totiž nemáme přehled, kde vlastně leží kámen úrazu. Je to asi tak, jako kdybyste se vydali autem na cestu kolem světa bez mapy i navigačních instrumentů a namlouvali si, že nemůžete zabloudit.

Další prohlubování existence postmoderní společnosti je tedy věcí převážně individuální, a tím vyžaduje v první řadě přísné nároky na charakter každého jednotlivce. Je nutné nelekat se překážek a sám si s nimi umět poradit. V anonymitě totiž neexistuje spolehlivý kolektiv. Již tradičně se velké davy ztroskotanců ať mužů nebo žen, skládaly z lidí kapitulujících před jakoukoli i pouze smyšlenou překážkou. Ve skutečnosti rosteme pouze námahou a tréninkem. V některých případech (hlavně na začátku našeho snažení) je konec konců zkušenost naším jediným jměním a základním kapitálem. Žádná překážka v našem bytí není tak veliká, aby se nedala překonat. Naše představivost je někdy tak mohutná, že nám vyvolá problémy a nesnáze, které ve skutečnosti vůbec neexistující. V extrémním případě se tomu říká „stihomam“. Člověk pohlížející na svou denní práci jako na nudnou „dřinu“ nikdy nic pořádného nedocílí. Sebelitování je počátkem neúspěšného konce. Pakliže silný jedinec jde rovně za svým cílem, slaboch váhá, hledá cesty co nejmenšího odporu a odkládá rozhodnutí někdy na nekonečno. V jedné továrně v Clevelandu (stát Ohio, USA) je pod každými hodinami umístěn nadpis: „Udělej to hned!“ Kdyby se každý člověk na naší planetě řídil tímto heslem, mnoho firem by nekrachovalo a žádná hospodářská krize by neexistovala. Většina hospodářských i politických krizí v dějinách prokazatelně vznikla tím, že za dobrými úmysly nenásledovaly žádné činy. Prostě byly odloženy na neurčito!

Existuje úplně blbá a zavádějící rčení: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly!“ Tento výrok je nutné revidovat: „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly pakliže nebudou následovat činy!“ Nebo chceme-li to vyjádřit vulgárně: „Pouhým žvaněním se doposud nepostavila ani pastouška. O nějakém mrakodrapu ani nemluvě!“ Protože kontrolní mechanizmy v anonymitě postmoderny fungují pouze málo anebo dokonce vůbec ne, jsou některá vládní rozhodnutí pouhou karikaturou a groteskou zrcadlící absolutní nekompetenci. Trefně to vyjádřil americký ekonom Milton Friedman: „Dejte jakékoli vládě do péče saharskou poušť a do pěti let tam bude nedostatek písku.“

Vlády budoucnosti musí být tedy vládami odborníků a nikoli straníků. Existence politických stran v postmoderní společnosti se pouze vymezí na výběr odborných veličin jak ve vnitrozemí, tak i v zahraničí, které ona strana bude ve volbách doporučovat na úřad předsedy vlády, ministrů a jejich náměstků. Jiná cesta k řešení globálních hospodářských depresí není možná. Klasický stranický aparát je překonaným anachronismem (viz Jan Berwid-Buquoy: "Co s politickými stranami? Odložit na smetiště dějin!", Reflex.cz, 25.07. 2012). Abychom se vyvarovali "nedostatku písku na Sahaře" je bezpodmínečně nutná vláda kompetentních odborníků a nikoli stranických intrikánů.

V České republice s tím začala ČSSD, kde si Jiří Paroubek vybral za stranického kandidáta sociálních demokratů na úřad prezidenta Jana Švejnara, jenž žádným straníkem nebyl. Švejnar nabízel kompetenci proti stranické mašinérii aparátčíků ODS. Protože nemohli rozhodnout anonymní voliči – tedy český národ, zvítězil ad hoc, deduktivně stranický aparát ODS.