Sebekontrola v akci, aneb pakliže jsi schopen sám sebe kontrolovat,
nepotřebuje nad tebou nikdo vládnout!



Ukvapené jednání zbrklého člověka uvrhne někdy nejen jeho, nýbrž celou rodinu, příbuzenstvo nebo dokonce i celý národ do propasti zvané „neúspěch a bída“. Zbrklost je jeden z největších nešvarů lidstva. Bulvární tisk celého světa denně přináší zprávy o zrůdných činech, provedených ve stádiu naprosté ztráty sebeovládání. Tito lidé vmanévrovali sami sebe do neštěstí. Naopak existují však jedinci, kteří se sebeovládáním v ten správný okamžik, na správném místě stali milionáři, ačkoli původně pocházeli ze zatraceně skromných poměrů.

Britská historička Margaret Oliphantová (1828 – 1897) prohlásila vůči jakémusi gymnasijnímu profesorovi, který byl odsouzen za vraždu své vlastní ženy v návalu žárlivosti: „Dokažte mi, že jste schopen se ovládat a pak se můžete před soudem nazývat vzdělancem. Ovšem bez této schopnosti se ovládnout je veškeré vaše vzdělání skoro na nic. Všechnu vaší učenost, všechny vaše krásné teorie o lidském chování zavál ledový sníh v okamžiku, kdy jste spáchal zločin.“ Dále si Oliphantová stěžuje, že by kriminalita ve Velké Británii klesla na minimum, kdyby děti již ve školním věku byly vychovávány k sebeovládání a k sebekontrole: „Check yourself and no one will check you.“ Smysl tohoto výroku bych do češtiny přeložil asi takto: „Pakliže jsi schopen se ovládat sám, nikdo nepotřebuje nad tebou vládnout.“ Ano, vše co jsme, co jsme byli a co budeme, závisí na kvalitě našich myšlenkových pochodů. Chaos, panika, chamtivost a zlo v našem nitru vede k chudobě a k životnímu ztroskotání.

Dovolte mi jeden příklad z vlastní zkušenosti. V letech 1975 – 1990 jsem byl dopisovatelem západoberlínského rozhlasu SFB (bývalý britský okupační sektor). Setkal jsem se tam v naší redakci Ost-West-Journal s kolegy, kteří byli daleko schopnějšími autory, než jsem byl já a přesto dlouho v redakci nevydrželi. Ztroskotali všichni na tom samém fenoménu: Neovládali se, hádali se o každou větu, intrikovali, věčně něco kritizovali, zápasili o každou minutu vysílání a neustále si stěžovali na nedostatečnou výši vyplácených honorářů. Jaký byl výsledek jejich snažení? Vyhazov!


Nechci tvrdit, že by neměli pravdu. Jejich postup, morálka a neschopnost ovládat se, byli ovšem pro šéfredaktora Ost-West-Journalu (Erharda Jacoba) nepřijatelné. Často nejde pouze o schopnosti daného jedince v daném oboru, nýbrž jde o morálku a umění pracovat v týmu. Ovládat se a přizpůsobit se není pouze otázkou úspěchu, nýbrž doslova otázkou přežití. Já i několik ostatních jsme „přežili“ a mohli pracovat dál. Oni, ačkoli byli odborně lepší než my, co jsme zůstali, skončili doslova na „chodníku“. Rozmnožili řady nezaměstnaných, zatím co my jsme pobírali za každou odvysílanou minutu 45,- marek (cca. 565,- Kč). Já jsem měl maximálně dvacet vysílacích minut týdně. Měsíčně jsem si tedy přišel na honoráře ve výši cca. 45.000,-Kč, což byl v Západním Berlíně v roce 1975 poměrně slušný příjem. V přepočtu na dnešní hodnotu by to patrně znamenalo dvojnásobek, tzn. cca. 90. 000,- Kč.

Co bylo příčinou mého úspěchu?

Nešlo ani tak o odbornou zdatnost psát zajímavé osvětové reportáže do rozhlasových relací. To bylo tak jako tak odborným předpokladem. Šlo o daleko víc. Bylo nutné poznat a pochopit nepsaná pravidla vzájemného soužití s ostatními na pracovišti. Bylo nutné se naučit maximálnímu sebeovládání i v těch nejtěžších životních okamžicích. Uznával jsem a pozitivně jsem hodnotil velice otevřeně práci svých kolegů, ale vyhýbal jsem se lacinému pochlebování. Nabízel jsem sice pomoc svým přátelům v redakci, kteří měli problémy se zpracováním některých témat a současně jsem pomáhal s překlady z angličtiny nebo ruštiny do němčiny, ale činil jsem tak velice opatrně, aby to v nich nevyvolalo pocity závislosti a nebo dokonce komplexy méněcennosti. Je rovněž nutné naučit se umění - omluvit se za chyby námi spáchané, hlavně tam, kde se o nich ví a nelze je s úspěchem popírat. Zde všude se jedná o velmi tenké struny, které je nutné ladit s největší opatrností. Jakmile se přetrhnou, už není možné je dát znovu dohromady. Výsledek by se rovnal neúspěchu, který za určitých okolností může znamenat existenční katastrofu.

Za patnáct let mé činnosti v západoberlínské SFB a přidružených organizacích jsem si přišel v dnešním přepočtu na cca. 14.000.000,- Kč. To je částka, která by bohatě vystačovala na koupi reprezentativní vily v nějakém lepším pražském obvodu. Přestože jsem převážnou část těchto finančních prostředků prostě utratil, nemění to nic na skutečnosti, že jsem je získal. Tajemství mého úspěchu již znáte: Naučte se perfektně ovládat v pravý čas na pravém místě a úspěch se dostaví doslova automaticky. Mám to (nejen já!) vyzkoušené. Pakliže někoho v návalu hněvu urazíte, pomluvíte, resp. psychicky poraníte, nevíte nikdy, jak to dotyčná osoba ve skutečnosti bude snášet. Možná, že se vám podařilo vyrobit nepřítele na dlouhou dobu neurčitou. Bude vám v mezích svých možností škodit. Můj kamarád Josef Škrábek napsal psychologickou publikaci „Pohladit slovem“ (Praha 2005). Výztižnější název snad ani nemůže existovat… Je až neuvěřitelné, když budete "hladit slovem", kolik se vám podaří vyřešit vašich životních problémů, které se původně zdály jako "neřešitelné".

Dovolte mi, abych se nakonec s vámi podělil o citát amerického psychologa úspěchu Orisona Swett Mardena (1850 – 1924): „Lidé neúspěšní a neschopní, jsou takovými hlavně proto, neboť nedokážou udržet pod kontrolou proud svých myšlenek. Otevřou dokořán brány své mysli a vpustí do nich nepopsatelný zmatek v podobě nesvornosti, hrubosti, nenávisti a žárlivosti. Začne je ovládat ďábel a oni se potom diví, jak je to možné, že jsou tak nešťastni a potácejí se od jednoho neúspěchu k druhému. Ani ve snu je nenapadne, že příčinou toho všeho je nedostatečná kontrola a ovládání svých myšlenek. Vytvoří si ve svém nitru prostě jakousi džungli s dravou zvěří místo, aby vybudovali ve své duši chrám s konstruktivním zaměřením na svojí lepší budoucnost.“

To by snad pro dnešek mohlo stačit. Je o čem přemýšlet, pakliže dotyčný čtenář nemá hlavu pouze na to, aby měl na čem nosit čepici!