Nikdo mě nemůže podezírat z lásky k Václavu Klausovi. Platím jako notorický kritik onoho státníka. Ovšem, všechno má své morální meze. Tedy nepřekročitelnou hranici. Fyzický útok na státníka není v žádném případě kritika. Nemůžete si vystřelit na žádného prezidenta naší zeměkoule, jenom proto, že je prokazatelně budižkničemu! Kdyby se mělo střílet na každého, kdo je na této planetě budižkničemu, tak by se tento svět brzy vylidnil…

Žijeme v demokracii a tak polemiky na adresu nejvyšších představitelů státní moci jsou nejen povoleny, nýbrž dokonce žádoucí. Kritizovaní politici jsou také jenom lidé, i když se to někdy dá dost těžko rozpoznat. Existuje ad hoc známé heslo: Prasata se střídají, koryto zůstává. Demokracie není žádný ideální stav, ale zatím jsme na nic lepšího nepřišli. Vše, k čemu jsme se dopracovali před tím, bylo ještě daleko horší než to, co máme teď. Přesto, nedávné volby prokázaly neschopnost vládnoucí garnitury řídit tuto zem. Komunisté, za pomocí svých geniálních demagogů, začali porážet poněkud přihlouplé maloměšťáky, vydávající se za „konzervativce“. Půjde-li to tak i nadále, domnívám se, že ODS vymře co nevidět „po meči“ (porážkami ve volbách), tedy skončí tam, kde jsou dnes republikáni – na smetišti dějin.

Na Václava Klause zaútočil šílenec. Vybral si ho jako symbol za všechny parlamentáře ČR. Krátce před tím se útočník svěřil svému kamarádovi: „Kdybych měl bouchačku, tak půjdu do Sněmovny a všechno tam vystřílím!“

Případ se neprávem zlehčuje a i některé vládní kruhy vydávají událost za „nejapný vtip“. To neodpovídá skutečnosti. Prezidenta republiky napadl atentátník jménem Pavel Vondruš (26). Stalo se tak 28 .09. 2012 při slavnostním otvírání mostu v Chřástavě. Útočník vystřelil na svou oběť celkem sedm ran z airsoftové plastikové pistole. Munice zasáhla prezidentovu pravou paži. Poraněná část těla začala krvácet. Tedy žádný „nejapný vtip“. Na prezidenta byl spáchán klasický atentát – jedná se o zločin. Atentátník použil plastovou pistoli (maketa CZ 75 P-07 Duty). S největší pravděpodobností se rozhodl pro tuto náhradní zbraň, neboť pravou pistoli nevlastnil. Kdyby jí vlastnil, asi by jednal podle svého výše uvedeného výroku: „…půjdu do sněmovny a všechno tam vystřílím!“. Na základě této logiky by dnes Klaus figuroval už jen jako nebožtík. Pachatel si ho vybral jako symbolickou oběť svých předsudků.

Chování prezidentovy ochranky napovídá tomu, jakoby se ho chtěla rovněž zbavit. Kdyby pachatel zaútočil pravou střelnou zbraní a prezident by klesl mrtev k zemi, domnívám se, že s největší pravděpodobností by jeho osobní strážci patrně utekli. Druhý den by se buďto setkali až na Hradě a nebo nejpozději na pohřbu Václava Klause…

Ochranka nejenže nezabránila atentátu, nýbrž kupodivu ani nepronásledovala pachatele. Nezaměstnaný dělník Pavel Vondruš, vydávající se za „komunistu“ (skutečně členem KSČM půl roku byl, ale vyhodili ho za notorické neplacení příspěvků), si stačil po atentátu vykouřit cigaretu a několika novinářům poskytnout rozhovor. Teprve potom se k němu jeden z prezidentových strážců došoural. Celá tato scenérie vůbec nepřipomíná ochranu Václava Klause. Spíš se zdá jako by se jednalo o spiknutí.

Zbraň, kterou použil pachatel, mohla prezidenta i zabít. Plastové kuličky vystřelované CZ 75-07 Duty mají obrovskou razanci a jsou schopny prorazit i plastikovou láhev. Filmové dokumentační záběry nám ukazují, jak po prvních dvou výstřelech otáčí prezident svou hlavu obličejem k útočníkovi. Kdyby jeden ze zbývajících pěti výstřelů zasáhl jeho oko, střela by pronikla až do mozkové dutiny. Tak vážné poranění by prezident nemusel přežít…

To, že oběť nebyla zasažena do oka, může být náhoda. I když atentátník střílel z bezprostřední blízkosti, jeho cíl se pohyboval. Podle filmového záběru se i zdá, že vedle stojící osoba v davu diváků v době, kdy se prezident s doprovodem přiblížil, do pachatele strčila. Stalo se tak v okamžiku kdy měl střelec již namířenou zbraň na cíl. To mohlo způsobit následný efekt, že munice zasáhla pouze pravou paži atentátníkovi oběti nikoli však obličej.

V každém případě posuzování dané kauzality jako „nejapný vtip“ je zásadním nepochopením skutečné reality souběhu událostí. Současně, pakliže budou justiční orgány kvalifikovat skutkovou podstatu Klausova případu jako akt „výtržnictví“, bude to znamenat, že útok na hlavu státu se zbraní v ruce a následné zranění (ať těžké či lehké) je to samé, jako nějaká rvačka opilců na rohu ulice velkoměstského bulváru. Nevím jak vám, ale mně z toho již teď začíná naskakovat husí kůže!