Zdá se, že z hlediska zoologicko-společenského je podnájemník něco mezi člověkem a opicí. Pakliže nájemníkova práva jsou značně okleštěna, podnájemník prakticky nemá vůbec žádná a stává se jakousi cvičenou opicí nájemníka, který je mateřsky připoután k prsu majitele bytu. Tím se kruh uzavírá. Pakliže má být nájemník z bytu vyhozen, vyhazuje se i s podnájemníkem.

Je to něco podobného, jako když opouštíte byt a berete si sebou i psa. Rozdíl je pouze v tom, že živočich zvaný podnájemník nemá předepsaný náhubek ani obojek a neodvádíte ho sebou na šňůře, neboť ve většině případů nekouše. Pacičku ale podává! V opačném případě by se nestal podnájemníkem a vegetoval by pod mostem, s poněkud nevábným společenským titulem - bezdomovec.

Stát se bezdomovcem, to zvládne každý. Aby se ovšem člověk bez bytu mohl vyšplhat na úroveň podnájemníka, je nutné prokázat určitý společenský výkon, někdy též nazývaný „cvičená opice“. Prostě je nutné přitakávat, pochlebovat a zalézat nájemníkovi do konečníku v pravý čas, na správném místě. Doporučoval bych rovněž trénovat i zobání z ruky. Patolízalství je naprostým předpokladem. Nadbíhání potencionálním nájemníkům je jakousi předfází k úspěšné realizaci podnájmu. Jinak je na místě dodat že „podnájemnictví“ je vědou samou pro sebe, kterou je nutné ovládat, aby budoucí adept neskončil ve fázi „spím pod širákem“. Jde o terminus technicus. Používali jsme ho coby čundráci jezdící na víkend s baťohem do přírody a spící v lese pod borovicí...

Vzpomínám si na svá studentská léta v Rakousku. Na Universitě ve Vídni působil jakýsi profesor Felix Ermacora. Ten, když si na někoho zasedl a chtěl ho nechat propadnout, zadal mu seminární práci na téma „Dějiny podnájmu v Rakousku v letech 1848 - 1948“. Jednalo se o zcela jistou popravu, neboť na toto téma neexistovaly v knihovnách, ani v archívech žádné podklady. Ostatně, nehledě na ono naprosto utopické dějinné období 1848 - 1948, které si pan profesor sám vymyslel, a chcete-li se dozvědět něco sociologicky bližšího na téma živočich zvaný podnájemník, nenajdete opravdu zhola nic. Týden jsem v londýnském British Museum pilně bádal. Pod nadpisem „History of leases land“ jsem se pouze dočetl, že ve Spojeném království vznikli podnájemníci (subtenants) teprve koncem 18. a začátkem 19. století, když došlo k masovému vystěhovalectví z venkova do měst a v továrních halách byly všechny kouty k přenocování obsazené.

Patrně v této době vznikla i v Praze následující anekdota: V jakémsi činžáku na Žižkově bydlelo v jedné místnosti pět rodin. Každá v jednom koutě a ta poslední uprostřed. Bydleli tam všichni šťastně a v pohodě, dokud si ta rodina uprostřed nevzala k sobě podnájemníka.

Jinak, možná o tom nic nevíte, ale v některých kantonech ve Švýcarsku bylo podnájemnictví povoleno až v roce 1990 (Obligationrecht) a do té doby byl podnájemník takřka považován za protispolečenského živočicha, volně pobíhajícího k odstřelu. Švýcarsko má vůbec podivuhodné zákonodárství. Do roku 1971 tam nesměly ženy k volebním urnám. Vzpomínám si velice dobře na mé putování Švýcarskem s kamarádem Karlem Gavlasem. Ještě v roce 1970 jsme tam četli na některých gastronomických zařízeních nápisy “Ženám vstup zakázán!“ (Frauen haben keinen Zutritt!). Pakliže jste si chtěli dát v dané putyce polévku s houskou, musela na vás počkat manželka na chodníku...

Vraťme se však k podnájemníkům. V Česku, až na drobné výjimky, tento živočišný druh skoro vymřel. Nejrozšířenější zde byl do poloviny dvacátého století. Sám nebo s dalšími spoluživočichy přebýval v jedné místnosti (jakási klec bez mříží), kterou mu za jistý obolus přenechal k užívání nájemník, který si byt najal od všemocného “pana domácího“. Podnájemníci platili dohodnutou činži, měli dodržovat čistotu, mluvit potichu a včas se vracet do “klece“. Mnozí z nich nesměli přijímat návštěvy, což se bezprostředně odráželo na jejich rozmnožování. Po čase ono opatření logicky vedlo k jejich biologickému vymírání...

Následkem bytové kalamity, se socialismus zásadně zastal “vykořisťovaných podnájemníků“. Pánové domácí se odstěhovali do komunistických žalářů a podnájemníci obdrželi od “diktatury proletariátu“ tolik práv, že začali ohrožovat samotné nájemníky. Ti se tedy uchýlili k radikálnímu řešení a rozhodli se, pod různými rafinovanými záminkami, podnájemníků zbavovat. Komunisté tím pádem, ve snaze tomuto živočišnému druhu pomoci, ho přivedli k úplné likvidaci. Nejpozději v době vypuknutí tzv. “sametové revoluce“ v roce 1989 byl v Československu živočišní druh, zvaný podnájemník, prakticky až na drobné výjimky již vyhuben.