Nikoli pravda vítězí, nýbrž pravda vyděsí. T. G. Masaryk nás nabádal „nebát se a nekrást“. Minulost presidentů Klause a Zemana nám spíš připomíná výzvu „nebát se a nakrást“. Deduktivně viděno, mimo Masaryka a Havla nebudeme mít v nejbližší budoucnosti nikoho, o koho bychom se mohli morálně opřít…

Na otázku, zda bude Zeman lepší než Klaus, dává zajímavou odpověď Zuzana Roithová (KDU-ČSL) : „Myslím si, že může být v ledasčem lepší než Václav Klaus, ale to by bylo málo, protože to je víc než snadné.“ Prostě, stačí nekrást plnicí pera, tužky i další prkotiny a morálně jste složili prezidenta kleptomana bleskurychle na lopatky. Jistě, to je opravdu málo a příliš snadné. Co nám tedy dalšího může nabídnout Miloš Zeman? Čteme-li jeho knihu „Jak jsem se mýlil v politice“ (Praha 2005, bestseler: 135 000 výtisků, honorář: 2.700.000 Kč), dojdeme brzy k názoru, že dosavadní politický život autora není nic jiného než jakýsi vodopád nedomyšlených chyb. Aby se ze svých vlastních omylů nakonec nějak vymotal, začne je svádět na své "spolupachatele", hlavně Grosse a Špidlu. Ale ať děláte, co děláte, nikde se nemůžete dočíst, co mu ti dva vlastně udělali...

Václav Klaus nám přibouchl dveře do Evropy. Kdyby vyhrála volby Bobošíková, tak by je ještě navíc zamkla na dva západy. Zeman je bezesporu eurofederalista, dveře do Evropy pro český národ sice znovu otevře, ale tyto dveře nebudou žádnou bránou do celého světa, jak by tomu bylo v případě Karla Schwarzenberga, nýbrž jakýmisi zadními vrátky do zahrady ovoce hojnosti. V tomto ohledu bude pochopitelně lepší než Klaus, ale mezi „zadní brankou“ (Zeman) a gigantickým "zámeckým vjezdem" (Schwarzenberg) je rozdíl asi jako mezi ručně šitým smokingem a plavkami ze „second handu“.

Když jsem se dozvěděl výsledky prezidentských voleb druhého kola, měl jsem pocit jako by mě umřel nějaký blízký příbuzný. Určitě každý z vás takový pocit zná. Není to přímo zoufalství, nýbrž záchvat jakési hluboké beznaděje a bezradnosti. Prostě nastalo něco nepopsatelně smutného, co vlastní vůlí i silou nemůžete zvrátit. Šance se utopila a již se nevynoří. Je to hrozná zkušenost, pakliže to máte černé na bílém: větší polovina českého národa není schopna potrestat lež, zlodějnu, hulvátství, aroganci a cynismus. Naopak, ještě navíc si tyto hodnoty postaví do čela své země. Vyvolává to ve mně dojem, jakoby mnozí z nás uvedené silné vady lidského charakteru spíš obdivovali než, aby je odsuzovali a nedávali jim šanci přežívat…

Podívejte se nyní na skutečnost, jak budoucí hlava státu komunikuje s tiskem: „Zjistil jsem, že největší počet pitomců na čtvereční metr je mezi novináři.“

Jak chce vítěz nynějších prezidentských voleb sjednotit rozdělený národ, aniž by neměl podporu masmédií?

Co například říkáte tomuto hulvátství: „Za celý svůj život jsem se nesetkal s blbějším a závistivějším stvořením, než je český novinář.“

Je tomu asi tak, jakoby si byl někdo vědom toho, že musí vstoupit do řeky a plavat, aby se dostal po proudu k cíli a přitom by vylezl v Praze na železniční most, kde by se rozhodl skočit po hlavě do vypuštěné Vltavy.

Pakliže si chcete přečíst jakýsi druh sociální pornografie, tak bych doporučoval toto: „Novináře dělím do dvou skupin. Tou první skupinou jsou normalizační komunistická práčata. Tento typ pokládám za novinářské prostitutky a hluboce jimi pohrdám. A pak je druhý typ novinářů. A to nejsou jen hlupáci, to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o
všem a nerozumějí ničemu. A tito hlupáci spolu s novinářskými kurvičkami vytvářejí mediální prostředí v této zemi." Opravdu si myslí budoucí prezident, že když bude o novinářích mluvit jako o "kurvách v bordelu" získá si je tím na svoji stranu!?

Svůj alkoholismus definuje náš budoucí pan prezident takto: „Pokud jde o nápoje, nevědomí novináři mě spojují s becherovkou, aniž tuší, že už léta dávám přednost vynikající Jaroškově slivovici. Šíří se fámy, že mám velmi rád becherovku a pivo. Obě jsou pravdivé“. Prostě, dává sice přednost slivovici, ale též pije becherovku a pivo. Není snad jedno, čím se člověk zpije do němoty a potom leze po čtyřech?

Kdo vypustí z věznic do ulic zločince, dává tím najevo, že jejich bývalá činnost žádným zločinem nebyla. Není důležité, zda se taková morální perverzita nazývá „amnestie“ nebo „milost“. Čtete-li publikaci Václava Klause „Spor o amnestii“ (Praha 2013) naplní vás obsah přesvědčením, že autor vůbec nemá nejmenší tušení, co vlastně napáchal. Jeho hodnoty všeobecné morálky civilizace jsou naprosto zvrácené. Tento prezident se obrátil zády ke kandidátovi původně vlastní strany, kterou založil (ODS), Přemyslu Sobotkovi a místo toho začal doporučovat bývalého komunistu a sociálního demokrata Miloše Zemana. Křivější charakter si už ani nedovedu představit...

Vrcholem perverzity je prohlášení k Zemanově prvenství v prezidentských volbách: „Zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“. Klaus opět nemá tušení, o čem mluví. Zeman nebojoval o „pravdu“ a „lásku“, nýbrž o úřad prezidenta republiky, který se v březnu 2013 na dalších pět let uvolní. Jakých prostředků k tomu použije, mu bylo naprosto lhostejné. V žádném případě to ovšem ani "láska", ani "pravda" nebyly.