Nástupce Václava Havla, alias druhý prezident ČR, nikdy žádné oficiální pozvání do USA neobdržel. Prostě coby hlava České republiky do Ameriky nesměl. Zatímco Václava Havla v USA oslavoval americký kongres mohutným aplausem ve stoje a americký prezident (Bill Clinton) dokonce za Havlem přijel do Prahy, Klaus si četl při jednom z projevů svého předchůdce na Pražském Hradě provokativně noviny. Již to samo o sobě mělo být všem signálem k tomu, že tato osoba k reprezentativním účelům českého státu nedorostla…

Stranické intriky se však takovouto logikou neřídí. Vrcholným straníkům jde často pouze o to, mít v čele někoho, kdo je bude chránit, aby si mohli udržet svá mocenská postavení. Ona mocenská postavení se časem mohou měnit v mafiánská hnutí a pragmatická „kmotrovství“, končící v bezohledném tunelování – lidově vulgárně řečeno: „zlodějna ve velkém“. Václav Klaus byl pro takovýto druh činnosti doslova predestinován. Nakonec amnestoval ty, kteří byli dopadeni při činu (jakýsi druh „dopravní nehody“) tím, že je propustil na svobodu. On sám byl sice pouze kleptomanem, ale množí se hlasy těch, kteří ho podezírají z přímého či nepřímého spojenectví s tuneláři. Vždyť to bylo jeho mocenské postavení, které jim umožnilo jejich beztrestný návrat do společnosti.

Jednoho dne toho mělo ad hoc celkem 38 senátorů až po krk a podalo proti bývalému prezidentovi trestní oznámení, kvůli „velezradě“. O eventualitě zažalovat prezidenta Klause pro velezradu se v minulých letech už diskutovalo vícekrát, vždy se ale setrvávalo pouze u úvah. Například v roce 2009, kdy Klaus odkládal podepsání Lisabonské smlouvy o fungování EU, hovořil o porušování české ústavy a prezidentského slibu tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL), který se zmínil i o možnosti obžalovat hlavu státu z velezrady. Ovšem už na jaře 2004 o stejné žalobě uvažoval i tehdejší senátor Zdeněk Bárta (KDU-ČSL), který prezidenta obvinil z toho, že hlemýždím tempem ve výběru kandidátů na ústavní soudce, blokoval činnost této instituce. V roce 2013 k tomu ještě přibyla kontraverzní amnestie, balancující na hranici brutální kriminality…

Statečnost zmíněných 38 senátorů je sice příkladná, ale ke zbavení funkce prezidentského úřadu mělo dojít v případě Klause již dávno. Německá kancléřka Angela Merkelová zatočila se svými dvěma prezidenty SRN (Horstem Köhlerem a Christianem Wulffem) včas a daleko radikálněji ještě v době, kdy neměli možnost napáchat další veřejné škody. Prostě je donutila, aby odstoupili – věc se odehrála relativně potichu a bez ústavního soudu. Ovšem nuťte Nečase vyvíjet na Klause nátlak, aby tento neprodleně, coby prezident, odstoupil. Již samotné pomyšlení na takovýto mimořádně odvážný akt vyvolává minimálně úsměv na tváři, pakliže se snad dokonce nehodláte dát do huronského smíchu a popadat se za břicho!

Podívejme se na celou kauzalitu od samého počátku. Prezidentský slib zcela jasně říká: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." (Ústava ČR, čl. 59, odst. 2). Pakliže někdo krade propisovací tužky a plnicí pera v tuzemsku a i v zahraničí, jedná tím proti zákonu, a tím porušuje prezidentský slib ve smyslu článku 59, odst. 2 Ústavy ČR. Již v tento okamžik měl senát, parlament a předseda vlády České republiky navrhnout prezidentovi, aby odstoupil, neboť „jedná protizákonně a i jinak špiní dobré jméno naší republiky v zahraničí“.

Dále by bylo bývalo nutné provézt revizi, jak dalece je akceptovatelná osoba Václava Klause jako hlavy státu, pakliže má zakázaný přístup k našemu nejhlavnějšímu spojenci USA. Je to asi tak, jako by v době komunistické totality Gustáv Husák nesměl do Moskvy. Větší absurditu si ani nelze představit. Dále odcházející prezident nikdy v zahraničí nereprezentoval český národ, nýbrž obtěžoval tamní obyvatelstvo svými vlastními poněkud zvrhlými názory, jejíž absurditu nebylo možné nepřehlédnout. S amnestií, jako s vrcholem kriminálního jednání (velezrada) bylo přesto nutné počítat, když nikdo z vládních činitelů nebyl schopen prohlásit, že tento muž na úřad prezidenta republiky vůbec nedozrál a není schopen jej zastávat ve smyslu ústavního prezidentského slibu. Tím se mu právě naskýtala možnost pokračovat v porušování ústavy i nadále a tuto činnost dokonce zintenzivnit.

Buďme opravdu alespoň rádi, že nikomu nevyhlásil válku a tím se nepostaral o definitivní vyhlazení českého národa v nějakém, absolutně bezvýznamném a pouze v jeho hlavě existujícím konfliktu.

Prezidentský slib doplňuje článek 60, Ústavy ČR: „Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho jako by nebyl zvolen“. Základním pojmem (terminus technicus) je zde normativní výklad slova „výhrada“. Václav Klaus transparentně porušil slib opakovaně. Pakliže by šlo o „výhradu“ v materiálním smyslu výkladu zákona, tzn. „výhradu“ lze chápat jako přípravu trestného činu a jeho dokonání aniž by došlo k ústní definici vyjádření „výhrady“ (teoretická jurisprudence), pak by bylo vy smyslu článku 60, Ústavy ČR, nutné na něho pohlížet jakoby prezidentem nikdy nebyl. A to se všemi důsledky trestných činností, kterých se opakovaně dopouštěl jako zcela normální občan České republiky .