Slavení Velikonoc nabývá v mnoha zemích této zeměkoule až perverzních forem. Jde doslova o týrání lidí a to jak žen, tak i mužů. Ovšem dotyčné “oběti“ se podřizují danému rituálu dobrovolně. Někdy se prý na své trýznění doslova těší. Naše tradiční šlehání pomlázkou a koledování o vajíčka u českých žen, je proti tomu, co se děje v některých jiných zemích tohoto světa, naprosto neškodným obyčejem...

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Jde o oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Došlo k tomu prý třetího dne v noci po jeho ukřižování a to roku 30 nebo 33. Slovanské pojmenování Velikonoc je tím pádem odvozeno od pojmu “velká noc“. Opustíme-li evangelickou liturgii oné církevní události a převedeme-li onen fakt do empirické analýzy historicko-politologické metodiky, dospějeme k dedukci, že Ježíš přežil svou smrt, na kříži nezemřel a i když se po zmíněných třech dnech rekonvalescence určitě necítil ve vrcholové formě, přesto byl alespoň na živu. Diskutoval se svými politickými přívrženci, ukazoval jim tělesné rány, které mu způsobila římská státní exekutiva a vyzýval své ctitele (dnes bychom řekli „voliče“), aby následovali jeho sociální ideologii, zakládající se na hlubokém humanizmu, jež odmítalo otroctví, což tehdejší Řím v žádném případě nemohl potřebovat...

Kdy se Kristus narodil, nevíme, a kdy zemřel, nevíme také. Aby se křesťanská církev mohla nějak orientovat v původně germánských a židovských oslavách, převedla pod svou kontrolu, svátek „vánoc“ (Germáni) a připsala je k „narození“ Ježíše Krista. Rovněž „Velikonoce“ (ve skutečnosti židovský svátek „pesach“), připsala ke “zmrtvýchvstání“ Ježíše Krista. Tím nebylo nutné nikoho podezírat z pohanství nebo “božího rouhání“. Problém se tak vyřešil sám.

Původní „Velikonoce“ (tedy židovský „pesach“), jsou ve skutečnosti oslavovanou památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z utrpení egyptského otroctví. Ovšem i zde se jedná o účelově orientovanou politicko-ideologickou imaginaci, neboť žádné písemné prameny z té doby o tom neexistují. Působení Mojžíše je těžko prokazatelné, natožpak abychom mohli určit na den přesně datum příchodu Izrealitů do “země zaslíbené“.

Slovo “pesach“ znamenalo v tehdejší hebrejštině “přechod“ a k žádné politické události se nevztahovalo. Jednalo se o zcela přirozený „přechod“ ze zimy do jara. Židé z toho měli radost a onu roční událost oslavovali. Ostatně nebyli sami. Totéž činili Germáni (svátek Ostern), Anglosasové (svátek Eastern), Frankové (svátek Pâques) a ostatní národové.

Finové sice nazývají Velikonoce „pääsiäinen“, ale v lidové mluvě se též objevuje „piiskaa“(mrskačka). Avšak místo koledování s pomlázkou, se muži zaměří na vyhlédnutou ženskou oběť. Poté vtrhnou do srubu, a manžela podrží. Jeho manželku ohnou přes pelest postele, sundají jí kalhoty a na holou zadnici jí rákoskou vymrskají. Po této exekuci vypijí s manželem několik panáků vodky. Nakonec jdou všichni nazí do sauny...

Maďaři pěstují jiný obyčej. Nazývají Velikonoce „húsvét“, což znamená ve volném lidovém překladu „kradení masa“. Jde o starý obyčej húnských divochů. Vyhledají si vhodný statek a tak dlouho mučí svojí ženskou oběť, až prozradí kam schovala jitrnice, salámy a láhve s vínem.

Nejjednodušší to mají Poláci. Ty prostě zabuší na dveře a když dáma otevře, polejou jí kýblem s vodou. Dál se nekoná nic a podivná chasa jde o dům dál. Pakliže se ovšem spletou a omylem hrcnou vodu na manžela, tak ten má právo je rovněž polít studenou vodou. V této souvislosti se snad jedná o ty nejlevnější Velikonoce na světě.

Poněkud podivné zvyky se udržují ve Velké Británii. Tak např. v Anglii v době Velikonoc házejí své duchovní do kádě se studenou vodou. Podle deníku “The Telegraph“ se při těchto radovánkách v roce 2012 málem utopil Dr. John Sentamu, arcibiskup z Yorku. Navíc v Anglii tradičně ženy přivazují muže k židlím a za propuštění požadují peníze. Podle bulvárního „The Sun“, když nedocílí kýženého množství platidla, prý některé z nich dokonce vyhrožují rozdrcením varlat.

Patrně, aby se nebezpečí utonutí v kádi Skotové vyhnuli, převlékají se jejich duchovní pastýři za velikonoční zajíce. Schovají v okolí obydlí svých věřících vajíčka a pak zaklepou na dveře domu. Když děti otevřou, vyzvou je, aby vajíčka hledali. Závěr tohoto aktu je velice romantický. Děti, jako „pomstu“, že museli vejce hledat, smějí “velikonočního zajíce“ zmlátit klackem a někdy si i paní matka nenechá ujít příležitost, aby ho nepřetáhla nákupní taškou, alespoň se o tom zmiňuje bulvární „Daily Mirror“.

Doslova hororové Velikonoce se konají v Norsku, patrně po vzoru krutých Vikingů. V Norsku je, kromě lyžování v tradičních kostýmech Vikingů na horách a malování vajíček, tradicí řešení různých úkladných vražd. Všechny hlavní televizní stanice vysílají kriminální a detektivní story, jako je například Hercule Poirot nebo příběhy od Agathy Christie. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit uhodnout, kdo je bestiálním vrahem. Samozřejmě také vychází o velikonocích mnoho knih na dané téma. Dokonce i krabice od mléka bývají potištěny příběhy s vražednými zápletkami. Jednou větou: Velikonoce protkané hrůzou!

Velikonoční symboly můžeme vystopovat už z doby dávno před působením Ježíše Krista. Například “velikonoční zajíček“ má prokazatelně původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara. Symbolika zajíce se dedukuje z tradice oslav svátku germánské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozen i anglický název křesťanských Velikonoc „Easter“, tak jako německý „Ostern“. Podle legendy germánská bohyně Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro snášel vejce jako pták.

Co mají tyto uvedené židovsko-germánské tradice co do činění se zmrtvýchvstáním Ježíše Krista? Prostě a jednoduše - nic!