Miloš Zeman se před prohlídkou korunovačních klenotů opět opil, vrávoral a měl upřímnou snahu upadnout. Z korunovačních klenotů se nic neztratilo, neboť Václav Klaus nebyl na blízku. Panu prezidentovi se tak pletl jazyk, že nebyl schopen ani nikoho pomluvit a neměl již sílu, aby vynadal novinářům. Něco si sice brumlal pro sebe, ale to zas není tak důležité. Prostě, jedním slovem: Ostuda mezinárodního formátu!

Zalkoholizovaná hlava státu neušla pozornosti zahraničních novinářů, a tak se podařilo Číňanům vyhotovit jakési video, řekl bych na téma: „Češi jsou národ opilců v čele se svým vrchním násoskou Milošem Zemanem“. Dovolím si tvrdit, že se takto v zahraničí postupuje proti českému národu neprávem. Český občan bohužel musí nosit na bedrech to, co jeho prezidenti doma nebo v zahraničí napáchají a není toho málo: zbabělost, kapesní krádeže, patolízalství, opilost, jízda veřejnými prostředky na „černo“ a další neřesti charakteru lidské malosti…

Podívejme se nyní na lidská selhání a některé slabosti charakteru českých prezidentů od samého počátku vzniku ČSR. Často jde pouze o ústní podání, neboť oficiální záznamy takovýchto trapasů se pokud možno nezaznamenávají. Stín přesto padá na celý národ. Když veřejně krade a chlastá sám prezident, tak co potom normální občan? Patrně se jedná o národ zlodějů a alkoholiků! Není to sice pravda, ale přesto takové předsudky v zahraničí vznikají, trvají staletí a je nesmírně těžké je eliminovat.

V letech 1918 – 1938 jsme byli francouzským protektorátem (viz k tomu „Francouzský protektorát zvaný Československo“, blog iDnes.cz, 25. 10. 2008). Od března 1919 prakticky vládla v ČSR tzv. „Francouzská vojenská mise“ v čele s generalissimem Mauricem Pellém, který byl rovněž vrchním velitelem ozbrojených sil ČSR. V Československu nepodléhal nikomu a byl podřízen přímo francouzské vládě v Paříži. Pánové, jako T.G. Masaryk, Edvard Beneš, Antonín Švehla, Karel Kramář a další si k němu chodili poslušně pro příkazy, které potom aportovali českému národu. Pojem „samostatná republika“ je bájnou legendou.

První prezident ČSR sice razil heslo „nebát se a nekrást“, ale ne vždy se tím sám řídil. Každopádně při jedné audienci v Pellého vile v Praze na Letné, ze strany „tatíčka Masaryka“, se generalissimovi ztratil jezdecký bičík. Našli ho u pana prezidenta. Ten se Pellému omluvil, že prý se jedná „o záměnu“ a ukradený objekt vrátil. Tím se liší od Klause. Ten doposud odcizené tužky a pera nevrátil.

Druhý prezident, Edvard Beneš, se bál létat, cestovat lodí, při jízdě autem se bál sedět vpředu a jinak byl nápadný svým trpasličím vzrůstem. Vzniklo anekdotické přirovnání: „Bude vydán nový pětník a prezident Beneš na něm bude zobrazen ve své skutečné velikosti.“

Úchylkou pana prezidenta Beneše bylo krást kávové lžičky přímo v jídelních prostorách královské Royalty a jezdit londýnským metrem (London Underground zvaný „tube“) na „černo“. Když už toho bylo trochu moc, zakročil ministr zahraničí Anthony Eden. Prý, pokud má pan prezident a exilová vláda ČSR nedostatek kávových lžiček, je ochotna vláda jeho veličenstva dodat toto zboží přirozenou cestou. Způsob jakým čelí pan prezident ČSR tomuto nedostatku, je prý v diplomatických kruzích Spojeného království značně neobvyklý… Odcizené kávové lžičky Edvard Beneš sice vrátit nemusel, ale po válce si je nechali Angličané zaplatit i s dalšími relikviemi, jež byly k dispozici exilové vládě v době II. světové války, zasláním tučné faktury.

Největší krádeže, které se ovšem Beneš dopustil, byly jeho „zestátňovací dekrety“. Touto legalizovanou zlodějnou prakticky oloupil většinu národa o majetek a otevřel bránu komunistům k totalitní moci.

Na rozdíl od „znárodňovacího zloděje“ Edvarda Beneše byl Klement Gottwald hlavně kriminálním vrahem. Bezohledně ve svých politických procesech 50. let nechával popravovat naprosto nevinné oběti (podle dnešních měřítek) a desítkám mužů i žen vyměřoval dlouhodobé tresty včetně doživotí, jenom proto, že nesouhlasili s „vítězným únorem“ 1948. Tak jako Masaryk a Beneš dopustil se drobné krádeže tím, že v době jeho návštěvy v Moskvě, kde byl ještě coby předseda vlády, ukradl Stalinovi dýmku. K tomu Jan Masaryk: „Gottwald odjel do Moskvy coby nekuřák a vrátil se Stalinovou fajfkou v hubě.“ Snaha aféru v Praze zamést pod stůl se nějak nedařila, a tak se musel sovětský velvyslanec Valerij Zorin rozhoupat k prohlášení, že prý Stalin dýmku Gottwaldovi dobrovolně „daroval“. Nebyla to pravda.

Antonín Zápotocký začal s krádežemi ještě daleko dříve, než se stal tzv. „druhým dělnickým prezidentem“. Během války působil v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg jako "kápo", kde prý okrádal holandské občany o jejich osobní majetek. V době svého prezidentování 1953–1957 si objednal tahací harmoniku (kdysi byl vynikajícím harmonikářem), kterou nikdy nezaplatil…

Antonín Novotný, na rozdíl od svých předchůdců, sice nikomu nic neukradl, ale stal se obávaným falešným hráčem mariáše. Prý rád žvýkal, a protože žvýkací guma byla k dostání pouze v Tuzexu, jeho žena Božena Novotná mu na „černo“ obstarávala tuzexové bony. Tato činnost byla podle tehdejších právních norem nelegální a mnoho tzv. „veksláků“ za ní bylo trestáno. Paní Boženě se ani vlas na hlavě nezkřivil a prezident Novotný mohl ilegálně žvýkat, jak se mu zachtělo…

Armádní generál Ludvík Svoboda se stal „válečným hrdinou“ ačkoli nejsou z jeho strany žádné hrdinské činy známy. V roce 1948 zradil prezidenta Beneše, neboť vydal, coby ministr obrany, armádě rozkaz, aby nezasahovala proti komunistickým „dělnickým milicím“. Jeho zásluhou se tím pádem dostali komunisté k totalitní moci bez jediného výstřelu. Ministrovi obrany se KSČ odvděčila tím, že ho 1950 zbavila funkce ministra a poslala jej do JZD v Hroznatíně, aby tam kydal hnůj. Když se armádní generál stal v roce 1968 prezidentem ČSSR, podobně jako 1948, vydal 21. 8. 1968 armádě rozkaz, aby v žádném případě nekladla proti postupujícím okupačním jednotkám SSSR ozbrojený odpor. O případných krádežích z jeho strany není nic známo.

Tzv. „normalizační prezident“ Gustáv Husák, trpěl patrně jakýmsi duševním nedostatkem. Sice přímo nekradl drobnosti jako jeho předchůdci, ale soustavně opouštěl kantýnu ÚV KSČ bez placení. Ačkoli to neměl zapotřebí, neplatil ani snídaně ani obědy – prostě bez placení utekl. Jeho žena Viera Husáková to chodila potom dodatečně vyrovnávat. Po její smrti v roce 1977, Husák s „útěky bez placení“ přestal.

Přesto svému okolí nedůvěřoval a „své“ porcelánové nádobí si nechal opatřit vlastními iniciály. Tak např. v barokním zámku v Táboře-Měšicích je možné vidět i Husákovy hrnky na kávu s iniciály „G.H. KSČ“. Že by se soudruh prezident Gustáv Husák domníval, že jeho spolustolovníci z ÚV KSČ jsou stejní zloději jako on a své nádobí si raději podepsal?

Proč je český národ od roku 1918 trestán takovými politickými „reprezentanty“ na nejvyšší úrovni, je mi záhadou. Patrně na nás Bůh uvalil toto neúnosné břemeno za nějaké tajné hříchy, o kterých ovšem já osobně nic netuším. Nějak se z tohoto bludného kruhu nemůžeme vymotat. Po kleptomanovi Klausovi nastoupil alkoholik Zeman. Teď již zbývá pouze nějaký pedofil, skandální homosexuál nebo lesbička…