Květnové počasí je prý podobné Nečasově vládě – mizerné a nevypočitatelné. Někde jsem dokonce četl tuto poučku: Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Květen, topím jak kretén. Ano, v životě lidském to není snadné a proto nezbývá než otevřít „hubu“ a začít od rána do večera nadávat…

Ovšem všechno zlé může být i k něčemu dobré. Někteří naši předkové v době mizerných krizí, vymysleli dokonce nadčasové vynálezy. Jedná se o osobnosti, řekl bych – takřka neznámých gigantů, kteří neprávem upadli v zapomnění. Snad asi proto, že to nebyli ani političtí intrikáni, ani zločinci v „bílých límečcích“ (též zvaní „tuneláři“), ani nezapomenutelní hrdlořezové a diktátoři…

Připomeňme si třeba prostinký houskový nebo bramborový knedlík. Ne snad, že by se naši sousedé o jeho zhotovení nepokoušeli. Přesto nejlepší knedlíky na světě vyrábí český národ. Vynálezce tohoto oblíbeného pokrmu takřka nikdo nezná. Je to nevděk? Určitě nikoli – jde o zcela průhledné lidské opomíjení. Hlavní věc, že nás učebnice dějepisu informují o každém kroku nějakého světového hrdlořeza, který lidstvu ničím, ale opravdu ničím neprospěl. Ve škole jsou žáci nuceni si pamatovat data narození a úmrtí různých politických zločinců a selhávačů, někým nebo něčím přistrčených ke korytu. Co si má onen žák v životě i v budoucím existenčním snažení s takovýmto druhem informací počít?

Přejděme raději k těm knedlíkům. V době protitureckého tažení (1788 – 1789) došlo k neštěstí. Ve velké peci jednoho statku se český vojenský kuchař Josef Saleta právě chystal péci pro mužstvo chléb. Vzduchem však náhle zahvízdala turecká dělová koule. Na neštěstí zrovna zasáhla světnici s pecí a rozdrtila jí na padrť. Co teď? Těsto bylo již hotové, ale nebylo možné jej upéci. Saleta pobíhal sem i tam, chytal se za hlavu a soustavně nadával Turkům (asi tak jako dnes většina národa Nečasově vládě), prostě – cítil se bezmocný. Jak nakrmí vojáky? Pak ho ovšem napadla spásná myšlenka: Co kdyby to těsto místo pečení, prostě uvařil? A tak Josef Saleta vynalezl houskový knedlík. Prosím čtenáře, aby si zapamatoval technologický postup objevu: svízelná situace + nadávání = vynález houskového knedlíku.

Nyní se soustřeďme na bramborový knedlík. V době napoleonských válek (1803 – 1815) nebylo k dostání zhola nic. Chybělo prostě všechno, na co si člověk vzpomněl. Hospodářská situace tak trochu připomínala budování socialismu v Československu po roce 1948. Česko-rakouský vojenský kuchař Franz Trawniček se právě chystal napéci pro mužstvo vdolky, když zjistil, že nemá dostatek mouky. To ho rozzuřilo. Láteřil, mlátil se vším kolem sebe a se slovy: „Já se na to vyseru!“ vyběhl ze statku na dvůr. Tam spatřil selku jak krmí vepře nastrouhanými vařenými bramborami, promíchanými s obilnými otrubami. Trawničkovi svitlo v hlavě: „Když to můžou žrát prasata, proč by to nemohla žrát armáda!“ Pokrm z mouky nastavený strouhanými bramborami však při pečení nedržel pohromadě, rozpadal se. Kuchtík tedy těsto uvařil a tak vznikl bramborový knedlík. Opět prosím čtenáře, aby sledoval technologický postup vynálezu: nedostatek mouky („socialismus“) + zoufalství doprovázené zaklínacími výroky „Já se na to vyseru!“ tak jako „Když to můžou žrát prasata, proč by to nemohla žrát armáda!“ = zhotovení bramborového knedlíku.

A nyní do třetice všeho dobrého i zlého. Začátkem 20. let dochází v ČSR k silnému ekonomickému rozmachu, jehož „otcem“ se stal ministr financí Alois Rašín. Pod heslem: „Ono je to těžké. Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus. A kde hrozí socialismus, tam hrozí bída“, zahájil Rašín hospodářskou politiku tzv. „kontrolované deflace“, aby zabránil katastrofálnímu zničení měny (inflaci), která postihla Rakousko, Německo a Polsko. Opatření mělo za následek přebytek produkce na trhu v ČSR, kde bylo nyní nutné nadměrnou výrobu vyvážet do zahraničí. V roce 1922 vznikl v ČSR velký nadbytek vepřového masa a bylo nutné získat zámořské trhy, ale jak? Existovala sice tzv. „pražská šunka“, ale i ta v uzeném stavu nevydržela cestu do USA, Kanady nebo Austrálie. Majitel pražské „Zvonařky“, Ing. Jan Šimáček, začátkem v roce 1922 nadávat, kudy chodil. Jeho žena Josefa (vdova nejlepšího výrobce „pražské šunky“ Antonína Chmela) si rvala vlasy: Co s nadbytkem „pražské šunky“ pro kterou nebyl ani v ČSR, ani na evropském kontinentě odbyt?

Klasickou konzervu Šimáček rozhodně odmítal, neboť by znehodnotila typickou chuť „pražské šunky“ a tak v záchvatu zoufalství vymyslel tenkostěnnou konzervu ve tvaru jakéhosi velkého „vajíčka“, kde při tepelném zpracování vznikne šunkový rosol a tím udrží šťavnatost výrobku. Tím byla tzv. „Bohemia Prague Ham – Canned Meat Product“ na světě. Zde je opět nutno pozorovat technologický postup směřující k vynálezu: Šimáček nadává, kudy chodí + Šimáčková si rve vlasy = vývoz „pražské šunky“ do USA, Kanady a Austrálie.

Jaké vyplývá poučení z těchto objevů neznámých velikánů Salety, Trawnička a Šimáčka? Tito lidé sice nadávali, zoufali a lamentovali, ale místo, aby to vzdali a zvedli ruce, raději zvedli hlavu. Češi, nikoli ruce, nýbrž hlavu vzhůru! Kde je vůle, tam je i cesta! Možná trnitá, neschůdná, blátivá, mizerná – ale je. Co takhle sice nadávat na počasí, na Nečasovu vládu, na Zemana, na Kalouska, avšak přesto se pokusit přeměnit ono naše vlastní zoufalství na nějaký rozumný vynález? I když - upřímně řečeno – nevím jak vy, ale mě osobně (tedy mimo nadávání), momentálně vůbec nic nenapadá…