Šéf sněmovní frakce komunistů byl nepříjemný. Bez obalu jasně prohlásil: „My budeme důslednou šťouravou opozicí u věcí, které jsou proti našemu programu, které nás zlobí. Budeme doopravdy hnusně šťouravý.“ Postoj Pavla Kováčíka českou veřejnost poněkud znejistil. Jeho myšlenky totiž vzdáleně připomínaly výrok Klementa Gottwalda: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry... Přejde vás smích!“

To je pravda. Po výroku předsedy frakce komunistů Kováčíka, mnohé přešel smích již teď. KSČM se totiž stala nejsilnější opoziční silou v parlamentně a je si toho plně vědoma. Situace se má následovně: Vládní koalice (ČSSD + ANO + KDU-ČSL) 111 mandátů. Oposice - KSČM = 33, TOP 09 = 26, ODS = 16 a Úsvit = 14 mandátů. Ještě navíc je předseda KSČM, Vojtěch Filip, místopředsedou Poslanecké sněmovny. Komunisté jsou tedy “obslouženi“ víc než dobře.

S celkovým počtem 89 opozičních křesel by mohla KSČM teoreticky vytvořit jakýsi druh „Národní fronty“ proti vládnoucí koalici a stát se její vedoucí, tak jako řídící silou oné „národně-frontové opozice“.

Komunisté jsou totiž velice přizpůsobiví, ohební a schopní všeho, co jim umožní posléze získat absolutní moc. V dějinách to prokázali již mnohokrát. V ČSR hlasovali pro Masaryka a Beneše, aby prokázali svojí „přizpůsobivost parlamentní demokracii“. Gottwaldův výše uvedený unáhlený výrok je velkou výjimkou. Byl za něj posléze z vlastních řad vehementně
kritizován nikoli proto, že by neměl pravdu, nýbrž proto, že vše “vykecal a prozradil“!

Komunisté jsou i všeho schopni, když jde o moc a získání absolutního vlivu. V roce 1939 uzavřela SSSR se svým úhlavním nepřítelem, nacistickým Německem, smlouvu o neutočení a rozdělení Polska. I když Berlín přiznal v německé části Polákům jakýsi pochybný statut „Generální gouvernamentu“. Moskevští komunisté zařadili svou část Polska totálně jako součást do SSSR bez jakýchkoli nároků a polskou národní elitu prostě vyvraždili. Akce vstoupila do dějin jako tzv. „Katyňský masakr“. V roce 1940 bylo popraveno cca. 22.000 důstojníků a příslušníků polské inteligence. Dalších cca. 30.000 jich bylo deportováno na Sibiř.

Po druhé světové válce kooptovali komunisté v ČSR, NDR, Polsku a Maďarsku nejen se sociálními demokraty, ale i s ostatními nemarxistickými stranami. Vytvářeli tzv. “Národní fronty“. Jednalo se o předobraz moderní poválečné společnosti - i když levicově orientované parlamentní demokracie. Pravicová hnutí byly striktně zakázané.

Na první pohled se zdálo, že tento nový společenský řád je alespoň přechodně, i když s některými výhradami, docela přijatelný. Jakmile se však komunisté uchopili moci, přesto doslova přes noc, nastolili totalitní diktaturu.

Protože u vlastního obyvatelstva neměli většinovou oporu, čerpali legitimitu své moci z Kremlu, tedy přímo z vedení bolševické moskevské centrály. Moskva je sice všemi politickými i vojenskými prostředky podporovala, ale za to vyžadovala neprosté podřízení a poslušnost. To znamenalo, že Gottwaldem (ČSR) a Wilhelmem Pieckem (NDR) slibované “vlastní cesty k socialismu“ po vzoru Jugoslávie Josipa Brože Tita, se staly pouhými politickými frázemi a nebyly nikdy uskutečněny.

V ČSSR došlo v roce 1968 v období tzv. “Pražského jara“ skutečně k reálnému pokusu o vlastní cestu ke komunismu pod heslem “socialismus s lidskou tváří“. Brzy se ukázalo, že jde o hlubokou ideologickou disproporci. Jakmile z komunismu vyjmeme tzv. teorii “třídního boje“ (nenávist) a nahradíme jí “socialismem s lidskou tváří“ (tolerance) ála Dubček a Gorbačov, stane se z původního bolševizmu nikoli komunismus, nýbrž sociální demokracie. Protože se tím jednalo o akutní ohrožení komunistické totality, musela Moskva 21. 8. 1968 vojensky, ideologicky a politicky neprodleně zasáhnout.

Dodnes se žádná komunistická strana na světě nedovolává Dubčekova „socialismu s lidskou tváří“, ani “perestrojky a glasnosti“ Michaila Gorbačova. To nejsou cíle komunistického bolševismu (totalitní diktatura), nýbrž opatření levicově orientovaných sociálních demokratů (otevřenost). Ty prý se „vloudili do řad komunistických stran, aby je rozložily zevnitř“. Dubček nebyl komunista, nýbrž sociální demokrat. Gorbačov nebyl bolševik, nýbrž menševik. Heslo proto zní: “Soudruzi, bděte a pozor na takové revizionisty!“

Komunismus, na rozdíl od fašismu, není lež. Jedná se však o vědecky do detailů promyšlenou a tím velice nebezpečnou polopravdu. Lež má krátké nohy, daleko neujde. Avšak geniálně promyšlená, ideologická polopravda má nesmírně tuhý život. Tím je komunismus daleko nebezpečnější než primitivní pravicový extremismus, který je lehko průhledný...

Jak by to tedy dopadlo, kdyby KSČM vyhrála v České republice volby?

Období 1948 - 1990 by se v žádném případě neopakovaly. Komunistická Moskva neexistuje. Peking se nehodlá angažovat dokonce ani na Kubě, Vietnamu nebo v Severní Koreji. Komunismus dnes nemá žádnou centrálu. KSČM by zůstala sama pod silným tlakem EU a NATO z venčí. Zevnitř by působily tzv. “kontrarevoluční síly“. Tzn. veškerá politická nekomunistická intelektuální a dělnická opozice, dále čeští kapitalisté, šlechta a církev by buďto komunistickou vládu bojkotovali, ignorovali anebo by aktivně agitovali proti ní. Vznikla by podobná situace, jaká je dnes na Ukrajině, tzn. “balancování na pokraji občanské války“.

Čeští komunisté by v případě krajnosti nemohli nasadit vojenskou ozbrojenou moc (jako tomu bylo 1948), protože naše armáda je pod vrchním velením NATO a gardové jednotky (“dělnické milice“) neexistují. Zbývá pouze policie a tam zůstává velkou otázkou, zda ta by zasáhla proti armádě ČR ( např. navíc posílené tankovou divizí německého Bundeswehru s těžkými zbraněmi “Leopard“, “Gepard“ a „Jaguar“), což by se rovnalo ze strany policejních orgánů naprosté sebevraždě.

Jak by se tedy zachovala vládní elita KSČM, kdyby se dnes dostala k moci?

Zatraceně rychle by se přizpůsobila a připomínala by vlády Václava Klause (patrně bez kradení plnicích per), Mirka Topolánka (patrně bez primitivních drzostí a kopání do dětských kočárků), Miloše Zemana (patrně bez notorického alkoholizmu) a Petra Nečase (patrně bez vládního nevěstince řídícího záležitosti České republiky)...

Naštěstí nyní prý máme novou Sobotkovu vládu (alespoň podle tvrzení západních tiskových agentur), která prý je vyvážená a schopná rozumě vládnout. Po (Ne)čase uvidíme, zdali má zahraniční tisk pravdu.