Přestože náš nejpopulárnější prezident Václav Havel osvobodil národ od komunismu a zasloužil se tím o demokratický stát, není o tom nikde oficiální zmínka. Na rozdíl od něho je Edvard Beneš často označován, coby „prezident osvoboditel“. Přesto zůstává záhadou, kde a koho vlastně “osvobodil“... Prý se “zasloužil o stát“. Avšak podrobná historicko-politologická analýza dokazuje, že se spíše zasloužil o rozpad státu.

Místo federace Čechů, Slováků a sudetských Němců, spoluvytvářel 1918 - 1920 francouzský protektorát - jakýsi monolit zvaný ČSR. V roce 1938 asistoval při rozpadu ČSR, jež se stala protektorátem nacistického Německa. Po roce 1945 se aktivně podílel na znovu vytvoření ČSR, avšak coby sovětského protektorátu.

Nejde tedy o žádné “zásluhy“, nýbrž o lidské selhání hlavy státu v rozhodujících okamžicích osudů nejen českého národa.

Edvard Beneš začínal svojí politickou kariéru transparentně jako agent rakouské státní bezpečnosti...

Na vypuknutí první světové války reagoval T.G. Masaryk emigrací do neutrálního Švýcarska, kde zahájil organizování protirakouského odboje. Vídeňská výzvědná služba (Evidenzbureau) vedená plukovníkem Oskarem von Hranilovičem-Cvetassinem (1914 - 1917), měla enormní zájem na monitorování zahraniční činnosti T.G. Masaryka. Obrátila se tedy na pražského policejního presidenta Václava Oliče (StaPo = Státní bezpečnost, kontrarozvědka), aby projekt zorganizoval.

Vrchní velitel nemusel chodit daleko. Určil Beneše, který u něho se svou ženou Hanou bydleli, jako agenta nasazeného na Masaryka. Pavel Kosatík ve své publikaci “Osm žen z Hradu“ (Praha 1993) o tom píše:

„...na jaře 1915, kdy Beneš potřeboval navštívit Masaryka v Ženevě, Olič mu na cestu pořídil zvláštní pas. Nakonec Beneš Masaryka do emigrace následoval. Učinil tak proti vůli TGM, možná zčásti i proto, že se bál odvodu... Bál se také, že bude odhalen jako padělatel veřejných listin a že přijde o doktorát. Není zcela jasné... nakolik rakouská policie o Benešově eskapádě věděla a odchod do emigrace mu umožnila. Fotografie pořízené Hanou Benešovou, na kterých je Beneš zachycen v... cestovních šatech, nevzbuzují dojem přísně utajené akce... také svědectví policisty dr. Gellnera, podle kterého rakouská policie po celou dobu věděla, že Beneš míří za hranice; pražský detektiv ho dokonce ve vlaku doprovázel až do Švýcarska.“

Nejenže rakouská Státní bezpečnost o eskapádě Benešem padělaného doktorátu věděla, nýbrž i utajováním tohoto faktu se Oličovi nabízela de facto možnost Beneše existenčně vydírat, pakliže by nebyl ochoten plnit jeho příkazy. Nehledě na skutečnost, že policejní prezident měl s jeho ženou i nadále milostný poměr a manželovi nezbývalo nic jiného, než to tolerovat.

Hana Benešová byla opravdu velice nadanou vyzvědačkou a podařilo se jí dostat se do sítě pražského protirakouského odporu. Veškeré informace poté předávala policejnímu prezidentovi Oličovi. Na základě této skutečnosti bylo celé hnutí odporu pozatýkáno a skončilo v celách pankrácké věznice. Pavel Kosatík tuto kauzu poněkud upravil:

„...je třeba podle pravdy přiznat, že Hana při výslechu nemlčela... zatčených byly dvě desítky a hrozily jim značné tresty. Policejní referát z 6. 11. 1915 o ní říká: 'Přiznala, že její manžel dlí od konce srpna 1915 ve Švýcarsku a že mu byly svěřeny... spisy profesora Masaryka. Dvorní rada Olič je dal převézt do prázdného bytu v domě čp.565 ve Vršovicích.' Policie tedy mohla jít na jisto... Hana Benešová tak pomohla policii pacifikovat domácí protirakouský odboj té doby.“

Kosatík dále opakuje poválečné oficiální legendy o zatčení i výsleších Benešové a jejím převozu do věznice vídeňského zemského trestního soudu, zvaného “Šedý dům“ na Alserstrasse. Jde o polopravdu a arogantní manipulaci s daty. Autor patrně nemá potuchy, jak to ve zpravodajských službách funguje a v přepracovaných dějinách vládní elity ČSR si nechal ledascos nabulíkovat. Skutečnost je zcela jiná:

Hana zpravodajsky pracovala pro šéfa pražské Státní bezpečnosti Václava Oliče, který byl jejím řídícím důstojníkem. Nějaké policejní výslechy by byly absurdní. Po zatčení celého protihabsburského disentu skončili všichni odbojáři okamžitě za mřížemi, s jednou jedinou výjimkou - a tou byla Benešová. To by mohlo být pro budoucí činnost nápadné, a proto musela být vyzvědačka na určitou dobu tzv. “uklizena“. Olič, po dohodě s šéfem „Evidenzbureau“ Oskarem von Hranilovičem-Cvetassinem, jí delegoval do Vídně opravdu na Alserstrasse, nikoli však do vězení, nýbrž do nemocnice. Kosatík o tom píše:

„Hana Benešová a ostatní ženy byli umístěny v tzv. Šedém domě, věznici vídeňského zemského trestního soudu na Alserstrasse.“

O nějakých „ostatních ženách“ není ve vídeňském policejním archivu žádný zápis. Ostatně proč by se s nimi tahaly až do Vídně, když je mohli odsoudit v Praze? Na adrese Alserstrasse 1, je opravdu věznice. Popojdeme-li však několik kroků dál k Alsestrasse 2 (tehdy to bylo čís. 4), staneme před nemocnicí. Zde byla Hana Benešová (v chorobopise uváděná jako Anna Benesch) v listopadu 1915 až do konce března 1916 léčena na zánět žlučníku a silné depresesívní stavy. Potom se vrátila do Prahy.

Pražská státní bezpečnost jí sice do Vídně na Alserstrasse původně odtransportovala, nikoli však do vězení, nýbrž do tehdy nejlepší nemocnice Rakouska-Uherska určené pouze pro prominenty Habsburské říše. Ta rezidovala shodou okolností hned vedle věznice.

Edvard Beneš se do konce války již v Praze neukázal. Patrně se svěřil Masarykovi o svém skutečném poslání a zavčas, tzv. “přeběhl k nepříteli“ než Rakousko-Uhersko prohraje válku definitivně. K pražské státní bezpečnosti přerušil veškeré kontakty. To uvrhlo temný stín nejen na Hanu Benešovou, ale i na Václava Oliče. Oba byli vyslýcháni, aby se k věci vyjádřili. Edvard Beneš měl být v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu k trestu smrti zastřelením, ale k procesu do konce války již nedošlo...