Poté, co Okresní soud Bratislava v červnu 2014 potvrdil to, co jsem již dávno zveřejnil v blogu iDNES. cz (“Práskal“ Babiš pro StB nebo “práskala“ StB Babiše?, blog iDNES, 24.09. 2013) tedy, že zmíněná osoba s StB nespolupracovala, došlo pro notorické kritiky ministra financí k velkému zklamání. Co teď? Bylo tedy nutné najít nějakou jinou plausibilní legendu - hlavně nenechat miliardáře v klidu spát a pracovat. To by tak scházelo, aby nakonec vytáhl národ z bryndy!!!

Úlohy jakéhosi virtuálního ledoborce se ujal šikovný novinář a můj bývalý šéf v době, kdy jsem ještě psal pro „Reflex“ - Pavel Šafr. Věc důkladně promyslel a udeřil na Babiše na nejcitlivějším místě: Ministr financí prý ohrožuje „liberální demokracii“. A zde jsme přímo u tradičního, tzv. „kamene úrazu“. Jak se známý novinář k tak závažnému obvinění vůbec dopracoval?
Časopis „Týden“ z 09.08. 2014, zveřejnil velice unikátní Šafrovu reportáž pod titulem „Útok na liberální demokracii - Babišinace je jen naší národní variantou putinizace a orbánizace, soudí novinář PAVEL ŠAFR“.

Bývalý šéfredaktor „Reflexu“ je sice obratným novinářem, ale již méně zdařilým „politologem“. Zaměňuje totiž premisy za dedukce a někdy činí totéž obráceně. Dostává se tím k závěrům, které se sice zdají být „rozumné“, ale de facto jsou ve skutečnosti absurdní.

Zde si autor zvolil tři osobnosti a podezírá je z pokusů eliminovat „liberální demokracii“. Jsou to Vladimír Putin, Viktor Orbán (maďarský předseda vlády) a samozřejmě Andrej Babiš. Všechny hází tzv. „do jednoho hrnce“. Kdybychom v tomto pomyslném „hrnci“z toho chtěli uvařit oběd, dopadl by asi takto: Přivedli bychm do varu ruskou zmrzlinu, okořenili jí pořádnou dávkou silně pálivé maďarské papriky a tím vším bychom polili české vepřo-knedlo-zelo. Jakýsi pokrm by touto cestou určitě vznikl, ale rozhodně by nebyl k pozření...

Absolutní nesourodost uvedených osobností je transparentní. Putin je autoritativním vůdcem druhé největší velmoci tohoto světa a “liberální demokracii“ v Rusku nemůže ohrožovat, protože tam doposud žádná není.

Orbán je maďarským konzervativním politikem s poněkud svéráznými názory a tím s obavami, aby v jeho zemi nevznikla taková devastace sociálních hodnot, jako tomu bylo v Česku v době, kdy byla u moci ODS. Šafra totiž šokuje tento výrok maďarského premiéra:

“Systém liberální demokracie je třeba opustit a je nutné najít nový systém, který povede k úspěšnému státu. Bude to stát práce a tradičních hodnot, jež čerpají z křesťanské kultury...“

Předpokládat, že náš společenský systém není definitivní a je třeba jej permanentně reformovat, není přece žádným mravnostním zločinem, nýbrž dějinou nutností. Touto problematikou se zabýval již “otec německého hospodářského zázraku“ Ludwig Erhard v 50. letech minulého století ve své knize “Wohlstand für Alle“ (Blahobyt pro všechny) a nikdo ho nepodezíral z toho, že se pokouší o odstranění “liberální demokracie“. Erhard: „Blahobyt není cílem, nýbrž cestou k vytváření dokonalejšího společenského zřízení.“ Měl tím na mysli „zformovanou společnost“.

Pavel Šafr dále uvádí: “Poslední léta před zhroucením české pravice...se objevovaly na české veřejné zcéně příznaky úpadku a demoralizace s vyzdvihováním některých tradičních témat...lidového mínění: Politici kradou. Politici nechali rozkrást veřejný majetek. Řídí nás cizinci. Obyčejní lidé nemají zastání. Novináři lžou. Všude vládne korupce...“

Právě na základě těchto příčin úpadku a demoralizace širokých vrstev národa se Babiš rozhodl vykročit na politickou scénu. Nebyl to promyšlený tah partajního aparátčíka, nýbrž zoufalý akt úspěšného podnikatele, který se citovaným krokem spíš pokusil “liberální demokracii“ zachraňovat a nikoli jí ohrožovat. Babiš svým jednáním hází “tonucímu záchranné kolo“. Šafr se přesto domnívá, že se “tonoucího“ tímto činem spíš snaží, co nejrychleji “utopit“.

Autor nenechává nikoho na pochybách: „Andrej Babiš...nemá ani trochu myšlenkovou výbavu na to, aby formuloval ideologii ústupu od liberální demokracie. Ale má něco jiného. Má peníze na politický marketing...A také dokáže nakupovat příznivce a zavazovat si velké množství lidí. Trpí patologickou rozpínavostí, kterou u něj nemůže zastavit vůbec nikdo, protože je to diagnóza...“

Žijeme ve společenském systému, který jsem - coby politolog - již před třiceti lety definoval jako “kapitalismus s lidskou tváří“. Ludwig Erhard sice tento druh kapitalismu nazývá “sociální tržní hospodářství“, ale jedná se o jedno a totéž. Již Karel Marx věděl, že bez akumulace kapitálu nemůže systém tržního hospodářství existovat. Pavel Šafr ovšem charakterizuje akumulaci kapitálu coby “diagnózou“ a tím považuje současného ministra financí za psychopata.

Jinými slovy, “kapitalismus s lidskou tváří“, tak jak byl po 2. světové válce importován z USA do Evropy (Marshallův plán) a hlavně v západní Evropě vykvetl k doposud nevídanému blahobytu, je podle bývalého šéfredaktora časopisu “Reflex“, pouhým výplodem duševní choroby.
Ostatně, co se týká autorem zmíněného „nakupování příznivců“, nevím jak to dělá Andrej Babiš v jiných případech, ale já jsem o něm napsal již celou řadu věcných reportáží, ale doposud jsem od něho neviděl ani pětník.

Pakliže miliardář Babiš i v ostatních případech postupuje tak jako u mne, mohu mého bývalého redakčního šéfa Pavla Šafra, zcela jistě uklidnit, že takovýmto způsobem si ministr financí určitě žádné příznivce „nekoupí“ a rovněž si žádné „velké množství lidí nezaváže“, abych použil citátů autora.

Jinak obavy obratného novináře ze vzniku “neliberálního státu“ určitě nejsou na místě:

“Neliberální státy mohou být krátkodobě efektivní. Ale nemají dlouhý dech. Chybí jim jeden zásadní prvek: svobodné kritické myšlení, které ve skutečnosti způsobuje společenský pokrok.“

Zde jde o zafiksovaný omyl. Společenský pokrok nezpůsobuje kritické myšlení. To ho naopak eliminuje, rozkládá jej a vyvolává nekontrolovatelnou anarchii těch nejhloupějších názorů a postojů šířících se takřka lavinovitě. Pokrok naopak způsobuje myšlení konstruktivní, věcné a se schopností hodnoty uznávat, nikoli o nich pochybovat destruktivní kritikou. Mimochodem, na dané téma byly mezitím napsány hory knih amerických a britských autorů psychologie úspěchu.

Nikoli kritika na hranici pomluvy, nýbrž chválihodné uznání hodnot a výkonů jsou skutečným motorem pokroku. Vytvářet tedy z Andreje Babiše nebezpečného démona je naprosto zcestné a kontraproduktivní. Mě spíš dělá starost jiná skutečnost: Takových „Babišů“ bychom potřebovali v politických stranách daleko více, ale kde je vzít?