Návštěvníci zámku Tábor-Měšice a čtenáři mně vyčítají, že nepokračuji v zahájené sérii „Beneš - Benešová“. Jeden z turistů mi sdělil: „Od Vás se dozvíme to, co se nikde nedočteme. Když přestanete psát, mohou nám ve škole nabulíkovat cokoliv.“ Podíval jsem se na tazatele: „Kolik je Vám let, mladý muži?“ Odpověděl: „Minulý měsíc mi bylo šestnáct.“ Když už se i děti dožadují mých autorátů, nabyl jsem přesvědčení, že ani „neházím hrách na zeď“, ani „nemluvím do vrby“. Který autor by si přál víc?

Tunelování a zpronevěra finančních prostředků v řádu milionů korun, není pouze výstřelkem dnešních českých politiků. Bývalý ministr zahraničí a druhý president ČSR, Edvard Beneš, měl na tento druh činnosti doslova „licenci“ a s absolutní lehkostí by strčil kdejakého současného tuneláře do „levé kapsy“ svých nažehlených kalhot.

V této souvislosti bych se chtěl vrátit k mé reportáži „Vlastenci“ Benešovi pracovali pro rakouskou výzvědnou službu (Aktualne.cz, 28.02. 2014), kde popisuji Beneše jako agenta nasazeného na T. G. Masaryka přímo pražským policejním presidentem Václavem Oličem (StaPo = Státní bezpečnost, kontrarozvědka). Zde se mi nepodařilo zjistit, jak a v jaké výši byl agent Beneš v zahraničí honorován. Prokazatelně měl však již v roce 1915 svůj vlastní bankovní účet ve Švýcarsku (UBS = Union de Banques Suisses) a to až do konce 2. světové války.

Když se válečná “štěstěna“ začala obracet v neprospěch Rakouska-Uherska, rozhodl se Beneš pracovat pro Masaryka. Kdy a za jakých okolností k tomu došlo, nelze zjistit. Každopádně Jan Herben ve své publikaci “T.G. Masaryk - Život a dílo presidenta osvoboditele“ (Praha 1938) uvádí: “Nastalo...sledování zahraničních Čechů rakouskými špicly. Kancelář špionážní vedl ve Švýcarech Chum, bývalý přednosta politické policie v Praze...“ V. Chum byl podřízeným důstojníkem policejního presidenta Oliče. Tím musel Beneš logicky spolupracovat s Chumem, který dodával zprávy ze Švýcarska do Prahy. Ať tak či onak, lze vycházet z toho, že špicl byl již v roce 1916 plně ve službách T.G. Masaryka a zahraničního odboje. V reportáži “Vlastenci“ Benešovi pracovali pro rakouskou výzvědnou službu píši: “Edvard Beneš se do konce války již v Praze neukázal. Patrně se svěřil Masarykovi o svém skutečném poslání a zavčas, tzv. “přeběhl k nepříteli,“ než Rakousko-Uhersko prohraje válku definitivně. S pražskou Státní bezpečnosti přerušil veškeré kontakty. To uvrhlo temný stín nejen na Hanu Benešovou, ale i na Václava Oliče. Oba byli vyslýcháni, aby se k věci vyjádřili. Edvard Beneš měl být v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu a k trestu smrti zastřelením, ale k procesu do konce války již nedošlo... “

Budoucí ministr zahraničí ČSR „hrdinně bojoval“ proti Rakousku-Uhersku hlavně tím, že usilovně sháněl finanční prostředky pro „československý zahraniční odboj“ - tedy převážně sám pro sebe, jak záhy uvidíme. Přitom je nutné Benešovu píli a snahu pochválit, neboť si v této činnosti počínal velmi obratně a nadprůměrně úspěšně. Jeho osobní bankovní účet ve švýcarské USB doplnil o účet “československého zahraničního odboje“. Jde o rafinované krytí příjmu a výdajů, kde bez podvojného účetnictví nelze zjistit, které finanční prostředky jsou majitele konta a které přísluší odboji. Nyní se vydal shánět sponzory...

I zde byl nadprůměrně úspěšný. Bylo mu umožněno kontaktovat se s francouzskými milionáři židovského původu: Wedeles, Srnka a Freund-Déchamps. Tito nejenže nešetřili štědrými finančními dary, ale dokonce seznámili “českého odbojáře“ s miliardářem Edmondem de Rothschildem. Benešův účet “československého zahraničního odboje“ se v přepočtu plnil desítkami milionů korun. K tomu přibyly ještě vysoké peněžité dary amerických krajanů. Ty organizoval pro „hrdinného odbojáře“ důstojník americké zpravodajské služby českého původu Charles Pergler.

Nacistická výzvědná centrála Abwehr si v době Protektorátu Čechy a Morava dala hodně práce dostat se na kloub Benešových financí a jeho účtu v Curychu. Nevypátrala však skoro nic. Nacističtí špioni v USB sice dodali zprávu Abwehru, že bývalý president ČSR u švýcarské banky účet od roku 1914 má, ale na krycí heslo a výši vkladu se nedostali. Každopádně pod jménem “Edvard Beneš“ nebylo u USB nic registrováno. Účet byl tedy veden tajným kódem, což je ve Švýcarsku obvyklé. Německý agent Abwehru (“Antonín Bouchal“ - pseudonym) mohl pouze konstatovat: “Beneš vůbec nebyl schopen dáti výkaz svého jmění, které šlo později do desítek milionů korun. Perglerovi, který žádal vyúčtování sbírek amerických krajanů, jež byly Benešovi dodávány k dispozici, vyhýbavě odpověděl, že neměl tenkrát čas vésti podvojné účetnictví. Bylo ovšem zjištěno, že nevedl vůbec žádné.“

V roce 1926 se Edvard a Hana Benešovi rozhodli postavit si v ČSR rodinnou vilu ve stylu francouzských milionářů sídlících na Côte d'Azur. Ministr zahraničí pověřil své dva bratry Bohumila a Vojtu Beneše vyhledáním vhodného pozemku. Ty mu obratem ruky doporučili obzvlášť lukrativní místo o rozloze cca. 10 ha v Sezimově Ústí, nedaleko řeky Lužnice, kde se říkalo “Kazatelna“. Prý zde v 15. století kázal Jan Hus. Jde o smyšlenou báji. Ve skutečnosti zde stával v 19. století dřevěný posed na lov spárkaté zvěře, kterému se v myslivecké hantýrce říká “kazatelna“. Z bezpečnostních důvodů byl stržen, neboť dřevo začalo trouchnivět...

Cena pozemku patřila do resortu “státního tajemství“, ale prý se pohybovala okolo 1,5 milionů Kčs. Podle oficiálních dokladů zaplatil ministr zahraničí jenom za stavební práce oné luxusní vily přesně 445.885,44 Kčs - tedy necelých 500.000 korun tehdejší měny. V tom nejsou započteny honoráře obou bratrů za vyhledání pozemku a každodenní dohled nad stavbou. Dále není započítán honorář tehdy nejdražšího architekta ČSR, Ing. Petra Kropáčka a stravování všech pracovních sil. Tyto dodatečné náklady jsou odhadovány na cca. 200.000 Kčs. Dále je nutné započítat vybavení objektu luxusním nábytkem za cca. 50.000 Kčs.

Sečteme-li všechny tyto položky dohromady, dostaneme se k výsledku cca. 2,250.000 Kčs. Ke kolaudaci došlo dne 21.08. 1931. Vila tehdy disponovala 14 pokoji a 30 dalšími místnostmi o celkové rozloze cca. 480 metrů čtverečních. Připočteme-li k tomu ještě 10 ha velice atraktivního pozemku hraničícím s řekou Lužnicí a Kozským potokem (tehdy tzv. “voda pstruhová“), můžeme s klidným svědomím říci, že něco podobného nevlastnil nejen první president republiky T.G. Masaryk, ale ani takoví multimilionáři jako byli Tomáš Baťa nebo František Ringhoffer (Tatra).

Kde na to “náhlý milionář“ Edvard Beneš vzal?

Plat ministra zahraničí se v roce 1926 řídil zákonem čís. 317/1920 Sbírky zákonů. Ten vyměřuje výši mzdy na 60.000 Kčs ročně (tzn. 5.000 Kčs měsíčně). K tomu je přiřazen reprezentační příspěvek ve výši 50.000 Kčs za rok (tzn. 4.166 Kčs za měsíc) ten ovšem musel být přesně vyúčtován na jiné účely a nesměl být použit na soukromou stavbu.

Pakliže Beneš začal stavět 1926 a objekt dokončil 1931, mohl se dostat legální cestou pouze maximálně k sumě 300.000 Kčs. Odečteme-li tento výsledek od 2,250.000 Kčs, dostaneme se ke schodku ve výši 1,950.000 Kčs. Tedy někde musely být “vytunelovány“ skoro 2,000.000 Kčs ( v dnešní měně cca. 40 milionů Kč).

Hana Benešová onu disproporci zdůvodňovala tím, že její manžel vyjíždí do zahraničí, aby tam přednášel a publikoval. Zmíněná osvětová činnost mu prý přinesla zbývající částku cca. 2,000.000 Kčs. Dále tvrdila, že jí vždy píše dopisy, kam jede, kolik vydělal a kolik ještě potřebuje na dostavbu vily. Bylo to nesmírně mazané krytí a “legalizace“ podvodu. Není my známo, že by nějaká organizace ve švýcarském Curychu vyžadovala Benešovy přednášky. Podvodník tuneloval bývalý účet “zahraničního odboje“ po částech a vyvážel obnosy do bývalé ČSR. Ačkoli by dnes za to minimálně seděl vedle Davida Ratha nebo v případě útěku byl pronásledován jako Kožený, resp. Krejčíř, tehdejší výzvědná služba ČSR vedená generálem Šimonem Drgáčem vše s úspěchem před veřejností utajovala. a legalizovala...