V první polovině třicátých let začal T.G. Masaryk rapidně senilnět a bylo nutné uvažovat o jeho náhradníkovi. Do čela možných uchazečů se katapultovali Karel Kramář, Edvard Beneš a Tomáš Baťa. Netrvalo příliš dlouho a Kramář odpadl, neboť s jeho kandidaturou nesouhlasili ani Francouzi, ani Angličané.

Zbyli tedy pouze dva. Beneš byl jednoznačně favorizován Paříží a Baťu by rádi viděli, coby prezidenta, vládnoucí kruhy v Londýně. Tím stála „levice“ (Paříž + Beneš) proti „pravici“ (Londýn + Baťa).

Současně se v sousedním Německu dostali k moci nacisté a v Londýně dospěli k názoru, že pro ČSR bude důležité najít nějaký modus vivendi s Hitlerovským režimem. Jako politický “most“ mezi ČSR a Německem se jim jevila osobnost Tomáše Bati. Na rozdíl od Masaryka a Beneše byli Tomáš a Jan Baťa již tradičně v Německu velice oblíbeni a populární.

Vliv Velké Británie na evropském kontinentě rapidně sílil, neboť Francie sama o sobě nebyla schopna německé Třetí říši mocensky konkurovat. Přesto zůstávala ČSR francouzským protektorátem a levicové vlády v Paříži jí v žádném případě nehodlaly vydat do sféry vlivu anglických lordů.

Londýn se totiž právem domníval, že velkoprůmyslník Baťa se snadněji dohodne s Berlínem než národní šovinista a polokomunista Beneš, či již značně senilní Masaryk. Spojené království též vidělo v Baťovi jakousi symbolickou „pochodeň antibolševismu“ a k Benešovu koketování se Sovětským svazem se stavělo velice nedůvěřivě.

Podle naléhavého přání Paříže, prezident Masaryk přesto „odpapouškoval“, coby svého následovníka Edvarda Beneše, přestože bylo všeobecně známé “veřejné tajemství“: Beneš je nevypočitatelný a duševně nemocný člověk.

(K této problematice se vrátím až v příštím pokračování „Presidentem ČSR se stal duševně chorý Edvard Beneš“).

V roce 1930 přiletěl do Zlína britský letecký maršál Sir Sefton Brancker na stroji De Havilland ke konzultacím s Tomášem Baťou. Londýnská výzvědná služba SIS se totiž zajímala o to, zdali by zlínský velkoprůmyslník byl ochoten kandidovat na úřad presidenta ČSR. Baťa byl překvapen a tvrdil, že o tom bude přemýšlet. Sir Brancker vyžadoval naprostou diskrétnost...

K prvnímu přísně utajovanému kontaktu mezi britskou výzvědnou službou SIS ve věci příštího prezidentství v ČSR došlo v přítomnosti Tomáše a Jana Bati dne 05. 4. 1931, a sice na zámku Loučky u Valašského Meziříčí. Toho dne se tam setkali Tomáš a Jan Baťa v přítomnosti JUDr. Alexandra Menčíka, okresního hejtmana v Prostějově. Ten sebou přivezl na zámek styčného zpravodajského důstojníka SIS krycím jménem “Price“.

Kapitán “Price“ hovořil poměrně slušnou češtinou a předložil Baťům pověřovací listinu s pravomocí vyjednávat, vystavenou britským vyslancem v Praze, Sirem Josephem Addisonem. Jednalo se o kandidaturu na úřad presidenta ČSR po abdikaci T.G. Masaryka. První president ČSR nejenže začal silně senilnět, nýbrž ve volbách soustavně dával svůj hlas výhradně Sociálně demokratické straně, což s uspokojením registrovali levicové vlády v Paříži, ale v Londýně to vyvolávalo značnou nevoli.

Nejdříve je třeba upřesnit vzniklou situaci. Britové se zprvu zajímali o kandidaturu Tomáše Bati, kterého považovali za zkušeného podnikatele a politika. V roce 1923 totiž ve Zlíně vyhrál suverénně komunální volby a stal se starostou města. Britští aristokraté si tedy namlouvali, že by to takovým způsobem mohlo fungovat v celé ČSR. Jan Baťa byl přizván k velice diskrétnímu setkání pouze proto, aby se dohodlo nástupnictví ve vedení obuvnického impéria. Sir Joseph Addison vycházel v Praze z toho, že jakmile Tomáš Baťa bude zvolen presidentem, vedení podniku převezme jeho mladší bratr Jan. Zde se zmýlil!

Jan Baťa byl ochoten převzít vedení obuvnického impéria pouze v případě úmrtí staršího bratra, jako nezbytnou nutnost, ale nikoli v době, kdy firma pod Tomášovým vedením dosahuje jednoho vítězství za druhým. Nastala patová situace, kterou vyřešil sám Tomáš Baťa navržením svého bratra Jana na presidentskou kandidaturu. Tím by firmu i nadále vedl úspěšný Tomáš a Jan by se stal presidentem ČSR. Lepší kombinaci si ani nelze představit. Britové s návrhem souhlasili a Jan Baťa rovněž.

Poté začal presidentský kandidát pilně pracovat na konceptu nového uspořádání ČSR. Později došlo k jeho částečnému zveřejnění pod titulem “Budujeme stát pro 40.000.000 lidí“. Baťova imaginace předpokládala, tzv. “kantonizaci“ nebo-li federální uspořádání státu. V tomto duchu chtěl Jan Baťa uskutečnit tzv. “Teorii československého Švýcarska“, kterou ČSR předložila již v roce 1919 francouzské vládě, ale kterou Paříž naprosto rezolutně zakázala. Podle Bati by se jednalo a vytvoření tří kantonů: Český kanton, Sudetoněmecký kanton a Slovenský kanton ve společném federativním státě nazvaném Středoevropská federativní republika.

Ačkoli měla být celá procedura přísně utajována, takřka přes noc se o všem dozvěděla francouzská výzvědná služba „Deuxieme Bureau“ (tzv. „Druhé oddělení“) v Milovicích. Přispěl k tomu nakonec i sám Jan Baťa, neboť se neřídil zásadami zpravodajské konspirace. V době, kdy se rozhodl na vyhotovení “budování státu pro 40.000.000 lidí“, začal 1932 současně ministr civilního letectví Ing. Jan Bervida pracovat na svém plánu “vzduch je naše moře“. Baťa chápal, že jeho koncept bez revolučních změn v letecké dopravě ČSR nemůže uspět a proto nutně potřeboval Bervidu. A tak ministrovi civilního letectví, lidově řečeno, všechno “vyklopil“.

Mého prastrýce Bervidu hlavně zarážela federalizace státu a změna názvu na “Středoevropská federativní republika“. On sám byl národní socialista a vlastenec. V kantonizaci viděl ohrožení dominantního postavení českého národa. Navíc muselo být Baťovi známo, že můj prastrýc je milencem pany Hany Benešové a vše, co jí sdělí, ještě “za tepla“, donese svému choti Edvardovi. Ten logicky, coby hodný pařížský lokaj, bude okamžitě informovat “Druhé oddělení“ v Milovicích.

Ale i kdyby Bervida manželce Beneše neřekl ani slovo, přesto byl povinen záležitost hlásit svému nadřízenému ve Francouzské vojenské misi v Praze a tím byl generál letectva Amédée J.E. Jamet, resp. jeho zástupce major Paul A.L. Lafay. Tím se kruh uzavírá! Francouzi se obratem ruky dozvěděli všechno.

Aby byl nezasvěcený čtenář v „obraze“, pouze krátká informace:

Civilní letectví bylo formálně sekčním oddělením Ministerstva veřejných prací. Ve skutečnosti mělo svojí autonomii na úrovni samostatného ministerstva. Její šéf měl titul “ministra“ a i když formálně podléhal vládě, ve skutečnosti byl přímo zodpovědným Francouzské vojenské misi v Praze a jejímu styčnému důstojníkovi. Totéž se odehrávalo v případě “ministra vojenského letectví“, kterým byl divizní generál Ing. Jaroslav Fajfr (viz k tomu “Francouzský protektorát zvaný Československo“, blog. iDNES.cz, 25.09. 2008).

Jan Baťa byl občasným návštěvníkem vládního baru “Boccaccio“ (Grand Hotel Steiner v Praze), kde se intimně stýkal s Alicí Masarykovou, podobně jako Ing. Jan Bervida s Hanou Benešovou (viz k tomu “Vládní bar 'Boccaccio' aneb Pražský Dekameron“, blog. iDNES.cz, 21.06. 2011). Zcela určitě se o jeho plánech dozvěděla i Masarykova dcera Alice a svého otce T.G. Masaryka náležitě informovala. President neprodleně postoupil získané informace přímo francouzské vládě.

Logicky byla de facto Paříž informována hned z několika na sobě nezávislých pramenů a tím mohla srovnávat zprávy došlé na stůl zpravodajské kontrarozvědce Deuxieme Bureau. Francouzi se dopracovali k jednoznačnému závěru - není pochyb o tom, že Londýn chce získat francouzský protektorát ČSR pro sebe!

Nelze přesně doložit, kdy se Francouzi rozhodli pro Beneše jako nástupce T.G. Masaryka, ale na základě zdravotního stavu dosavadního presidenta, se počítalo s jeho odchodem prakticky každý den. Bylo tedy třeba jednat bez prodlení!

Taktika francouzských atentátníků si servítky nedělala: Kdo stál pařížské hegemonii v cestě, musel zmizet! Jednalo se až o prapodivné „náhody“ a “záhadná dopravní neštěstí“. Vezměme to popořádku:

Generál Milan Rastislav Štefánik (za podpory italských vládních kruhů) ultimativně žádá od Paříže dojednanou autonomii Slovenska (federativní ČSR). Za tímto účelem odlétá dne 04.05. 1919 z Itálie do Bratislavy. Letadlo se před Bratislavou z “neznámých důvodů“ zřítilo. Generál Štefánik zemřel v jeho troskách.

Letecký maršál, Sir Sefton Brancker, jehož úkolem bylo získat Tomáše Baťu pro presidentskou kandidaturu, zahynul několik měsíců poté ve svém letadle. Jeho letadlo se (podobně jako v případě Štefánika) opět “z neznámých důvodů“, dne 05.10. 1930 zřítilo nad severní Francií.

V severní Francii v roce 1930 nad Allone rovněž “z neznámých důvodů“ v letadle zahynul šéf britského dopravního letectva (Secretery of State for Air) baron Christopher Thomson, který jako první upředňostňoval Tomáše Baťu na funkci presidenta ČSR.

Důstojník londýnské zpravodajské služby SIS kapitán “Price“, jenž doporučoval po schůzce ze dne 05.04. 1931 na zámku Loučky britské vládě náhradou za Tomáše jeho bratra Jana Baťu na úřad presidenta, zahynul na podzim 1931 z “neznámých důvodů“ při motocyklové nehodě ve Francii na silnici mezi Arassem a Lille.

Nyní byli na řadě bratři Baťové. Zde vzniklo patrně dilema. Eliminovat oba nebo jenom jednoho? Pakliže pouze jednoho, tak kterého? Z předešlých ukázek je vidno, že mimo výjimky kapitána “Priceho“ se francouzští atentátníci specializovali takřka výhradně na “letecká neštěstí“.

K tomu se ideálně “nabízel“ Tomáš Baťa. Ten bez vzdušné dopravy neučinil doslova ani krok. Jeho letadlová flotila se nacházela pod kontrolou Ing. Jana Bervidy a tak bylo francouzské “Druhé oddělení“ v Milovicích informováno prakticky o všem.

Jinak byly Baťovy závody velice intenzivně sledovány příslušníky Francouzské vojenské mise v Praze (kompetentním důstojníkem se stal major Edouard E.M. le Forester de Quillien). Jan Baťa si jednou mému prastrýci Bervidovi trpce stěžoval: “Stojí mi těsně za zadkem a dohlížejí na každou tkaničku!“

Přímo ve Zlíně nasadili Francouzi do Baťových výrobních prostor vynikajícího vyzvědače jménem „Le Corbusier“. Jednalo se o krycí jméno. Ve skutečnosti se jmenoval Charles-Edouard Jeanneret. Tato osoba byla mezinárodně uznávaným architektem, ačkoli architekturu vůbec nikdy nestudoval. Povolání architekta používal pouze jako krycí zaměstnání pro francouzskou výzvědnou službu. Kupodivu se s tím ani moc netajil. Na dotaz jednoho zlínského novináře v onom směru, lapidárně odpověděl: “Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu... Jedinou mou školou je neustálé pozorování věcí kolem nás.“

Dá se bez přehánění říci, že “Le Corbusier“ a jeho spolupracovníci ve Zlíně “pozorovali věci kolem sebe velice přesně“. Dne 12. 07. 1932 se v Otrokovicích opět “nešťastnou náhodou“ při startu zřítilo letadlo pilotované jedním z nejzkušenějších čs. pilotů Jindřichem Broučkem. V jeho troskách zahynuli Tomáš Baťa i pilot Brouček. Jednalo se tím již o čtvrtou “nešťastnou leteckou nehodu“ týkající se osudu ČSR, při které zcela transparentně v pozadí asistovala francouzská výzvědná služba. Jde opravdu o pozoruhodné „náhody“!?

Po smrti svého bratra musel Jan Baťa převzít vedení obuvnického impéria. Proto již nebylo na presidentský úřad ani pomyšlení. Polokomunistovi a věrnému lokajovi pařížských levicových protektorů, Eduardu Benešovi (samozřejmě za aktivní pomoci francouzské Deuxieme Bureau), nyní vůbec nic nestálo v cestě na výstup na nejvyšší příčku moci politické hierarchie ČSR.

(Příští pokračování: „Presidentem ČSR se stal duševně chorý Edvard Beneš“).