Je nutné si upřesnit pojmy. Sovětská armáda nás nikdy neosvobodila, nýbrž pouze obsadila. Vyhnala totalitní ozbrojené síly nacistického Německa z našeho území a nasadila tam svou vlastní totalitní armádu. Jedna brutální diktatura vystřídala druhou. Pouze ideologické barvy se změnily. Černý hákový kříž byl nahrazen rudou hvězdou. „Rudá“ diktatura komunistů nahradila „hnědou“ diktaturu nacistů.

Honesta quaedam scelera successus facit (Některým zločincům se dostalo cti za jejich úspěšnost). Takto zní prastarý římský výrok císaře Diokleciána. Jak je patrné, výrok má hodnotu nadčasovosti. Brutální sovětský stalinismus se stal úspěšným a 1945 vystřídal ve východní Evropě poražený německý hitlerismus.

Nám to trvalo v letech 1945 až 1990 celkem 45 roků než jsme se od onoho “osvobození Rudou armádou“ konečně osvobodili. Bilance “osvobození“ je děsivá: Stovky popravených, tisíce vězněných, zruinované národní hospodářství a definitivní úpadek křesťanské morálky, která byla nahrazena teorií “třídního boje“, tzn. každý proti každému!

Měli jsme však jiné vyhlídky? Jak vlastně k tak monumentálnímu úpadku a době společenského “temna“ došlo?

Ano, toho všeho je vinen president Edvard Beneš (Sidonia Dědinová: „Edvard Beneš - likvidátor) - to je bezesporu , ale tento argument bez hlubší analýzy, by byl příliš povrchní. Dále je nutné prouzkoumat, zdali měl Beneš na vybranou a pakliže ano, tak z čeho bylo, co vybírat?

Jakmile se v roce 1943 karta obrátila, bylo zcela jasné, že nacistické Německo válku prohraje. Katastrofální porážky u Moskvy, Stalingradu a Kurska znamenaly začátek konce nacistických úspěchů na východní frontě. Britské jednotky v Africe, pod vedením maršála Montgomeryho, uštědřovaly Hitlerovi jednu porážku za druhou. Ke všemu tomu se ještě navíc úspěšně vylodili americké jednotky v Itálii a tím se ozbrojené síly USA dostaly na evropskou pevninu. To znamenalo pro Hitlerovu III. říši blížící se konec!

Pro presidenta Beneše a exilovou vládu v Londýně vyvstala otázka o budoucím uspořádání ČSR. Zde začaly první zádrhely zaznamenávané Moravcovou výzvědnou službou. Situace se pro Beneše, jenž trval na zachování hranic ČSR z roku 1937, nevyvíjela dobře. Podle předběžných zpráv zpravodajských služeb britské MI-6, americké CIC a sovětské GRU by vypadalo “osvobození protektorátu a Slovenska“ ad hoc takto:

V případě obsazení této střední části Evropy britskými jednotkami Spojeného království: Slovensko, samostatným státem. Odtržení od Česka. Anglie je signatářem Mnichovské dohody. Pohraniční oblasti bývalé ČSR tedy zůstanou součástí poraženého Německa. Zbytek Česka a Morava se stane buďto královstvím nebo knížectvím. Podle zjištění MI-6, vláda jejího Veličenstva neuznává ČSR jako legitimní útvar. Čechy a Morava musí být monarchií, aby byla zachována historická kontinuita. To byla nabídka britských výzvědných služeb generálu Moravcovi. Když se tuto alternativu dozvěděl Beneš a exilová vláda v Londýně, šli na něho mrákoty. Něco takového bylo nepřijatelné.

Upřímně řečeno, americká alternativa nebyla o mnoho lepší. USA se sice necítily být vázány Mnichovskou dohodou, ale to bylo asi tak všechno. Ten zbytek připomínal britské řešení. Výzvědná služba CIC tlumočila Moravcovi stanovisko Bílého domu: Slovensko musí zůstat samostatné, protože má svojí legální vládu a je od roku 1939 samostatným státem. Americká vláda není signatářem Mnichovské dohody, a proto vrátí Sudety českému státu za předpokladu, že dojde k vystěhování německého obyvatelstva bez ohledu, zdali spolupracovalo s nacisty či nikoli.

Moravec informoval exilového presidenta. Beneš s posledním požadavkem “odsunu sudetských Němců“ nejen souhlasil, nýbrž ho dokonce uvítal. Rozdělení na dva samostatné státy - Česko a Slovensko, však rezolutně odmítal.

Poslední naději na zachování ČSR v hranicích z roku 1937 byl Stalin a jeho SSSR. Sovětské Rusko, nejenže Mnichovskou smlouvu nepodepsalo, ale dokonce proti ní i protestovalo na mezinárodní úrovni. USA zůstávalo v této záležitosti od roku 1938 naprosto neutrální.

Pakliže by Beneš a jeho vláda souhlasili s tím, aby bývalé území Československa bylo “osvobozeno“ Rudou armádou a bude přiřazeno do sféry vlivu SSSR, byl Stalin ochoten slíbit Benešovi a exilové vládě v Londýně všechno, co si přejí.

Vrchní velitel zpravodajské služby GRU v Moskvě, generál Ivan Iljičov, neprodleně apeloval na sovětského velvyslance v Londýně Fjodora Guseva, aby okamžitě zahájil konzultace s vedoucím zpravodajské služby exilové vlády v Londýně, generálem Moravcem s cílem dostat Beneše do Moskvy k podpisu oboustranné smlouvy.

Gusev sdělil Moravcovi stanovisko vrchního velitele GRU Iljičova, že Moskva naprosto souhlasí s požadavky presidenta Beneše a exilové vlády na vybudování poválečného Československa. Navrhl, aby se Beneš vydal do Moskvy v prosinci 1943 k podepsání smlouvy o “přátelství a vzájemné pomoci“.

Smlouvu vypracoval náměstek předsedy vlády SSSR Alexander Kornejčuk. Beneš na ní nezměnil ani slovo a bez komentáře jí podepsal. A tak dne 14.12.1943 odevzdal nikým nezvolený exilový president budoucí ČSR do rukou úspěšného válečného zločince a diktátora Josefa Stalina.

Tvrzení některých historiků, že na konferencích v Jaltě a v Postupimi jsme byli spojenci zařazeni do sféry vlivu SSSR jsou naprostou fikcí, neboť tyto konference se konaly v době, kdy jsme se již dávno sami o sobě do sféry vlivu SSSR katapultovali vlastní silou a nikdo nikdy nás k tomu nenutil. Samotný protokol Benešova tajemníka (dlouho přísně utajován) Jaromíra Smutného (Moskva 14.12.1943, 16:00 hod.) o vyjednávání mezi Benešem, Molotovem a Kornejčukovem zcela jasně demonstruje presidentovo až chorobné patolízalství, podlézavost a bezpodmínečnou loajalitu vůči totalitnímu komunistickému Rusku.

Britové a Američané považovali jednání Edvarda Beneše za skandální, neřkuli za zrádcovské. Bylo to Spojené království a Londýn, které poskytly exilové vládě politický asyl, nikoli Moskva a Stalin. Britská vláda podala na smlouvu stížnost, odvolávajíce se na dodatek k britsko-sovětské dohodě z roku 1942, kterým se obě strany zavázaly neuzavírat spojenecké smlouvy se spojenci “nižšího řádu“ a v první řadě žádné smlouvy o poválečném uspořádání Evropy, než budou tyto záležitosti vyřešeny mezi vítěznými velmocemi.

Kreml tento dodatek z roku 1942 ignoroval, neboť tolik mu záleželo na poválečné ČSR a Beneš mu de facto servíroval celou zem na stříbrném podnose, takže věrnějšího lokaje si Moskva ani nemohla přát. Podle pamětí jeho tajemníka Prokopa Drtiny později s uspokojením tvrdil, je prý dobře, že spojenci 1944 na Jaltě o Československu nejednali, neboť jsme se již před tím rozhodli sami.

Pobyt americké 3. armády generála Pattona v západních Čechách připravoval exilového presidenta o klidný spánek. Když už se tomuto stavu nedalo zamezit, dbal Beneš alespoň o to, aby se Američané nedostali do Prahy, neboť tím by mohly být poválečné možnosti moskevských komunistů značně omezeny.

Pozdější velitel Americké vojenské mise v Praze, plukovník Charles Katek v jednom rozhovoru s mým otcem (byl u něho ve funkci kurýra) se nechal slyšet: “Kdybychom osvobodili Prahu a se Sověty se nedohodli na tom, zdali bude ČSR podléhat Bílému domu nebo Kremlu, Slovensko by zůstalo vlastním komunistickým státem. Vznikly by Západní a Východní Čechy. Dělící hranicí by byla Vltava. Hlavní město by bylo Vltavou rozděleno na Západní a Východní Prahu. Přičemž bychom se průběhem času snažili se Sověty dohodnout na tom, oba celky spojit v neutrální Českou republiku podle finského vzoru. To v žádném případě neplatí pro Slovensko...“

Nelze dokázat, ani vyvrátit zdali se tyto plány Washingtonu dostaly k uším prezidenta Beneše. Pakliže ano, vůbec bych nevylučoval, že jedna z příčin jeho zoufalého zdravotního stavu byly ony plány USA na odtržení Slovenska a rozdělení Čech a Moravy.

Co mě na celé aféře zaráží, je notorický nezájem USA o Slovensko. Americká zpravodajská služba CIC neměla v žádném případě zájem o Slovensko a nikde se mi nepodařilo vypátrat, proč tomu tak bylo. To zůstává do dnešní doby naprostou záhadou. Též po „sametové revoluci“, když jsme se dostali do sféry vlivu USA, trvali Američané nekompromisně na tom, aby se Slovensko stalo samostatným státem, což se také v roce 1993 nakonec opravdu uskutečnilo. Kremelský lokaj, president Edvard Beneš, se obrací v hrobě rychlostí hospodského větráku!