17. listopad 1989, tak jako úspěšné uskutečnění tzv. „sametových revolucí“ by ani u nás, ani ve východní Evropě nebylo vůbec myslitelné, bez přímé podpory USA. Spojeným státům se podařilo vyhrát “studenou válku“ a tím porazit světový komunismus. Začněme však úplně od počátku, aby byla dějinná úloha “strýčka Sama“ za “velkou louží“ transparentnější...

USA vyhrály tři světové války. První světovou válku, druhou světovou válku a „studenou válku“. Ze všech těchto válek vyšli Američané jako vítězové, což pomohlo i mnoha národům k civilizovanému přežití. Bez USA by byla dnešní Evropa nacistická nebo bolševická, popř. oboje. V případě vítězství nacizmu by patrně následující národnosti již dnes neexistovali: Židé, Poláci, Ukrajinci a Rusové...

V případě stalinského bolševizmu, bychom se takových osobností jako Alexander Dubček, Michail Gorbačov, Václav Havel nebo Lech Wałęsa s největší pravděpodobností nikdy nedočkali. Nastalo by období toho nejbrutálnějšího „temna“ stalinismu...

Některé mystifikované legendy je přesto nutné zcela vyvrátit:

USA rozhodně nevděčíme za vznik ČSR, jak nám to někdy vnucují “učebnicové moudrosti“. Prezident Woodrow Wilson se vznikem něčeho takového jako ČSR ve svých známých “14. bodech“, které předložil po válce v Paříži, vůbec nepočítal.

Podle článku 10 nemělo být Rakousko-Uhersko zničeno, nýbrž jeho národům měla být udělena “autonomie“. V praxi by to znamenalo federalizaci Habsburského soustátí na jednotlivá království (resp. knížectví) v čele s rakouským císařem. Nejvyšší hlavou monarchie by byl sice vídeňský císař, ale např. Češi v Praze a Maďaři v Budapešti by měli své vlastní krále. Slovensko se mělo stát knížectvím. Poslední rakouský císař Karel I. se neprodleně podřídil Wilsonovým 14. bodům a začal jednat - českým králem se měl stát poslanec Říšské rady ve Vídni, Bedřich Schwarzenberg. Maďarské království měl vést Miklós Horthy de Nagybánya a Slovenské knížectví nabízel Karel I, po několika přísně důvěrných rozhovorech, Milanovi Rostislavu Štefánikovi,.

Dne 11. 02. 1918 doplnil president Wilson svojí původní verzi ještě o další „4 body“, kde v článcích 2 a 4 nepřímo varuje Francii před zničením Rakouska-Uherska a vytvořením francouzských protektorátů na evropském kontinentě. Francouzi USA ignorovali a v případě ČSR, Polska, Jugoslávie a Rumunska nakonec své protektoráty vytvořili.

Uvedené doplňující body Wilsonových představ se často v dějepisných pojednáních utajují a v masmédiích tzv. „1. republiky“ (1918 - 1938) bylo jejich zveřejňování přísně zakázáno, neboť byly jednoznačně zaměřeny proti politice Francie a jejího předsedy vlády Georgese Clemenceau, zvaného „tygr“.

Vznik Československa je „zásluhou“ (resp. diktátem) Francie. Češi a Slováci si nikdy nic takového neodhlasovali a pakliže měli možnost, snažili se tohoto handicapu zbavit. K této problematice viz roky 1939 (odtržení Slovenska), 1969 (federalizace ČSSR) a 1993 (vznik dvou nezávislých republik - ČR a SR). Ve smyslu amerického prezidenta Wilsona, jsme se měli 1918 - 1919 stát autonomním celkem Habsburské říše s vlastním králem. Francouzská politická převaha sféry vlivu na evropském kontinentě však způsobila, že pařížská vláda Rakousko-Uhersko rozbila a z jeho trosek si vytvořila poslušné protektoráty - včetně ČSR.

Podpisu politické nestydatosti, zvané „Mnichovská dohoda“, se v roce 1938 nezúčastnily USA a SSSR - a to ani jako pozorovatelé. I kdybyste však převrátili státní archívy SRN, Francie, Anglie a Itálie vzhůru nohama, nedozvíte se proč. Přesto si myslím, že důvod je jednoznačný. USA a SSSR byly federativními státy a vyžadovaly by kantonizaci ČSR, tak jak si to představoval Jan Baťa (1935 - kandidát na post presidenta ČSR) a nikoli odtržení Sudet od ČSR a připojení k Německu, což de facto přikazovala Mnichovská smlouva. Američané ani Sověti by tento akt politické nestoudnosti nikdy nepodepsali a tím byla jejich účast mezi signatáři naprosto nežádoucí. Vliv obou citovaných mocností by býval pro nás znamenal záchranu.

Exilový president Edvard Beneš nikdy nežádal USA, aby osvobodily Protektorát Čechy a Morava. Naopak, od roku 1943 tvrdošíjně trval na obsazení bývalé ČSR jednotkami Rudé armády a zajistil si to dokonce písemnou dohodou v Moskvě. Ani když Praha volala v květnu 1945 o pomoc, tankové jednotky 3. americké armády generála Pattona stály v Plzni a nabízely přímý vojenský zásah proti Schörnerově motorizované armádě, Beneš neústupně trval na “osvobození“ Prahy armádou maršála Koněva. Bránil se povolit vjezd amerických jednotek do hlavního města, ačkoli klíčová místa, převážně na Starém městě a Hradčanech, se již nacházela pod kontrolou US vojenské zpravodajské služby CIC. Její úlohou bylo organizovat volný průjezd amerických tanků Prahou...

Ačkoli byla již 1945 v Praze na Hradčanech zřízena Americká vojenská mise vedená plukovníkem Charlesem Katkem (můj otec u něho fungoval jako doručovací kurýr), existující až do roku 1948, president i vláda ČSR s ní nehodlali spolupracovat. Byla jí dokonce vyčítána aktivní špionážní činnost. Plukovník Katek očekával nějakou reakci nekomunistických ministrů a poslanců proti bolševizaci země, ale žádná prosba o americkou pomoc od nikoho z nich nepřicházela.

Američané byli ochotni podniknout ledascos, ale čekali na “prosbu o pomoc“ od oficiálních vládních kruhů ČSR. Mimo nadávek, osočování a podezírání z vyzvědačské činnosti se definitivně nic jiného nedočkali. Nekomunističtí ministři a poslanci ČSR spěli sedmimílovými kroky k únoru 1948.

Posledním zoufalým pokusem USA v Praze vyjít vstříc nekomunistickým politikům bylo pozvání vládních činitelů do Paříže na rozhovory o přijetí tzv. “Marshallova plánu“ na den 23.06. 1947. Byla to opravdu poslední a definitivní možnost vymanit se ze sevření komunistické sovětizace poválečné ČSR. Poté už nám USA žádnou další nabídku nikdy neučinily.

Pakliže bychom “Marshallův plán“ přijali, setřásli bychom ze sebe kontraproduktivní zátěž komunismu a navíc bychom si zajistili neutrální postavení typu Švédska nebo pozdějšího Rakouska. Protože Američané nemohli v Praze intervenovat přímo, zvolili si zprostředkovatele. Byl jím francouzský předseda vlády Robert Schuman. Protože Washington i Paříž počítaly s tím, že když ČSR přijme “Marshalův plán“ vypoví Moskva smlouvu s Benešem z roku 1943, nabízel Schuman presidentovi ČSR nové spojenectví s Francií. Ten mu odpověděl naprosto šíleným způsobem. Prý se musí zeptat Stalina, zdali s tím Moskva bude souhlasit. Předseda francouzské vlády pojal správné podezření, že hovoří s naprostým bláznem a další dialog přerušil.

Mimo presidenta Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka, odmítli “Marshallův plán“ ještě tito narodně socialističtí politikové: Petr Zenkl, Prokop Drtina, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský a Milada Horáková. Ve stranickém listu “Svobodné slovo“ svůj postoj zdůvodnili mimo jiné, takto:

Pro čs. stranu nár. socialistickou zůstává spojenectví se Sovětským svazem i nadále základním pilířem bezpečnosti státu. Tato politika věrnosti spojeneckým závazkům je tradiční politikou československé republiky...Politické hledisko převážilo hledisko hospodářské. Ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že by se naše účast v Paříži mohla vykládat jako akt, který narušuje naše spojenecké svazky se Sovětským svazem, nemohl být směrodatný jen hospodářský prospěch republiky, nýbrž především její politické, to znamená mezinárodní a doslova existenční zajištění...Československo bylo vždy věrným spojencem a Československo věrným spojencem zůstane. Tak přirozeně chápeme i svoje spojenectví se Sovětským svazem.. .Nezapomínejme na výrok presidenta Beneše, že Československo neleží mezi Západem a Východem, ale že leží mezi Německem a Sovětským svazem.

Ano, pane presidente, pánové Zenkle, Drtino, Ripko, Masaryku, Stránský a paní Horáková - se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy ne jinak! I přesto, že vás moskevští bolševici vyháněli z ČSR, zavírali na desítky let do kriminálů a dokonce popravovali. To nevadí. Hlavní věcí je a zůstává “Věrní zůstaneme!“ Nyní alespoň dnes víme, kteří političtí diletanti, ideologičtí zabedněnci, zbabělci a patolízalové moskevských bolševiků nám připravili tragický osud totalitní diktatury v letech 1948 - 1989.

Šance, ze strany Bílého domu jste nechali odejít bez povšimnutí a nebo jste se k nim dokonce stavěli silně nepřátelsky. Hlavně, abyste si nerozhněvali kremelské vládce, kteří vás poté v klidu mohli likvidovat jako, coby již nepotřebné „užitečné idioty“. Váš amatérský politický diletantismus nás všechny stál 41 let absolutní moskevské diktatury.

Václav Havel a jeho Charta 77 se podobných školáckých chyb a trestuhodného amatérismu již nedopustili. USA nám dnes zajišťuje to, co nám SSSR jenom sliboval...