Komunistická totalita se v letech 1948 - 1960 nazývala sice „lidová demokracie“, ale současně se netajila tím, že je státem zlegalizovaného terorismu, tzn. „diktaturou proletariátu“. Rozdíl mezi „lidovou demokracií“ a „diktaturou proletariátu“ je asi takový, jako bych lemtal pálivý maďarský guláš (diktatura) a tvrdil bych, že si pochutnávám na sladkém vídeňském sacher dortu (demokracie). Jde tedy o extrémní protiklad dvou faktů...

Rudá diktatura si vybírala věrné lokaje především z maloburžoasních úřednických kruhů. Nikdo z nich nebyl tzv. „proletářského původu“. Týkalo se to v prvé řadě justice, armádních důstojníků, státní správy a částečně i policie. Tomuto druhu lidí se v politologii říká oportunisté. Jde o lidi nemající žádné morální zázemí. Chtějí pouze urvat co největší sousto z kořisti jiných, bez ohledu na to, o koho jde. Řídí se pouze ideologií vlastního prospěchu. K tomuto druhu homo sapiens patřila i „krvavá Lída“ Ludmila Brožová-Polednová.

Coby „dělnický kádr“ (ve skutečnosti pocházela z dobře situované měšťanské rodiny Biedermannů) ji ÚV KSČ (kde byla písařkou) doporučil studium na Právnické škole pracujících. Od Právnické fakulty UK se ono podivuhodné zařízení lišilo tím, že místo pětiletého studia práv se jeden rok vyučoval marxismus-leninismus na jakési bázi teorie státu a práva. Škola neprodukovala právníky, nýbrž komunistické fanatiky.

Nástup do této ideologické „vzdělávací“ instituce Brožové-Polednové (tehda Biedermannové) naprosto vyhovoval. Nevyžadovala se k tomu maturita, kterou neměla. Dokonce nebylo třeba ani předložit výuční list, což bylo pro ní velikou výhodou, neboť žadatelka o „studium“ nebyla z povolání nic. Jediné, co uchazeč potřeboval, bylo doporučení ÚV KSČ a to získala prostřednictvím generála Alexeje Čepičky.

Časté tvrzení v masmédiích o tom, že škola byla dvouletá, je patrně omyl, neboť archivní dokumenty hovoří zcela jasně o jednom roce. Podle archivu Ministerstva spravedlnosti sama „krvavá Lída“ absolvovala školu v časovém rozmezí od 01. 12. 1948 do 30. 01. 1949.

Přestože všude hovořila o složení zkoušek na výbornou, archivní dokumenty hovoří jednoznačně o opaku. Žádnou zkoušku zřejmě nesložila. Náměstek ministra spravedlnosti Alfréd Pressler jí sděluje: „...Současně Vám promíjím podmínku úspěšného výkonu odborné justiční zkoušky...“ Dedukce? K závěrečnému examenu nedošlo. Ministerstvo spravedlnosti jí to de facto prominulo, a tak mohla nastoupit jako „dělnická prokurátorka“, ačkoli ani na toto justiční idiotství neměla dostatečnou kvalifikaci.

Také následující archivovaný zápis náměstka Alfréda Presslera je velice zajímavý: “...Měsíční plat od 1. 4. 1950 se z 4.000,- zvyšuje celkem na 8.250,- Kčs měsíčně.“ Jakými zásluhami proslul tento dámský „advocatus diaboli“, které by zdůvodňovaly zvýšení platu o více než dvojnásobek a tím dokonce na trojnásobné navršení příjmu normálního dělníka?

Odpověď v sobě skrývá určitá tajemství.

Nejdříve proslula masakrováním katolické církve. Milada Horáková nebyla rozhodně první, komu „krvavá Lída“ vnucovala trest smrti. Již v letech 1949-50 se sadisticky vyřádila na celé řadě příslušníků křesťanského duchovenstva. V roce 1949 byl totiž ad hoc založen tzv. Státní úřad pro věci církevní, řízený generálem Alexejem Čepičkou. Účelem této instituce bylo nemilosrdné pronásledování duchovních, především z řad katolické církve. Úkol „krvavé Lídy“ spočíval v tom, dostat tyto nevinné oběti komunistické demagogie k výslechům a před soud.

„Dělnická prokurátorka“ se snažila, co jí síly stačily. Nevyjasněnou záhadou pouze zůstává, kde se v ní vzala ona fanatická nenávist ke katolické a vůbec křesťanské církvi. Všem obžalovaným navrhovala za každou zanedbatelnou maličkost zásadně trest smrti, ať se jednalo o cokoli. Jakéhosi vyděšeného ubožáka dokonce obžalovala z „rozmnožování mandelinky bramborové“. Naprosto šokovaný vyjevenec nestačil věřit svým uším, když si vyslechl, že má být za to oběšen. Co to taková mandelinka bramborová vůbec je, se dozvěděl teprve od oné „dělnické prokurátorky“.

Komunističtí soudci jí dokonce museli mírnit a v mezích svých skromných možností se pokoušeli její šílené hrdelní nápady alespoň redukovat na „doživotí“. Většina kněží sice byla odsouzena k dlouholetým trestům odnětí svobody, ale přesto faráři Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula obdrželi tresty smrti. Ostatní duchovní jako např. Vojtěch Basovník, Bohumír Bunža, Bohuslav Burián, Josef Chadraba a dalších 11 farářů zemřelo ve vězeňských kobkách. Farář Josef Toufar (kausa „Čihoštský zázrak“) ve vězeňské nemocnici podlehl následkům bestiálního mučení. To, že se při Toufarově kázání v čihoštském kostele pohnul křížek, považovala „dělnická prokurátorka“ za přímé ohrožení celého komunistického systému...

Generál Čepička se postaral o to, aby jakékoliv záznamy „krvavé Lídy“ týkající se spolupráce s gestapem a protektorátní policií zmizely ze světa a ještě navíc doporučil „dělnické prokurátorce“, aby se nechala přejmenovat a tím odváděla pozornost od své buržoazní i nacistické minulosti.

Justiční vražedkyně přijala jméno „Brožová“ (po své matce) a zdůvodňovala to opět mystifikací: „Nehodí se, abych jako dělnická prokurátorka ČSR byla nositelkou německého jména.“ Avšak ministr spravedlnosti, generál Čepička, ve svém rozhodnutí žádný důvod neuvádí. Archivní dokument Ministerstva spravedlnosti sděluje pouze toto: „28. 3. 1950 - Ministerstvo spravedlnosti, Pres 775-4/50, povolení na změnu jména BROŽOVÁ, Zn. 271/1 - 28./III - 50-6 -1.“ Žádné důvody tedy uvedeny nejsou.

Neprůhledným tajemstvím zůstává: Jak se mohla takováto měšťanská nicka a kvůli neschopnosti vyhozená ochotnice dětského divadélka dostat do osobního kontaktu s armádním generálem, ministrem spravedlnosti, šéfem Státního úřadu pro věci církevní a ještě navíc Gottwaldovým zetěm v jedné osobě?

V této souvislosti je zajímavé tvrzení bývalého podplukovníka rozvědky MV, JUDr. Zdenka Nečackého: „S Biedermannovou se Čepička seznámil ještě v době, kdy působila v Pionýrském divadle. Přestože byl ženat s Gottwaldovou dcerou Martou, udržoval milostný poměr s Biedermannovou. Ta posléze otěhotněla a porodila nemanželské dítě...“

Pakliže se zakládá výpověď podplukovníka rozvědky a bývalého 1. konzula Vojenské mise ČSSR v Západním Berlíně, JUDr. Nečackého, na objektivních faktech, znamenalo by to, že současná dcera „krvavé Lídy“ jménem Zdena je ve skutečnosti dítětem armádního generála Čepičky a nikoli manžela Poledny, za kterého se Brožová provdala.

Zde bych si dovolil citovat cenzurovaný výrok kardinála Richelieu: „Cherchez la femme, pardieu! Cherchez la femme!“ (Za vším hledejte ženskou, proboha! Za vším hledejte ženskou!). Alexandre Dumas výrok ještě dodatečně upravil: „Il y a une femme dans toute les affaires; aussitôt qu'on me fait un rapport, je dis: Cherchez la femme.“ (V každé aféře vězí nějaká ženská; pakliže mi podají jakoukoli zprávu, říkám: Hledejte za tím ženskou!).

Abychom to převedli do současnosti, tak nejenom bývalý předseda vlády Petr Nečas zůstal viset v osidlech prodavačky závodní jídelny, nýbrž i komunistický ministr spravedlnosti a armádní generál Alexej Čepička nepohrdl bývalou nacistickou písařkou.

Prostě, jak nám pravý francouzská klasika: Cherchez la femme!
Zde je možné i hledat další důvod, proč Čepička nechal „krvavé Lídě“ zvýšit plat víc než na dvojnásobek. Neodvolával se přitom logicky na „dělání nemanželských dětí“, nýbrž zdůrazňoval její „odhodlání v boji proti třídnímu nepříteli v rouše katolické církve.“

Ostatní komunističtí justiční vrahové, kteří „bojovali“ zrovna tak „odhodlaně“ jako „krvavá Lída“ proti „třídnímu nepříteli“, však dvojnásobné zvýšení platu neobdrželi. Bylo to patrně způsobeno tím, že soudruh ministr s nimi žádné nemanželské děti neměl...

(Konec II. části)