Některé „kritické hlasy“ se mnou nesouhlasí. Těm bych chtěl sdělit: Nepíši proto, aby někdo se mnou souhlasil nebo nesouhlasil. Píši proto, abych informoval. Jak poté čtenář s mou informací naloží, je výhradně jeho záležitost. Již president Miloš Zeman nedávno poznamenal: Musíme se naučit vidět osobnosti našich dějin kriticky a nepropadat iluzím...

Vrcholem kariéry „krvavé Lídy“ bylo vyhlášení trestu smrti JUDr. Miladě Horákové. Proces s Miladou Horákovou a s dalšími dvanácti obžalovanými začal 31. května 1950 a byl ideologicky vypracován jako veřejná „politická divadelní scéna“ po vzoru sovětských čistek ve 30. letech. Stalinovo heslo: „Problémy jsou tam, kde jsou lidé. Když lidi odstraníme, zmizí i problémy...“

Scénář vypracoval tehdejší sovětský vrchní prokurátor Andrej Vyšinskij (1883 - 1954): „Je lépe, raději oběsit deset nevinných, než nechat volně běhat jednoho lumpa!“ Komunistické divadelní procesy nebyly produktem práva, nýbrž politické ideologie. Jsou jasným obrazem totalitní justiční perverzity pomsty a vyřizování osobních účtů...

Ludmila Brožová-Polednová („krvavá Lída“) a Marta Semelová (KSČM) jsou si zajedno: Výpověď Horákové nebyla vynucena. Delikventka se osobně přiznala ke své vině! Semelová doslova: „Milada Horáková se sama přiznala ke své činnosti. O tom dost pochybuji, že to bylo vynucené přiznání.“ Brožová-Polednová k tomu dodává: „Na místě Horákové bych se nepřiznala!“

Život „krvavé Lídy“ byla jedna velká mystifikace, a proto si tato fabulantka z povolání myslila, že kdyby Horáková lhala, jako když tiskne - dalo by se s tím „něco“ dělat.

Obžalovaná však nejen mluvila pravdu, nýbrž ještě navíc se zdálo, jako by byla na své protikomunistické angažmá dokonce hrdá. Její odmítnutí napsat žádost o milost a její poslední výrok: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid...“, zcela bez pochyb naznačuje, že její výpověď vynucená být nemohla.

„Krvavá Lída“ a Semelová mají sice pravdu - ale ne úplnou. Zde vůbec nejde o to, zdali se oběť komunistické zlovůle přiznala nebo nikoli. Jde v první řadě o výši zákonné sankce, která byla nakonec soudem vyřčena. Ano, na tomto místě vzniká kauzalita justiční vraždy! V případě zavražděné Horákové bylo zneužito platného zákona (tzv. „ohýbání práva“) k provedení hrdelního trestu smrti. Vyslovení hrdelního trestu nebylo v žádném případě adekvátní, a proto se zcela transparentně jedná o justiční vraždu! Dovolte mi přesnou analýzu zmíněné kauzy:

JUDr. Milada Horáková byla nešikovnou vyzvědačkou a ještě navíc skoro neškodnou (k tomu moje reportáž: „Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky“, blog. iDNES.cz, 16. 03. 2014), jenž zcela diletantsky „připravovala“ společenský převrat.

Asi týden před zahájením procesu byly proto rozdány všem soudcům, prokurátorům a advokátům přísně tajné direktivy ÚV KSČ. Podle nich neměla být oběť zásadně obžalovaná za své politické postoje (původně aktivně spolupracovala s komunisty), neboť taková podstata by byla naprosto nedostačující a lehce vyvratitelná, nýbrž obžaloba se měla soustředit výhradně na splnění skutkových podstat zločinu Vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a Velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c zákona č. 231/48 Sb.).

Zde tušila „krvavá Lída“ svoji další šanci po uzavření kauzy „katoličtí duchovní“. Vůči JUDr. Horákové měla hluboké komplexy méněcennosti, které bylo možno nyní sadisticky ukájet. Obžalovaná disponovala universitním vzděláním, kdežto Brožová nebyla z povolání nic. Horáková byla dokonce poslankyní parlamentu ČSR, na rozdíl od „dělnické prokurátorky“, která ani „dělníkem“ nikdy nebyla.

Po sebevraždě Jana Masaryka mnoho nescházelo a JUDr. Horáková se málem stala ministryní zahraničí (její manžel byl komunista), což jí „krvavá Lída“ nemohla odpustit. Navíc obžalovaná ovládala bezvadně němčinu a francouzštinu. Slušně se dorozuměla též anglicky, rusky, italsky a španělsky. Měla tedy daleko vyšší kvalifikaci pro úřad ministryně zahraničí než např. notorický alkoholik Jan Masaryk. Navíc udržovala velice přátelský vztah k Haně Benešové. O „krvavou Lídu“ nikdo nestál. Žila osamoceně. Navíc, na rozdíl od „dělnické prokurátorky“, byla Horáková vdaná a žádné nemanželské dítě neporodila...

Něco takového bylo pro „krvavou Lídu“ nepřijatelné! O ni ve vládě ani v parlamentu nikdo nezavadil. Žádným cizím jazykem nedisponovala. Jediné, co ovládala, bylo vyžadování trestu smrti pro oběti komunistické justice. Teď to může znovu a patrně s plným úspěchem použít! Od čeho je ona, „krvavá Lída“ Brožová, „dělnickou prokurátorkou“, aby se taková úspěšná, inteligentní a vzdělaná žena, jako je Horáková, nehoupala na šibenici!?

Jednoroční juristicko-ideologický demagog prezentoval svoji obžalobu opět mystifikací: „Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.“

Žádná textilačka „Herainová“ neexistovala. „Krvavá Lída“ si prostě jméno vymyslela. V Kotoně Beroun pracovala jistá Marie Herejtová. Dne 27. 10. 1949 byla vyznamenána za překonanou normu o 120%. K totalitnímu režimu se stavěla kriticky a odmítala neefektivní komunistické pracovní postupy. Využila tzv. „mrtvé časy“a vytvořila si vlastní organizaci práce. Tím se jí podařilo zvýšit produktivitu výroby o 120%. Dnes by se řeklo, že realizovala vlastní „self management“. Nedělala to kvůli „budování republiky“ nýbrž kvůli výkonnostním prémiím. Zvýšil se tím její měsíční plat o 80%. Když se dozvěděla, že zkomolenina jejího jména posloužila k popravě Horákové, podala proti tomu protest, adresovaný Ministerstvu spravedlnosti. Nikdy neobdržela odpověď...

JUDr. Horáková byla sice vyzvědačkou, ale žádné „bandy v podzemí ke zničení republiky dohromady“ nedávala. I zde se jedná o fabulovanou výpověď „dělnické prokurátorky“, aby mohla zdůvodnit trest smrti...

Opusťme nyní oblast justiční komunistické demagogie a podívejme se, čím se ve skutečnosti obžalovaná provinila a jak by měly být, podle tehdejšího platného trestního práva, formulovány sankce proti ní.

Oba zákony trestního práva, jak “Velezrada“ tak „Vyzvědačství“, tehdy povolovaly rozpětí udělení odnětí svobody v časové dimenzi od 10 let až po trest smrti. Provedení společenského převratu anebo alespoň pokus o něj by bylo logicky možno považovat za “velezradu“.

Nyní je otázkou důkazu, zdali Horáková a spol. tuto skutkovou podstatu trestného činu naplnili. Ideologické spílání a vyhrožování nějakou neexistující „švadlenou“ není právním důkazem. Soud provedení převratu nemohl prokázat, protože se žádný nekonal a nedošlo ani k pokusu o převrat. V nejlepším případě se skutková podstata nalézala ve fázi přípravy, ale i to je nutné ze strany prokurátorů prokázat. To, že někdo na rohu ulice nebo u hřbitova nadává komunistům a vyhrožuje převratem, může být v nejhorším kvalifikováno jako “pobuřování“ (§ 100, Zákona na ochranu lidově demokratické republiky): „Kdo veřejně pobuřuje proti republice, její samostatnosti, územní celistvosti, hospodářské soustavě, národní povaze, ale především proti jejímu lidově demokratickému zřízení, bude potrestán tuhým vězením od tří měsíců až do tří let“. Pokus se dokonce hodnotí jako přestupek peněžitou pokutou.

Pakliže by „krvavá Lída“ postupovala podle tehdejšího zákona, měla by JUDr. Horákové správně navrhnout pokutu ve výši 5000,- Kčs nebo nejvýše tři měsíce podmíněně, neboť obžalovaná nebyla doposud soudně trestána. Místo toho prosazovala trest smrti. Jde tedy zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Horší je to s trestným činem „vyzvědačství“. Horáková transparentně vyzvědačkou byla a ani se s tím nijak moc netajila. Její postupy byly sice naprostým diletantismem, ale o to tady nyní nejde. Podívejme se, co mohla obžalovaná de facto vyzvědět a zdali rozsah splňuje skutkovou podstatu trestu smrti za špionáž.

Tehdejší juristickou podmínkou vyzvědačství bylo „vyzrazení utajované informace cizí moci“. Horáková dodávala zpravodajským důstojníkům (krytým diplomatickou imunitou) na velvyslanectví USA a Francie novinové výstřižky z denního tisku, opatřené vlastními komentáři. Nelze tedy přímo hovořit o „vyzrazení utajované informace“, i když její komentáře jistou formu utajování mohly mít. Dále obžalovaná nebyla členkou vládního kabinetu a figurovala pouze jako poslankyně parlamentu. Tím ke skutečně „tajným“ informacím“, které by mohly bezprostředně ohrožovat „lidově demokratické zřízení“ komunistického státu, neměla přístup. Její špionážní činnost se tedy odehrávala na nižším, maximálně středním zpravodajském stupni a spíš připomínala vyzrazování „důvěrných“ a nikoli „tajných“ informací.

Maximální sankce v oblasti litery trestního zákona “Vyzvědačství“ by se tedy musela pohybovat v okruhu deseti let.

Protože vyzvědačka nikdy nepřišla do konfliktu se zákonem, muselo by být oněch 10 let vyslovenou formou podmínky. V případě stanovení trestu smrti se jedná o zneužití zákona a tím jde zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Komunistické soudy v kauze „Horáková a spol.“ a i v dalších podobných případech, nepostupovaly podle práva a zákona, jako klasické orgány judikativy, nýbrž jako pouliční krvavá a mstivá sebranka „proletářské revoluce“...

(Konec seriálu na pokračování)