Máme vždy podivné nutkání slavit něco, co je buďto polopravdou, nebo dokonce mystifikací. Vždy mně vrtalo hlavou, kdo takovéto oslavy nařizuje, ale nikdy jsem nedospěl k žádnému uspokojivému závěru. V každém případě musí jít o nějaké hlavy „děravé“.

Slavíme výročí vzniku ČSR, tedy výročí státu, který od roku 1993 neexistuje. Výročí oslav boje u Dukly jsou cynickým upozorněním na zbytečný krvavý masakr, naprosto podřadné vojenské operace. Slavení tzv. „Vítězného února“ bylo oslavou vládního puče, porážky demokracie a nastolení totalitní komunistické diktatury. „Osvobození naší vlasti sovětskou armádou“, dne 09. 05. 1945, byla arogantní polopravda, neboť západní části státu byly obsazeny postupující US Army a Praha vděčí za své osvobození českým povstalcům a protibolševické armádě generála Vlasova...

Vzpomínám si na svá dětská školní léta v Praze 1, Masná 13, kdy nám třídní učitelka Marie Ječná vyprávěla o našich dějinách takové bludy, že si na to dokonce stěžovali i rodiče některých dětí ve školní ředitelně. Ředitelka Alena Zapletalová poukazovala zcela jednoznačně na učební osnovy, kde bylo stanoveno, co a jak vyučovat, přičemž neviděla ve výkladu Marie Ječné žádný protiklad. Prostě komunisti to tak mít chtěli a tím to bylo „správně“!

Na prohlídku našeho zámku přišla skupina Němců z Mnichova. Jeden z nich mně předložil stokorunu, řkouc: „Mohl byste mi prosím Vás vysvětlit, podle jaké logiky je na české stokoruně vyobrazen německý císař?“

Odpověděl jsem zasvěceně: „Nejen to, pane! V celostátním hlasování byl německý císař vyhodnocen jako nejlepší Čech v našich dějinách.“

Mnichovan nevycházel z údivu: „Ale jak to prosím Vás může fungovat? Vždyť on vůbec česky neuměl!“

Jal jsem se návštěvníka poučit: „Jak to může fungovat, pane? U nás zásadně nefunguje vůbec nic. U nás nefungovala diktatura, dnes u nás nefunguje demokracie a tím u nás nefungují ani dějiny. Každý si je může vykládat, jak chce. Nic není závazně prokazatelné.“

Cítil jsem nutkání německého turistu dále poučit: „Víte, ačkoliv Karel IV. byl německým císařem, tak i s tou jeho němčinou je to velice sporné. Lucemburkové zásadně mluvili francouzsky a latinsky. Dovolil bych si dokonce pochybovat, že německy vůbec uměl. Nikde jsem nenalezl důkaz o jeho německých schopnostech. Patrně němčinu zásadně nepotřeboval. Vše je psáno ve francouzštině nebo v latině.“

Mnichovan to souhlasně odkýval a dodal: „On není rozhodně jediným vladařem, kdo německy neuměl. Náš nejslavnější král Bedřich II. rovněž němčinu neovládal a pohrdal jí. Považoval ji za jazyk vesnických chřupanů a blbců. Proto mluvil pouze francouzsky a toho, kdo neuměl francouzsky nepovažoval za člověka....“

Přerušil jsem ho poznámkou: „Tím pádem považoval většinu německého národa za vesnické chřupany a blbce, pakliže jsem tomu správně rozuměl.

Návštěvník přikývl a dodal: „Ano, Bedřich II. německým národem pohrdal a za národ vyvolený považoval Francouze. Přesto ho nacisté zneužívali jako opravdového Němce a fanatického vlastence. Točili o něm celovečerní filmy a chápali jeho osobnost jako jakéhosi předchůdce nacismu. Jednou větou – historický podvod.“

Opět jsem ho přerušil: „Vidíte to, pane kolego, a u nás k tomu sloužil Jan Žižka z Trocnova. Byl prý jakýmsi předvojem komunistické společnosti, kde je všechno zestátněno a vše patří všem. Ve skutečnosti tato vůdčí osobnost se svými husity páchala neuvěřitelné zločiny a on byl prvním vojevůdcem v dějinách lidstva, který nařizoval masové a systematické vyvraždování židovského obyvatelstva jak v Čechách, tak v husity okupované Evropě...“

Tentokrát mě přerušil Mnichovan: „Takže jste měli ve středověku svého Napoleona a Hitlera současně?“

Přikývl jsem: „Dalo by se to tak nazvat!“

Dějiny lze falšovat a přepisovat podle libosti. U nás k tomu sloužili především František Palacký, Alois Jirásek, Václav Hanka a Zdeněk Nejedlý. Přičemž Hanka postupoval naprosto diletantsky, takže se na to, bohužel, hned přišlo. Kdyby si na tom nechal záležet jako Palacký, byly by „jeho“ rukopisy dnes nádherným „dokladem“ českých dějin.

Nemáme doposud žádný důkaz, zdali německý císař Karel IV. německým národem pohrdal, jako tomu činil pruský král Bedřich II. Ačkoli vyloučit nelze nic. V každém případě, i když neuměl ani slovo česky, pro český národ se angažoval a není zde žádný důkaz, že by ho nenáviděl.

Ostatně pro Prahu učinil mnohé. Omylem ho označila úřední místa - a tím i třídní učitelka Marie Ječná, jako „Otce vlasti“ (Pater patriae), ačkoli tohoto titulu užívali všichni římští a němečtí císaři. Vlast Karla IV. byla německá říše. Chtěl bych proto tímto zvolat z místa barokního zámku v Táboře-Měšicích:

Vaše císařské Veličenstvo, slovůtný německý císaři!
Ať jste nenáviděl kohokoli a mluvil jakýmkoli jazykem, coby německý císař jste náš!
Našemu českému národu jste pomáhal a Prahu jste přivedl na výsluní tehdejšího světa, přestože jste naši řeč vůbec neovládal.
Ačkoli jste byl „otcem“ Německé říše, byl jste i „otcem“ naším. Prostě: Nelze to brát tak přísně! Nerozuměl jste ani nám, ani Němcům, protože, kdo tehdá ovládal ve střední Evropě francouzštinu?
V našich srdcích zůstáváte „otcem naší vlasti“, i když jste byl „otcem vlasti“ Německé říše. Navzdory tomu, že jste výhradně hovořil francouzsky, přesto jste byl v našem lidovém hlasování zvolen za nejlepšího Čecha v dějinách naší země. Snad Vám to v nebi někdo přeloží do francouzštiny!?
Vaše německé císařské veličenstvo, my Češi Vám věrni zůstaneme a kdybyste se býval narodil jako německý černoch, odhlasovali bychom Vás coby nejkrásnější českého blonďáka v našich dějinách! U nás je to, de facto, naprosto normální a nikdo se nad tím nepozastaví...

A teď francouzsky, abyste tomu rozuměl:
Repose en paix, Votre Altesse Impériale!
(Odpočívejte v pokoji, Vaše císařská Výsosti)