Mnoho lidí se dopouští omylu domněnkou, že odstraněním diktátora a nastolením demokracie se vše dříve nebo později vyřeší samo. V této představě se usídlil tragický omyl. Demokracie nevytváří automaticky PRÁVNÍ STÁT. Špatně chápaná a praktikovaná tzv. „nezávislost soudů a soudců“ nastoluje latentní totalitu (neviditelnou diktaturu), jejímž základním principem je zneužívání zákonů a plíživá korupce.

Stát, ve kterém žijeme, není potom státem právním, nýbrž STÁTEM JUSTIČNÍM. Vše je podřízeno paragrafům. Výkladový monopol vlastní judikativa. Pod tíhou libovůle soudců zaniká právo a spravedlnost. Děje se tak pod rouškou „dodržování zákonů“. Ve skutečnosti jde o to vyřadit právo i spravedlost a nastolit libovůli justičního výkladu.

Ještě když jsem v roce 1990, coby externí docent, vyučoval na universitě v Kielu (severní Německo, SRN) dostal se mi do ruky jakýsi odtajněný dokument z análů americké CIA. Byla to zajímavá sociologická analýza vypracovaná společností „American Institute of Public Opinion“ (AIPO). V Česku spíš známá pod titulem „Gallupův ústav veřejného mínění“. Jakýsi americký sociolog dospěl 1980 k závěru, že od doby Chamurapiho zákoníku (1750 př.n.l.) do dnešní doby (tedy do roku 1980) soudy buď popravami nebo dlouhodobým vězněním připravily o život tolik lidí, že to překračuje trojnásobek všech obětí II. světové války. Americký badatel uzavírá svou studii konkluzí: „Soudy jsou tím pádem nejzločinnější organizací všech dob.“

Proč CIA tento dokument deset let utajovala před světovou veřejností, mi není dost dobře jasné. Proč se dlouhých deset let nesměli lidé na této planetě dozvědět, že jejich tzv. “demokratické a nezávislé soudy“ mohou být ještě většími zločinci než Lenin, Stalin, Hitler a Mussolini dohromady?

Nedávno proběhla americkým tiskem šokující zpráva. Na základě genetických kódu (jinak řečeno, nejmodernějšími vynálezy medicínské techniky) bylo zjištěno, že v letech 1935 - 1985 minimálně 20 % popravených lze zařadit do kategorie „justiční omyl“ a dalších cca. 30 % případů je „velice sporných“, pohybujících se na hranici pojmu „justiční vražda“. Pod pojmem “velice sporný“ (very questionable) prý lze rozumět: Zaujatost poroty, rasové předsudky, sadismus, nekompetentnost a sklony pomstít se. Jinými slovy, to znamená: V 50 % - a tím každý druhý odsouzenec - šel na elektrické křeslo neprávem.

Tato hrůzostrašná statistika by měla být poučením pro každého, kdo znovu žádá zavedení trestu smrti!

Nejohavnější na celých takovýchto justičních kauzách je fakt, že normálně uvažující člověk se obrací na soud, aby se domohl práva a spravedlnosti, které mu buďto stát, a nebo jiný právní subjekt neprávem upírá. V těchto budoárech nejen, že nenalézá to, na co si přispíval celý život svými daněmi a co mu zaručuje ústava - lidskou důstojnost, právo tak jako spravedlnost, ale když bude mít smůlu, mohli by ho dokonce oběsit.

Jaroslav Hašek to má ve “Švejkovi“, dalo by se říci, z „první ruky“:

U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, až to takhle u něho propuklo při líčení pro urážku na cti...tak ho to rozčílilo, že pozbyl najednou rozum a zařval na obžalovaného: “Jménem Jeho Veličenstva císaře a krále odsuzuje se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání“. - “Pane Horáček!“ zavolal potom na dozorce, “Vezmou tady tohohle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem příjdou, dostanou na pivo!“...Ještě, když pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, křičel: “Nenajdou-li provaz, pověsejí ho na lajntuchu, potom to vyúčtujem v půlročních výkazech...“

Tady z toho obžalovaný ještě vyvázl pouze šokem, neboť se včas zjistilo, že onen “nezávislý soudce“ je ve skutečnosti duševně chorý psychopat. V tisících jiných rozsudcích oběti justičního státu takové štěstí neměly: Ztratily veškerý majetek, dostávaly nepřiměřené tresty odnětí svobody, platily horentní pokuty, které ruinovaly jejich existence a byly podrobováni dalším exekucím justičního teroru „nezávislých soudů“. Tito žongléři paragrafů vydavají rozsudky, pod které by se nikdy žádný slušný člověk nemohl ani podepsat, dokonce pod titulem „Rozsudek jménem republiky“ a tím onen paskvil vydávají za vůli celého národa. Větší absurdní perversitu si snad nelze ani představit.

Pakliže vy, podle názoru “nezávislých soudců“ (a tím “diktátorů bez omezení“), porušíte zákon, tvrdě vás odsoudí. Zatočí s vámi nemilosrdně. Začnou kolem sebe mlátit paragrafy a stěžovat vám život až do nepříčetnosti. Někteří lidé dokonce spáchali sebevraždy, aby se vyhnuli šikánám “nezávislých demokratických soudů“. Prostě už to psychicky nevydrželi. Jiní se oběsili ve svých celách a nebo zemřeli na infarkty a mozkové mrtvice. Je pozoruhodné, že se o tyto kauzy bulvární tisk takřka vůbec nezajímá. Dočtete se tam však dennodenně, jaké rozměry poprsí má ta či ona herečka. Když poruší zákon “nezávislý soudce“, vůbec nic se mu nestane. Nikdo ho nevede na popravu, nedává mu doživotí, nekonfiskuje mu majetek a dokonce nedostane ani pokutu. Jakým právem? Každé odvolání k vyšší instanci, která ruší rozsudek nižší soudní instance, znamená, že soudci nižší instance porušili zákon, právo a spravedlnost. Probádal jsem knihovny mnoha evropských universit a archivy mnoha soudních institucí. Nikde jsem nenalezl ani jedinou zmínku o tom, že by byl nějaký soudce za “justiční vraždu“ či jiný “justiční zločin“ odsouzen na elektrické křeslo a nebo alespoň na doživotí. JUSTIČNÍ STÁT totiž zločiny “nezávislých soudců“ nepovažuje za porušení zákona. Kdyby tak učinil, stal by se PRÁVNÍM STÁTEM, a o to patrně nemá mocenská elita zájem.