Lidé bývají často až nekriticky nedůvěřiví. Nevěří ničemu, kromě pomluv. Ty se jejich přičiněním pak šíří rychlostí vypálené dělové koule. Ve skutečnosti bychom pomluvu mohli označit za falešné peníze uvedené do oběhu, aby přinesly špinavý zisk. Většina lidí této planety je daleko lepší než je jejich pověst, ale přesto pomluva je jakousi daní z obratu (morální DPH), kterou platíme za svou popularitu. Každý genius má své pomlouvače!

Pomluva se skrývá nejčastěji za zády (tam je její bezpečné útočiště) a vždy otravuje ovzduší minimálně třech lidí: Toho, kdo jí říká. Toho, kdo jí poslouchá – a toho, koho se týká. Zajímavé na ní je, že nikdy nenudí. Je vděčným pokrmem každé skupiny závistivců, nebo jak říká prezident Zeman, „trpaslíků“.

Když prezident pověřil Babiše sestavením vlády, kladla mu hlava státu na srdce: „Nezlobte se na trpaslíky, že Vám okopávají kotníky. Oni výš nedosáhnou! “ Ano, pomlouvat je připisovat někomu činy, jichž dosud neměl možnost nebo pokušení se dopustit, přitom mu okopávat kotníky a tím se katapultovat do role politického trpaslíka.

Kdo staví pasti z pomluv, uloví neštěstí. Nechci v žádném případě přehánět, ale voliči jsou již dnes tak dokonale znechuceni, že kdyby vznikly předčasné volby, patrně by se většina nynějších politických stran ani do parlamentu vůbec nepropracovala. ANO by získalo absolutní většinu.

Tradiční politické strany místo, aby si řekly: „Pakliže chceme zastavit Babiše, musíme s ním spolupracovat v jedné vládě, hlídat ho a brzdit!“, dělají pravý opak. Trucují na chodníku! Není to snad příklad brilantního idiotství?

Duchaplnost nelze nikde koupit ani našetřit, natožpak ukrást. Kdyby si to politikové uvědomovali, nebylo by tolik napáchaného zla. Závidět ducha a majetek nemá s demokracií nic společného, jde o zvířecí pudy neadrtálců...

Prezident Zeman kdysi přirovnal Sobotku k „vepřovému masu“, citát: „Tak tohle neudělá politik, to udělá sv*ně!“ Výrok sice nelze zařadit do zlatého rouna diplomatického vokabuláru, ale to mu neubírá nic na pravdivosti.

Kdo vlastně okopává Babišovi jeho kotníky?

Je to sice neuvěřitelné, ale s klidným svědomím můžeme říci – všechny parlamentní strany České republiky. Zde se vůbec nejedná o politiku! Tomu, kdo vyniká, se nikdy nevyhýbá závist. Závistivci utrhají již tradičně na cti těm, které vidí příliš vynikat nad průměr. Kolébkou moderní demokracie je Anglie. Kolébkou závisti jsou Čechy (...ať mu ta koza chcípne!) jde již o klasickou malost naší národní povahy. Závistivci sice umírají, ale závist jako taková je nesmrtelná.

Hořkou závist mohou naši politikové nahradit vstřícným porozuměním – pakliže jsou vůbec schopni se k tomu morálně propracovat! Jde o práci všech pro všechny. Nedorozumění lze odstranit dialogem. Kde je vůle, tam je i cesta!

Závist je nebezpečnou neřestí, neboť nikomu nepřináší nic. Často jde pouze o zármutek nad cizím vynikajícím výkonem. Zášť je vždy namířena proti těm, kterým se podařilo dostat se vlastní silou do oblak a tak unikli ze společné klece lidské průměrnosti. Jde o jakýsi druh onemocnění, jenž nedokáže unést úspěch těch druhých.

Závistník hubne a chřadne, dokonce i předčasně umírá, při pomyšlení, že sousedův majetek, tak jako jeho blahobyt, narůstají. Na jednom letáku vyvěšeném na Humboldtově Universitě v Berlíně jsem četl tento nápis: „Pomluvy vymýšlí závistivci. Šíří je blbci a věří jim idioti! “ To hovoří samo za sebe a není nutné to komentovat.

Pomluvy jsou Ďáblovým rozhlasem. Kdo rád haní, není nadaný na to, aby mohl vytvářet přátelské vztahy. Čím výše vzlétneme, tím menší se zdáme těm, kteří se plazí po zemi a opijí se jedovatými myšlenkami. Ne nadarmo srovnává Bible Ďábla s hadem (viz Adam a Eva). Poté, když pomluvy zestárnou, stávají se z nich pověsti a legendy, někdy dokonce vydávané za historická fakta.

Úsudek je možné vyvrátit, předsudek nikoli! Nezřídka se s tím setkávám, když se jedná o reakce na mé glosy. Lidé i se solidním vzděláním se dokážou prezentovat jako naprostí tupci. Tuto tendenci bych nazval pojmem „vzdělaná pitomost“.

Nakonec bych chtěl citovat amerického spisovatele, Johna E. Steinbecka (1902 – 1968): „Nemám rád petržel, ba ani jí nekupuji a nejím. Ale nevymýšlím si na ní pomluvy.“