Všichni víme, že v únoru 1948 se komunisté zdařilým pučem dostali k moci, kterou vybudovaly coby totalitní diktaturu, s názvem „diktatura proletariátu“, ale ve skutečnosti šlo o diktaturu vrcholných funkcionářů KSČ. Režim sám se označil jako „lidová demokracie“. Komunisté se vydávali padělkem za „lid“ a „demokracie“ to v žádném případě nebyla. Položme si nyní otázku, kdo toto období temna od roku 1948 až do roku 1990 – tedy šílených a-Buquoy zoufalých 42 let, plných justičních vražd, vykonstruovaných politických procesů, mocenské zlovůle KSČ a permanentního nedostatku všeho druhu spotřebního zboží (hodinové fronty), vlastně zavinil.

Jednalo se o stovky justičních vražd – a to buď přímo, nebo nepřímo (úmrtí následkem mučení resp. věznění), desetitisíce odsouzených za své politické postoje a to i v řadách KSČ a jeden hospodářský debakl za druhým vždy polopravdou vydávaný za „vítěznou pětiletku“.

Následky „vítězných pětiletek“ byly: Nedostatek spotřebního zboží všeho druhu, extrémní nedostatek bytového fondu, likvidace československé měny v mezinárodním obchodě a její degradace na bezcenný papír, kterým nebylo možno platit ani ve východním komunistickém bloku.

Jižní ovoce (banány, fíky, pomeranče, ananas atd.) byly k dostání pouze na Vánoce a vypočítané na 1 kg na osobu. Kdo stál ve frontě, mohl zakoupit pouze kilo zmíněného devizového ovoce, aby se, pokud možno, na každého dostalo.

Nezřídka se stávalo, že kdo se nacházel v zadní části kilometrové fronty, už na něho prachnic nezbylo. Vzpomínám si na mojí babičku z otcovy strany. Tato důchodkyně pobírala 300,- Kčs starobního důchodu a často trávila Vánoce pouze o citronech, protože nevydržela stát hodinové fronty na ostatní jižní ovoce a kubánské citróny (nepředstavitelně tvrdý šmejd) byly bez fronty. Jinak, než se dohrabala do zelinářství, bylo všechno jižní ovoce vyprodané...

Za vznik poválečného mocenského komunismu u nás, jsem tradičně činil odpovědným prezidenta Beneše a jemu „věrné“ politiky, kteří však jeli ruku v ruce s komunistickou elitou a nezřídka ho i zradili. Z takových osobností jako byli Jan Masaryk a Milada Horáková jsme si vymodelovali hrdiny, ačkoli šlo spíš o profily lidského a morálního selhání, než o nějaké pseudo „hrdinství“.

Jan Masaryk zůstal, i po odstoupení demokratických ministrů, v komunistické vládě a dokonce prohlásil: „S touto vládou si rád zavládnu!“. Jde o cynickou špinavost!

Milada Horáková v parlamentě nikdy nehlasovala proti komunistům. Jejich kroky vždy schvalovala a všechny jejich návrhy bez výjimky podpořila i odhlasovala. Po její návštěvě v SSSR napsala dokonce oslavnou glosu o Stalinovi a sovětském komunismu. V jejím případě se jednalo o chladnokrevný oportunismus a chorobnou touhu po kariéře – ať je to s kým chce!

V prvním případě Jana Masaryka, nevěda kudy kam, vyřešil dilema skokem z okna. Miladu Horákovou oběsili komunisté v pankrácké věznici. Svatý Tomáš z Aquinu kdysi prohlásil: „Dělej Ďáblu dobře a peklem se ti odmění!“ V případě Masaryk a Horáková se výrok vyplnil doslova a do písmene.

Samozřejmě, brutální a zločinecký nacismus podlomil charaktery většiny obyvatel národa. Kde kdo zradil a chodil udávat. Tento fakt, coby existenční strach a pud sebezáchovy, nelze opomenout. Ovšem omluva to také není!

Mým heslem nikdy nebylo „pravda vítězí“, protože vítězem se většinou stává polopravda. Mým heslem bylo vždy „slušnost vítězí!“ Slušnost, na rozdíl od „pravdy“ nemůžete oklamat. Ta tady buďto je, nebo není. Napsal jsem dokonce knihu „Sranda vítězí“, soubor mikropovídek a aforizmů, ale to sem teď nepatří...

Dále je nutno vyvrátit stále se opakující mystifikaci a tím jakýsi věčný oficiální klam, že jsme byli určeni konferencemi v Jaltě a Postupimi do sféry vlivu Sovětského svazu. Přátelé, nic takového neexistovalo!

V Postupimi se jednalo pouze o budoucnost Německa a na Jaltě se rozhodovaly sféry vlivu u poražených států, ke kterým ostatně náleželo i Slovensko, nikoliv však ČSR. Ta byla vítěznou suverénní mocností. O té nemohl nikdo rozhodovat, pouze ona sama za sebe.

My jsme byli uznáni jako součást vítězných mocností, podobně jako Polsko a Jugoslávie a nejen, že nás nikdo nikam zařadit nemohl, nýbrž jsme sami dokonce spolurozhodovali o tom, kdo kam bude z poražených mocností zařazen (k tomu Československá vojenská mise Berlín, zřízená 1946 a umístěná v americkém vojenském sektoru Berlína, ČSR coby rozhodující činitel a spoluvítěz II. světové války), i když jsme se výše uvedených konferencí v Jaltě a Postupimi nezúčastnili.

O našem umístění po válce ke sféře vlivu USA nebo SSSR jsme se rozhodovali jenom my sami a rozhodně jenom my sami. Nikdo nám do toho nemluvil a ani mluvit nesměl. Byli jsme vítěznou mocností nad Německem a jeho spojenci. Naším vlastním nařízením bylo Slovensko opět připojeno k ČSR a to způsobem, který jsme my a jenom my určili.

Sami jsme určili a nařídili znovu připojení sudetoněmeckých území k ČSR, neboť jsme nebyli signatáři mnichovské smlouvy, necítili jsme se jejím obsahem zavázáni a sami jsme jí za sebe od samého počátku odmítli.

V tom nemohly vítězné mocnosti vůbec nic udělat, protože to bylo rozhodnutí ČSR – tedy vítěze. Velká Británie naše kroky neuznávala a Francouzi vznesli protest. Nebylo to nic platné. My jsme porazili nacistické Německo a jeho spojence. Další osud pohraničních oblastí ČSR, tak jako Slovenska patřil pouze do naší sféry vlivu. USA, SSSR, Spojené království a Francie do toho nejen nemohly, ale dokonce nesměly mluvit, jinak by se jednalo o zasahování do vnitřních věci vítězné mocnosti! To bylo naprosté tabu. Kdo tvrdí opak nemá ponětí a stal se obětí vládní propagandy...

Toto je jediná historická pravda a kdo to všechno posléze zpackal?

Jednoznačně prezident Edvard Beneš a jeho věrní služebníci, lépe řečeno – patolízalové!

Proč to všechno zpackal a jak postupoval?

Edvarda Beneše jsem od nepaměti definoval jako vítěze, který porazil sám sebe.

To, co mu první dáma státu Hana Benešová, pohlavními intimními poměry s pečlivě vybranými milenci na vládní špici tehdejšího světa pracně vypracovala, to on během kratičké doby zase všechno zkazil. Beneš nebyl T. G. Masaryk – byla to železná koule na noze našeho osudu a nadaný i vzdělaný packal. Není snad nic, co by on s jeho obrovskou pílí a angažovaností nezkazil...

Přesto je nutné, z hlediska objektivity, se ho rovněž za určitých okolností zastat. Hned dospěji k tomu, co tím myslím:

V roce 1943 bylo našemu exilovému prezidentovi jasno, že nacistické Německo válku prohraje. Sice to věděl od samého počátku (na rozdíl od válčících velmocí), ale rok 1943 mu dal definitivně za pravdu. Obrátil se tedy aktuálně na velmoci, aby s nimi projednal další osud ČSR, jako spoluvítěz. Se Spojeným královstvím se nedalo mluvit, neboť Velká Británie byla signatářem Mnichovské smlouvy a cítila se být jejím obsahem vázána. To znamenalo pohraniční územní celky, tzv. „Sudety“ zůstanou součástí poraženého Německa.

Takováto představa byla pro Beneše a londýnskou exilovou vládu naprosto nepřijatelná, neboť všichni vládní exulanti v Londýně trvali na obnově ČSR v hranicích z roku 1937, tedy znovuobnova Masarykovské republiky.

Beneš se tedy obrátil na USA. Tam vše nevypadalo tak kriticky jako v Anglii, ale spokojen rozhodně nebyl. USA měly do roku 1940 diplomatické styky se Slovenskem. Uznávaly Slovensko jako samostatný suverénní stát a navíc poraženého spojence hitlerovského Německa – a tím součást Jaltských dohod.

USA se sice necítily vázány Mnichovskou smlouvou, ale trvaly na samostatnosti Slovenska. To by znamenalo dva státy – Česko a Slovensko, přičemž Slovensko (Jalta) by připadlo do sféry vlivu SSSR a Česko do sféry vlivu USA. Popřípadě, když vstoupí Angloameričané a Sověti na území bývalé ČSR není vyloučeno, že Praha bude rozdělena Vltavou na sféru angloamerickou (Malá strana – Plzeň – Rozvadov) a sovětskou Staré město – Brno – Košice (s Francouzi se tehdá nepočítalo). Praha by tedy dopadla jako Berlín a Vídeň, neboť Protektorát Čechy a Morava byl pro USA součást Velkoněmecké říše.

Když Beneš slyšel tyto „artistické výkony“ amerických vládních činitelů, začal hrát všemi barvami, přičemž žlutá a zelená převládaly. I zde nemohlo být o znovuvybudování Masarykovské republiky v hranicích z roku 1937 ani nejmenší zmínka.

Poslední, kdo zbyl, byl SSSR.

Bez souhlasu a za protestů západních spojenců se vydal Beneš v roce 1943 do Moskvy. Již tehdá jsme byli uznáváni za spoluvítěze II. světové války, takže Spojené království a USA sice protestovat mohly, ale jinak nemohly dělat vůbec nic, než nečinně přihlížet.

Stalin i Molotov přijaly všechny podmínky navržené Benešem bez odmlouvání. Slíbili mu Masarykovskou republiku s hranicemi z roku 1937, tvrdíc, že oni žádnou Mnichovskou smlouvu nepodepsali a dokonce k ní nebyly ani pozváni, coby pozorovatelé, takže se Mnichovem necítí v žádném ohledu vázáni. ČSR bude samostatným suverénním státem.

Jedinou podmínku, kterou komunistická vláda SSSR měla, bylo, aby Beneš a vládní představitelé exilové vlády v Londýně souhlasili s tím, že se ČSR stane součástí sféry vlivu SSSR a to potvrdí v nastávajících mírových konferencích. Jinými slovy, nikdo nám nic nevnucoval, sami jsme strčili hlavu do chomoutu!

V roce 1993, poté, co jsme se stali součástí americké sféry vlivu, Američané rozdělili státní útvar na Česko a Slovensko, tak, jak by to učinili již v květnu 1945.

Mohli jsme si oněch dlouhých 42 let bolševické totalitní diktatury, se všemi soudními vraždami a všemi druhy nelidských ponížení, tak jako ekonomického strádání ušetřit.

Edvard Beneš a jemu věrní politikové vyhráli sice válku, ale prohráli mír, svobodu, demokracii a blahobyt. Vytrhli národ z chřtánu nacistické bestie, a aniž by si to přáli, uvrhli národ do propasti.