Lidská závist nezná hranic a zaslepuje i ty nejvzdělanější osobnosti naší planety. Andrej Babiš není ani prvním, ani posledním, kdo musí být postižen trestní normou úspěchu. Jeho chování však poukazuje na to, že na křiváctví a podrazy všeho druhu nebyl připraven. A to je jeho chyba za kterou nyní musí platit obrovskou daň zklamání a permanentního stresu.

Bez podpory prezidenta Zemana, který v této kauze projevil odvahu a občanskou moudrost, by patrně došlo k pádě současné vlády a k destabilizaci politických poměrů v naší zemi – nechť tedy: Ať žije Miloš Zeman! Jako permanentní kritik prezidenta, to říkám velice nerad, ale ve srovnání s primitivitou jednání parlamentní opozice, mě bohužel nic jiného nezbývá.
Prezident konečně učinil něco nesmírně pozitivního, co bych já, nikdy za normálních okolností od něho neočekával. Člověk se prostě může někdy mýlit!
V této souvislosti musím, ačkoli zarytý antikomunista od svého dětství, vyslovit blahosklonné uznání KSČM za politickou moudrost na udržení společenské stability naší vlasti. To bych také nikdy neočekával a spíš by bylo realističtější Gottwaldovo řešení: „Ať se kapitalisté a buržoasie mezi sebou seperou jak chtějí – to nám jenom dopomůže k moci!“

Nic takového KSČM nepraktikuje a naopak se chová a jedná tak, jak by se vlastně měly chovat a jednat všechny tzv. „demokratické“ opoziční strany v parlamentu České republiky. Musím se chtě, nechtě, znásilnit k následujícímu konstatování: „Klobouk dolů před KSČM!“ Bohužel, mi jinak nedovoluje svědomí, abych KSČM volil. Děkuji za pochopení! Bude-li však pokračovat nechutná tahanice s výroky duševního psychopata, parlamentní opozicí, povýšené na úroveň politického programu, nezbude nám opravdu nic jiného než ve volbách posílit KSČM.

Brát si za základ prohlášení úředně uznaného psychopata a na tomto základě vybudovat politický program k odstoupení premiéra i jeho vlády, není parlamentní politický postup, nýbrž naprosto školácké idiotství.

Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že kdyby nyní došlo k volbám, patrně by Andrej Babiš vyhrál ještě větším náskokem než posledně. Vyslechl jsem si hlasy mnoha lidí, kteří Babiše nikdy nevolili, že by mu svůj hlas dali a nevylučovali ani absolutní většinu.

Opozice si ve své trestuhodné nevzdělanosti, totiž neuvědomuje, že primitivní útoky na premiéra, pomocí pacienta psychiatrického oddělení, vzbuzuje nad obětí lítost a ubírá sympatie útočníkovi. Jde o normální emoce běžného člověka.
Vše vzbuzuje oprávněný dojem, že dotyčná osoba není politikem, nýbrž bezbrannou obětí bestiálních útoků, urážek, nesympatií a zákeřných podrazů. Tito voliči potom nedávají svůj hlas „politikovi“. Dávají svůj hlas oběti, která v nich vzbudila lítost.

John Kennedy porazil Richarda Nixona 1960 rozdílem několika hlasů. Lítost voličů vzbudila okolnost, že Nixon všude a neustále varoval obyvatelstvo USA před tím, že Kennedy je katolík. V jádru vůbec o nic nešlo a argumentace Nixona byla idiotstvím, přesně tak jako dovolávat se svědectví nesvéprávného blázna. Kdyby Nixon zbaběle nepomlouval, mohl se stát prezidentem USA již v roce 1960.
Obětí závisti se stal i „otec německého hospodářského“ Ludwig Erhard.

Pocházel z vekoobchodnické rodiny Erhardů, podnikající v textilním průmyslu. Ministrem hospodářství se stal již 1949 a začal se svojí politikou „sociálního tržního hospodářství“. Během 10 let katapultoval SRN, tedy stát v troskách 2. světové války, žijící na hromadách zřícenin leteckého bombardování, až na 4. příčku světa s největší životní úrovní. Jednou větou: neuvěřitelný zázrak!

I on si musel vytrpět svůj trest za úspěch. Po zveřejnění jeho knihy „Blahobyt pro všechny“ mu bylo masově vyčítáno ignoranství, povyšování se nad ostatní a prý jeho dcera (byla podobná jedné herečce, alkoholičce) se courá po nocích a chlastá v levných barech s pochybnými společníky.
Na rozdíl od Babišova syna, Erhardova dcera slabomyslná nebyla, takže se tento fakt zneužít nedal. Šlo zcela jednoduše doložit, že jde o záměnu s herečkou.

Kniha „Blahobyt pro všechny“ (1957) se silně podobá publikaci Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ (2017). Erhard si to rozházel nejen s opozicí, nýbrž i se svou stranou CDU těmito výroky:
„Komplex závisti, kterým jsme my Němci dost postiženi, hraje významnou roli. Výhody, které někdo z nás získal, připravují našeho souseda o klidný
spánek.“

Takže nikoli pouze ČR a Babiš. „Otec německého hospodářského zázraku“ musel rovněž zápasit se závistí.
„Říká se, potřebujeme Erharda, abychom vyhráli příští volby. Tito lidé se hluboce mýlí. Nedělám politiku, abych vyhrál volby, nýbrž pracuji pro Německo a celý německý národ.“

To je neslýchané! Politik pracuje proto, aby se jeho strana dostala ke korytu a nikoli, aby pracoval pro vlast a svůj národ! Nad Erhardem se začíná smrákat. Hlasy, aby odstoupil, jako v případě Babiše, nabývají na intenzitě...

„Existují tři kategorie lidí, které, upřímně řečeno a velice zdrženlivě vyjádřeno, nemohu prostě ani vystát. Jeden druh se nazývá pouze pragmatici. Je mi sice jasné, že člověk nemůže jít věčně hlavou proti zdi, ale stát se pragmatikem z hlediska úmyslu a charakteru, je pohrdání hodné. Po pragmaticích, kteří všechno vědí a všude byli, následují oportunisté. Člověk je potkává skutečně s pocitem hnusu. A nakonec je třeba zmínit se o konformistech, kteří jsou patrně tou nejhorší sebrankou. Prostě tolik špíny najednou žádný slušný člověk nevydrží.“

Mnoho lidí, i z řad jeho nejbližších spolupracovníků, se cítí dotčeno. Erhard je, coby spolkový kancléř, v roce 1966 donucen odstoupit. Za Andrejem Babišem stojí prezident republiky, ČSSD a celá KSČM , takže může tedy premiér s ledovým klidem prohlásit: „Já nikdy neodstoupím. Rozumíte? Nikdy!“

Za „otcem německého hospodářského zázraku“ nestál vůbec nikdo. Německý národ ho nechal na „holičkách“. Trest za úspěch! Okamžitá demise a odchod! nechal na „holičkách“. Trest za